Zkuste si nás najmout jindy

Před časem jsem dostal darem dvaatřicetistránkový zpěvník, který si k dvacátému výročí založení vydala loni skupina Munka Sostali. Band, který vznikl v září 1994, vystoupil poprvé na černošickém festivalu Zlatá Bula, o pouhý týden později. V průběhu let doznal několika personálních změn, žánru však zůstal věrný. Inspirací je mu psychedelie šedesátých a sedmdesátých let stejně jako různé pozapomenuté kapelky, které vynikaly „divností“ a nesnadnou zařaditelností. V roce 2000 vydali Munka Sostali debutový vinyl Vivato v paroháči s jedenácti původními a jednou převzatou písní. Jejich diskografii postupně rozšířily nahrávky Stalose to dnes (2006) a Odvrácená strana dělnice (2009).

Kapela je jedním z důkazů, že ne všechny „Husákovy děti“ měly chuť stát se spotřebním zbožím a že touha mluvit za sebe, nepitvořit se a dělat jen to, čemu věřím a co se mi líbí, hravě překoná vábení být úspěšný v tom smyslu, v jakém je tento pojem chápán třeba v dnešních masmédiích. V antescriptu zmíněného zpěvníku říká Jan Martínek aka Joachym Beruschka: „Naše téměř nulové ambice nám nijak nebránily v tom, abychom se dvacet let dobře bavili. Ve světě hudby jsme ale nedokázali prakticky nic. Vůbec se za to nestydím.“

Nejmenší důvod se stydět ovšem nemá ani on ani jeho spoluhráči. Munka Sostali totiž dokázali cosi podstatnějšího, než je úspěch měřitelný potleskoměry nebo potvrzený těmi nejnáročnějšími kritiky: trvale a přesvědčivě se vysmívat přizdisráčům i sráčům všeho druhu bez patosu a s obdivuhodnou lehkostí.

Na webových stránkách kapely je kromě jiného k vidění rozsáhlá kolekce plakátů. Vycházejí v zásadě z vizuality sanfranciských afiší přelomu šedesátých a sedmdesátých let (např. MS U Karla Hašlera, Zlíchov, 13. 9. 2013), nesou však v sobě také posadovský škleb (MS Fresh Club, 24. 6. 1999) nebo odkaz k české grotesce (MS Sluníčko Smíchov, 11. 3. 2011). Poučenějším divákům mohou připomenout práce Jaima Ruelase pro mexický sound systém Polymarchs, shromážděné ve stejnojmenné knize (Rollo Press 2014). V obou případech jsem jejich mimořádnou výtvarnou sílu pochopil až po zhlédnutí celku. Pěkná práce!

Trochu mě mrzí, že se vizuální jazyk plakátů nepromítl do grafické úpravy Zpěvníku, ale lítost je to lichá. Její úpravce Joachym Beruschka zjevně dělal to, co si dělat přál. Podstatou autenticity je být věrný sám sobě, ne vycházet vstříc představám okolí.

Protože jsem si pro titulek tohoto textu vypůjčil úvodní větu závěrečné sloky písně Nic, rád bych na závěr ocitoval také její zbytek: „Teď nemáme čas! / Zkuste si nás najmout jindy / Třeba zítra zas / Teď kouříme konopí a hrajeme reggae / Snad to každej pochopí / jestli není degen!“

Ten, kdo „degen“ není, jistě snadno pochopí, že tyhle lidi si nepůjde najmout nikdy. Jsou svými pány a žádné „šéfy“ k ničemu nepotřebují.


Jděte do prdele i s vozovou hradbou, dějiny! aneb Třešňák jubilující

Skladatel, textař, zpěvák, hráč na kytaru a foukací harmoniku, malíř, fotograf, spisovatel, dramatik a příležitostný herec Vlastimil Třešňák se 26. dubna dožil šedesáti pěti let. Ve vzpomínkách ho vidím na Karlově mostě – sedí u své oblíbené sochy svatého Kajetána a hraje píseň Strašidelnej dům. Chvíli na to si ho vybavím v Platýzu a slyším, jak s Jaroslavem Hutkou zpívá Sušilovu baladu Václavek vrah. Potom se v mysli přenesu do Maringotky, Divadla v Nerudovce, do Orfea nebo do Klubu v Čáslavské. Všude tam hraje Vlasta soustředěný, se zavřenýma očima, s krkem kytary mířícím v tupém úhlu k zemi, i když tentokrát zůstává film paměti němý. Vtom se ozve povědomý ryk hospody a vidím ho skrz mohutné chuchvalce cigaretového kouře sedět u plně obsazeného stolu. Je tajemně zamlklý a posmutnělý, jako by se právě doslechl cosi hrozivého, co ostatním nemůže prozradit. Respekt a zvědavost vzbuzuje jak u přítomných mužů, tak u žen, především těch se sklony k tajemnu a s jistou čtenářskou zkušeností. Je centrem okraje, superstar mikrosvěta. Vzpomínám a jsem najednou o víc než čtyřicet let mladší…

Z takzvaných „písničkářů“ jsem měl Vlastu nejraději už tehdy a vydrželo mi to dodnes. Jeho poetický jazyk měl svůj korektiv právě v periférii, proto mohl přesvědčivě vyprávět velké příběhy malých lidí i vice versa. Jeho expresivní pěvecký projev šel vždycky po smyslu písní, nikdy nebyl samoúčelný. V tom se podobal Kevinu Coyenovi. Tématem jeho písní byla Praha, zejména černobílý Karlín, a její obyvatelé, dávní i současní. Inspirací američtí beatnici, pozorovaní zpoza ostnatého drátu, a chvíli nato už život v upatlaném bezčasí normalizace. Ta byla sice hnusná, ale pro „protestního zpěváka“ velmi dobře „vytěžitelná“, vypůjčím-li si pro tuto příležitost estébácký slovník. Ostatně byla to StB, která Vlastu Třešňáka po podpisu Charty donutila v roce 1982 odejít do exilu.

Když se vrátil a odezněla všeobecná euforie z konce vlády jedné strany, když začalo být zřejmé, že určité lidské typy budou mít stejně jako dřív vždycky navrch, protože se nebudou váhat spojit se (staro)novými mocnými, jako předtím s komunisty, začaly Třešňákovy poetické obraty nabývat na hrozivé konkrétnosti. V roce 2007 jsem v příloze RR věnované Události sezóny 2006/2007 napsal: „Jsou i takoví, kteří Vlastu kárají za to, že ve svých nových písních často opouští šerosvit poetických obrazů a je věcně zlostný. Jací však máme být, rozhlédneme-li se pozorně kolem sebe? Od Orwellova roku 1984 uplynulo dvacet tři let a Třešňák konstatuje, že se toho zase tolik nezměnilo. Když v písni Homunkulus zpívá: „Moucha mouše si je víc než rovná! Naše hejna budou stále sílit. Proto bratři, sestry jezte s chutí hovna. Milióny much se nemůžou mýlit!“, nepopisuje v žádném případě minulost. No vážně, jak tohle říct po seifertovsku a zůstat přesný?“

Je poněkud paradoxní, že Třešňák se stal skutečným protestním zpěvákem teprve po pádu totality. Má schopnost břitké reakce tam, kde většina ostatních skončí rezignovaným znechucením. Jiří Dědeček si krátce po listopadu stěžoval na úbytek kritických témat a v tehdy populární písni volal: „Vraťte mi nepřítele! A jděte do háje / anebo do prdele“, za což byl kritizován těmi, kteří se tvářili, že „nechtějí být jako oni“. Jako by netušil, jak mocnou dávkou témat k protestu ho nová věrchuška vzápětí zahrne. Poddaný švédského krále Vlastimil Třešňák měl v tomto punktu, zdá se, jasno hned. V jeho starších písních dostal tak zvaný malý člověk vždycky řádně naloženo, ale nepřišel o důstojnost, která ho odlišovala od davu domnělých vítězů. V těch nových si Třešňák v jeho zastoupení i sám za sebe nenechá srát na hlavu a srozumitelně posílá všechny bývalé, současné i budoucí „praktiky moci“ tam, kam si zaslouží. Titulek jsem si tentokrát vypůjčil z Třešňákovy písně Pivo a zavináče. Je z něj patrné, že autor má k dějinám rezervovaný vztah a i o tom „lepším“, co dřímá v člověku, ví svoje. Všechno nejlepší, Vlasto!


Kdo něco prožívá, ten nekopíruje (Rudolf Němec 19. 5. 1936 – 12. 3. 2015)

Před několika týdny zemřel Rudolf Němec. Patřil k silné malířské generaci, jejíž nepřizpůsobivé zástupce komunisté zahnali z výstavních síní v lepším případě na restaurátorská lešení a ke knižním úpravám. Na konci šedesátých let se ještě stačil nadechnout při stipendijním pobytu ve Francii, dosud zjitřené studentskými bouřemi z jara šedesátého osmého. Po různých peripetiích se pak musel ze zdravotních důvodů předčasně vrátit domů, do klimatu právě nastupující normalizace, kde měl možnost pozorovat zblízka lámání charakterů a, řečeno s T. R. Fieldem, jiné relativistické zádrhele.

Už jako mladík jsem obdivoval práci malířů ovlivněných novou figurací – Šmidrů, Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu nebo těch, pro něž se později vžilo označení Česká groteska. Rudolf Němec stál poblíž všech a nepatřil k nikomu. Dodnes si velmi přesně vybavuji dojem, který na mě udělala jeho výstava ve Špálově galerii v roce 1968 a drobná kniha Luďka Nováka Nová figurace, vydaná roku 1970 v nakladatelství Obelisk. Figury na několika obrazech byly vytvořeny technikou asambláže – nalepené džíny a džínové košile vytvořily základní figurální motiv, přes nějž malíř kladl barvy, většinou kraplak a hluboké modře. Je dobré připomenout, že pořídit si džíny, nebo dokonce denimovou košili, nebylo v té době snadné a jejich majitelé byli předmětem obdivu i závisti, zvlášť šlo-li o některou ze značek Levi´s, Wrangler nebo Lee (v Tuzexu tehdy prodávali francouzské „texasky“ Rica Lewis a italské Rifle, které sice u nás daly džínům jméno, ale do svaté trojice nepatřily). Užití drahocenné textilie ve službách umění bylo pro mě tedy nezvratným důkazem, že Rudolf Němec umění miluje a je pro něj schopen mnohé obětovat. Od laků a textilních asambláží se Němec záhy posunul inspirován Yvesem Kleinem k práci s figurou obtiskovanou na plátno a později ke stříkání a šablonám, které vyráběl i nalézal. Tajemnou medkovskou paletu vyměnil za jasné a reflexní tóny, s myšlenkou na Warhola experimentoval s repetitivností motivů a přisvojil si pro svou práci to, co bylo půvabné na francouzské propagační grafice třicátých let – jistou plošnost a důraznou konturu. V mnohém tak otevřel prostor pro budoucí streetartisty, především ty, kteří pracují se stencily.

O životě, práci, radostech a strastech Rudolfa Němce plasticky vypovídá jeho tvorba literární. Revolver Revue už v roce 1991 otiskla v č. 15 autobiografickou prózu Malířská cesta (v rámci stejnojmenného bloku; s doprovodem barevných reprodukcí autorova díla a s rozhovorem Andreje Stankoviče). Knižní výbor z Němcových textů, nazvaný podle jeho oblíbené průpovídky Nerozumím už Nietzschemu ,vydal roku 2000 Torst. Němec se v nich se čtenářem dělí o své běsy, váhání, tvůrčí nejistoty i okamžiky štěstí z pracovních zdarů na cestách mezi hospodami a bohnickým pavilónem č. 6. Z nelineárních životopisných zlomků, poznámek, sentencí, maxim a básní si lze sestavit obraz autorova pozoruhodného života a na dvou barevných separátech si prohlédnout i třicítku jeho obrazů. Kniha byla ještě nedávno k mání za dvacet korun v antikvariátu ve Valentinské. Měli jí tam pěknou hromádku, koupil jsem jich pár i pro přátele. Zřejmě se neprodávala – lidé o pořádné věci obvykle nestojí. Rudolf Němec o ně stál a navíc je sám uměl dělat. Zbylo po něm prázdné místo. Je doufám jasné, že nemyslím v hospodě a v blázinci. Na závěr jedna jeho báseň:


Což nenapíši kloudný verš
Rimbaud v čudu
Poezie už není milenka
Jen maso s kostma je člověk
A jeho inteligence se shromáždí u TV
Zprávy z boje nám přináší
Což můj neklid do neeukleidovské teorie
Přináším zas modrou naději
Majíce sprchu veršů
My materialisté jsme
A plamen svícnu marně unáší duchovno
Tak silný nejsem
Abych namaloval pietu