Americká krása
Asi před půlrokem mi kolega Brousil půjčil monografii Herba Lubalina s podtitulem Americký grafický designér 1918–81. Prohlížím si ji pořád dokola a žasnu, co všechno Lubalin objevil a zavedl do grafického provozu, ať už v tvorbě písma (např. Avantgard, Lubalin Graph, Serif Gothic), nebo logotypů, při úpravě časopisů, knih nebo pouhých příležitostných tisků. Knihu úctyhodného formátu v plátěné vazbě a kartonové krabici vydalo nakladatelství Unit před rokem v grafické úpravě Tonyho Brooka. Na 446 stranách jsou v ní shromážděny důkazy o Lubalinově stylotvornosti, odvaze a novátorství. V úvodu svazku je napsáno: „Mluvíme-li o americkém designu šedesátých a sedmdesátých let, mluvíme ve skutečnosti o Herbu Lubalinovi“, a toto konstatování je nutné brát nikoli jako zdvořilostní frázi, ale jako holý a nezvratný fakt. Svou prací – a to především novinami U&lc (Upper and Lower Case) – ovlivnil Lubalin i nejednu generaci českých grafických designérů, dnes už mnohdy klasiků oboru, z nichž se patří za všechny jmenovat Jana Solperu. Tomu Lubalinův odvážný dekorativismus, snoubící se s jasným grafickým rozvrhem, dodal odvahu rozvinout svébytný vizuální jazyk, čímž se výrazně odlišil od Lubalinových o dvě a více generace mladších britských a amerických kolegů (např. Nevilla Brodyho a Davida Carsona), neboť ti v mnoha případech pouze opisovali. Lubalinovi je ostatně za mnohé vděčen také o generace mladší Aleš Najbrt, který se při úpravě časopisu Raut na počátku devadesátých let inspiroval jeho pojetím poměru mezi obrazem, sazbou a nepotištěnou plochou. Kolegové, kteří tehdy Najbrtovi vyčítali určitou závislost na tvarosloví titulkových abeced Nevilla Brodyho, nebyli zároveň schopni spatřit mnohem zásadnější alianci lubalinovskou, která se netýkala jednotlivostí, ale celé koncepce grafické úpravy. Nebýt skvělé Lubalinovy monografie, zůstalo by i mně mnohé utajeno. Kdysi mě některé z Lubalinových „kudrlinek“ dokázaly popudit. Dnes se z nich raduji. Myslím, že se nestávám na stará kolena tolerantnějším, to spíš naopak. Jen nějak „vidím“ víc než kdysi. Mimo jiné i díky knihám, jako je tato.

Před zdí a za zdí
O tomto víkendu skončila v pražském Museu Kampa výstava Geralda Scarfea, nazvaná Pink Floyd v Praze. Pokud je v naší zemi Scarfe obecněji znám, pak právě jako autor animovaných sekvencí filmu The Wall, případně obalu stejnojmenné desky Pink Floyd. Přitom má tenhle chlapík, narozený v Londýně na Den dětí roku 1936, za sebou spoustu jiné práce. Od šedesátých let se živil satirickými kresbami pro časopisy a noviny (Punch, Private Eye, Daily Mail, London Sunday Times, New Yorker). Byl válečným zpravodajem ve Vietnamu a Indii, psal reportáže z rozděleného Berlína i amerických prezidentských voleb. Pracoval pro studio Walta Disneyho, navrhl scény a kostýmy pro množství činoherních, operních i muzikálových inscenací. Je také tvůrcem titulních animací v britských seriálech Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére. (I odtud by ho mohli znát místní televizní diváci, ale kdo v titulcích sleduje jména jejich autorů?) V roce 2008 byl vyznamenán Řádem britského impéria, jeho práce visí třeba v Tate Gallery nebo National Portrait Gallery. Je toho zkrátka hodně, o to víc udivuje, že o Geraldu Scarfeovi se u nás dodnes mnoho nevědělo. Tím spíš, že některé z jeho kreseb by v dobách vlády jedné strany mohly klidně vycházet na stránkách Dikobrazu: Lady Thatcherová s odporným rypcem, oděna ve špičatém brnění, jiný kapitalistický potentát s rukama od krve, tam zas někdo silný týrá kohosi slabého… Tyto a mnoho dalších podobných kreseb z žánru politické satiry byly vystaveny odděleně, v prvním patře hlavní budovy Musea Kampa. Práce pro film The Wall byly v celém prostoru galerijní dependence. Vystavené návrhy kreslených sekvencí různé úrovně byly představeny na překrývajících se plátnech animačních vrstev, položených přes působivá pozadí, nebo samostatně, vyňaty z budoucích prostředí, což jim příliš nesvědčilo. Spolu s pozadími na mě největší dojem z celé výstavy udělal rozměrný parádemarš kladívek a originál návrhu obalu desky, jakož i plakátu na premiéru filmu, a to přesto, že na výstavě byly umístěny jaksi „bokem“ a jakoby do počtu. Napíšu-li, že Scarfeův rukopis je snadno rozpoznatelný, míním tím skutečný rukopis – což on ví a nevynechá jedinou příležitost ho ve své práci použít a cosi na ni připsat. Pokud jde o rukopis výtvarný, nemohu se při pohledu na některé z jeho prací zbavit vzpomínky na někdejší sovětskou kreslířskou úderku Kukryniksi a jejich válečnou a poválečnou produkci. Boj s nepřítelem pomocí ostře nabroušeného pera zřejmě vede k jisté podobnosti na obou stranách „zdi“.

Ilustrace Václava Sivka
V Táboře mají zvlášť pěkný, ač nevelký antikvariát. Během času stráveného na letošním festivalu nakladatelů Tabook jsem do něj zašel hned třikrát. Kromě jiných úlovků jsem si odtud odnesl také knihu E. A. Poea Vraždy v ulici Morgue a jiné povídky, vydanou roku 1964 v edici Máj nakladatelství Mladá fronta. Koupil jsem si ji především kvůli znamenitým ilustracím Václava Sivka. Koláže ze starých xylografií dělali mnozí – za všechny připomínám třeba vynikající výtvarný doprovod Cendrarsova Zlata od Adolfa Hoffmeistera nebo ilustrace Bohumila Štěpána k Aymého Zelené kobyle –, ale Sivko je čímsi výjimečný. Do přeorganizovaných fragmentů vstupuje autorsky velmi obezřetně, takže čtenář při zběžném listování nejspíš podlehne dojmu, že k výzdobě knihy byly použity reprodukce nějakých původních obrazů poněkud surreálné povahy, a až při bližším ohledání zjistí, že je to jinak. Ilustrace jsou tištěny oboustranně, s „vyklápěčkou“, zabírající tři čtvrtiny lícové strany. Na přehnuté části obrazu zjistíme, že „rubová“ strana je na rozdíl od lícové doplněna jednou až dvěma výraznými barvami, které xylografický podklad dramatizují a aktualizují. Vyklápění ilustrací není z grafikovy strany pouhým trikem, jak získat větší plochu k vyprávění, ale prostředkem k budování iluzivního prostoru – máme totiž dojem, jako bychom při manipulaci s nimi vcházeli do jiné místnosti téhož obydlí. V tomto konkrétním případě tak ilustrátor dokonale stupňuje tajemnou náladu Poeových povídek, aniž by byl doslovný. S vyklápěcími ilustracemi pracoval Sivko rád, použil je například i v Rilkeho Zápiscích Malta Lauridse Brigga. To se obešel bez pomoci xylografického základu a vystačil si s vlastními lavírovanými kresbami – pocit prostoru však i v této knize zůstává stejný. A co třeba koláže k Vianově Pěně dní z roku 1966 nebo… Zkrátka a dobře: Dodnes považuji drtivou většinu Sivkových ilustrací za mistrovskou práci ve svém oboru a podvědomě jimi poměřuji nejen místní ilustrátorskou produkci. U příležitosti jeho dubnové výstavy v Galerii Smečky se o Václavu Sivkovi psalo jako o autoru znovuobjeveném. Jsem si jist, že objevovat ho znovu není třeba, protože v paměti milovníků krásných knih má svoje trvalé místo, nejen jako nezapomenutelný ilustrátor, ale také jako vynikající úpravce stovek knižních titulů. A pokud přece, bude to pro ty, kteří se s jeho prací nějakou náhodou minuli, objev radostný. Od narození malíře, grafika, ilustrátora a scénografa Václava Sivka uplynulo letos v květnu devadesát let.