Jednou mi napadlo
jak obrovský se skrývá prostor
mezi hráčem ruské rulety
a zenovým lučištníkem
Mezi těmito mezními vnitřními polohami střelců
Přistoupil jsem na paradox
a do odkrytého prostoru umístil
text

V textu ze sbírky Ruská ruleta popsal Josef Janda svoji tvůrčí metodu mnohem přesněji než všichni ti, kteří se ji během následujících čtyřiceti let pokoušeli nějakým způsobem rozkrýt. Tenhle text o něm říká nesrovnatelně víc než konstatování, že byl dlouhá léta členem surrealistické skupiny a jedním ze zakládajících členů skupiny Jasná páka, ač jsou tyto skutečnosti, mimo jiné ovšem, logickým svorníkem mezi dvěma zdánlivě naprosto nesourodými světy.

Mládí bývá často hravé. Smrt je kdesi za vzdáleným horizontem, proto s ní mladí tak rádi bezstarostně koketují a je celkem lhostejné, zda nezdravým životem (pro později narozené spěchám podotknout, že v dobách reálného socialismu to byl jeden z mála takříkajíc skutečně autentických životních stylů) nebo se jí vysmívají jako tušenému nepříteli, jehož podoba je však prozatím velmi mlhavá. V době Jandova mládí si navíc mnozí lidé odmítající být ovcemi strany samozvaných „vedoucích pastýřů“ svého života přinejmenším v rovině proklamací příliš nevážili.

Škyt, prd,
už je tam,
už je po něm,
to je dobře!

Škyt, prd,
už je tam,
to je dobře
To je fajn!

Tak tehdy Josef Janda „sentimentálně zpíval cynické šansony své“ a při nápojích spolustolovníky ujišťoval, že si pro sebe jen těžko dokáže představit lepší a výstižnější epitaf. U piva nebo ve vinárně zní taková zkratka dostatečně „mužně“, není však těžké domyslet, že může být především dobrou skrýší před dotírajícími pochybnostmi o smyslu života v nesmyslných podmínkách. Mládí a jeho trudovitá klackovitost však uteče jako voda a otázky introspektivní povahy, druhdy zaháněné siláckými bonmoty, se navracejí s nečekanou naléhavostí a silou. Josefovy dospělé básnické odpovědi jsou toho přesvědčivým důkazem. Mám rád tuhle báseň:

Vysoko v karpatských horách
v temné sluji
se stará o tři malé draky
sv. Jiří
Zamlada proslulý drakobijce
dnes což je méně známo
starý kajícník

Myslím, že dost přesně vyjadřuje, co znamená stát se dospělým. Josefu Jandovi se to podařilo, na rozdíl od mnoha našich vrstevníků, v relativně mladém věku. Zemřel doma, pravděpodobně 14. září tohoto roku ve věku sedmdesáti let. Přestože v jedné ze svých básní konstatuje, že:

Hřbitov
(slovensky cintorín)
je
rozmazanou
množinou
lidí

– pro mě bude Josef, alespoň do té doby, než mě opustí paměť, jednou z výjimečných osob, která bude ze zmíněné „rozmazané množiny“ viditelně vyčnívat. Pevně doufám, že došel toho, čemu se velmi zjednodušeně říká klid. Na shledanou, Pepo!