Na světě je prý jen málo tak zbytečných věcí, jako jsou výstavy grafického designu, říkává s jistotou v hlase František Štorm. Tak zkušenému muži není důvod nevěřit, vždycky však existují výjimky. K nim náležela výstava Kristiny Fišerové v plzeňské Galerii Ladislava Sutnara (22. 9. – 15. 10. 2016). Fišerová absolvovala ateliér Grafický design a vizuální komunikace na pražské VŠUP pod vedením Rostislava Vaňka, několik let tam působila jako asistentka a v současnosti učí na Fakultě designu a umění Západočeské univerzity v Plzni. Název výstavy – Výstrava – vnímám jako jakýsi „veřejný záhon“, na nějž si jedinec může dosadit cokoli, od varování po potravu.

V mailové pozvánce pro přátele autorka mimo jiné napsala: „Prostor galerie promění potištěné papíry na umělecká díla, sokl povýší náčiňovou hadru zmačkanou do koule na vzácnou textilii, jemné příšeří dodá potřebnou atmosféru, zlý hlídač galerie dramatičnost celé kulturní události. Podivuhodně rozporuplná tvorba bude rozdělena do několika sekcí: Léta zrání, Léta tápání, Léta dřiny a odříkání a Čas sklizně. Na programu je hledání ideálního tvaru loga, tradiční záchrana planety v podobě uvědomělého žehrání a komerční přestávka. V plánu je též vystavit cyklus Senioři v plavkách, popírání typografických pravidel, možnost vyjádřit svůj názor a pokus o výhodný prodej nahého autoportrétu.“ 

Vystavené práce Kristiny Fišerové byly ve většině případů ironickým měřidlem aktuálních profesních a společenských stereotypů, včetně ekologického farizejství. Příznačná přitom byla značná dávka sebeironie, neboť autorka se považuje za jeden z cílů své vlastní kritiky Soubor rad, jak upoutat klienty (který Fišerová označila za popírání typografických pravidel), obsahoval doporučení typu „hledej za všech okolností neobvyklé řešení“, „dělej vše obráceně, než je zvykem“, případně „překvap nečekanou barevností“ (vybírám namátkou a cituji velmi volně) a lákal přiřazovat k jednotlivým radám jména konkrétních současných designérů. Hledání ideálního tvaru logotypu bývá častým předmětem konkursů a soutěží, jejichž výsledky je možné tu a tam zhlédnout právě na výstavách grafického designu. Na jednom z exponátů Kristina Fišerová ukazuje, že celá tato zdánlivě složitá a náročná cesta za ideálním tvaroslovím má ve skutečnosti jednoduché řešení. Podle jejího návodu stačí přes sebe položit určité množství logotypů, které už se (nejlépe celosvětově) osvědčily, a tak generovat tvar loga ještě lepšího a úspěšnějšího. Větší výsměch profesi grafického designéra i obvyklé argumentaci zadavatelů-rozumbradů si lze jen stěží představit.

Některé z exponátů působily na první pohled jako hříčky, mající především ozvláštnit instalaci. Patří k nim třeba hodiny s bílým ciferníkem a slovem Pozdě v pozicích dvanáctky, trojky, šestky a devítky nebo instalace nazvaná Tajuplný vzkaz přírody rozluštěn, která upozorňuje na „nápadnou“ podobnost známého gesta lidské ruky a klacku, nalezeného v tatranských hvozdech. Tyto práce podle mého názoru rozměr pouhé ozdoby překračují, stojí přinejmenším na hranici zdařilého volného umění. Jedním z klíčových bodů Výstravy byl drobný autoportrét, nazvaný „Nahá Kristina Fišerová ve spacím pytli“, ilustrující autorčin smysl pro ironii a záměrné odvádění pozornosti diváka matoucím směrem.

Přikládám pár fotografií z vernisáže výstavy, na níž byly také – v oddílu Učednická léta – vystaveny některé z autorčiných školních prací či – pod označením Komerční přestávka – ukázky redesignu vizuálního stylu Českého vysokého učení technického. Celek připomněl, že grafický design nemusí být jen nuda, křeč, umělecký mindrák nebo řitní alpinismus. S větou „Více takových výstav“, jež stála na transparentu opřeném v rohu výstavní prostory, se plně ztotožňuji.