Tištěná i další média oslavila Nový rok kromě jiného přehršlí materiálů k chystané likvidaci historizujícího domu v Revoluční ulici (kde jinde než v Praze) a jeho nahrazení novostavbou, která zahrne i sousední nevelkou nevyužitou parcelu. Vítězný návrh se prosadil pro Prahu typickým způsobem. Jako jeho autor vystupuje člověk z architektonického studia DaM. V tom samém studiu působí architekt, jenž je zároveň předsedou nechvalně proslulého Sboru expertů magistrátu hlavního města, který tento projekt schvaloval. Ze Sboru expertů se následně rekrutovali přední mediální obhájci projektu. Toto zjevné porušení demokratických pravidel médiím nevadí, protože je nezjistí. Proč je nezjistí? Na to nám, média, odpovězte.

Jak se také stalo v podobných případech zvykem, média pohotově rozčlenila názory na „pro“ a „proti“. Proti bourání a nové stavbě jsou (jako vždy) konzervativní památkáři, zatímco pro bourání je zdravé jádro společnosti, zaštiťované (jak jinak) pražským primátorem, jenž chce mít v Praze světovou architekturu. Být světový je přece in.

Ve skutečnosti nic není, jak známo, přízemnější, nic není větší známkou čecháčkovství než snaha „být světový“. Nic není konzervativnější než vybourat pozemek v centru města, aby si prostor udělala nová stavba. Jenže dobrý architekt se pozná také podle toho, že dokáže pracovat i na pěti metrech plochy. Nic není trapnější známkou nepochopení možností současné architektury než představa mohutného kolosu s výraznou fasádou, jenž bude „výrazem své doby“. Architektura není žádným výrazem ničeho. Architektura je architektura. Někdy bývá používána jako nástroj, jak ubít v lidech tvořivost.

Chceme-li poznat, co je to současná architektura, nestačí vyjet za hranice a s otevřenou pusou zírat, co „nového“ a „odvážného“ tam Velký strýček postavil. „Současná“ architektura je cosi, co neustále vzniká. Je to něco, co letmo potkáváme na studentských výstavách, na stránkách časopisů, při debatách nad sklenicemi všech možných nápojů a s čím se daleko méně často setkáváme v reálném světě. Jak přenést všechny ty opravdu dobré, a proto vždycky tak trochu utopické projekty do reality historického města? Co s parametrickým designem, nanoarchitekturou a fraktály uprostřed klientelismu, korupce a permanentního ohýbání slov? „Současnost“ architektury mimo jiné spočívá v pochopení technických možností, jimiž daná civilizace disponuje, a v uchopení otázek, které si tato civilizace klade. Kladení otázek jsem zmínil jako druhé, ale musí mít přednost. Je město strnulou strukturou, která jen čeká na zásah zvenčí, nebo je dynamickým systémem, který spíš čeká na artikulaci svých potřeb? Máme stavbu myslet zvenčí, nebo zevnitř? První typ uvažování je latentně totalitní. Druhý směřuje k syntéze a otvírá dveře k budoucnosti.

Projekty, jako je dům v Revoluční, jsou ovšem na hony vzdáleny tomu, aby si kladly jakékoli otázky. Tyto projekty mají ve skutečnosti z hlediska investora jediný cíl – vydělat peníze. Z hlediska navrhující firmy pak jde nejen o peníze, ale také o vstup do dějin nikoli dveřmi, ale brutálně vybouranou dírou ve zdi. Na vydělávání peněz přitom není nic špatného, a do určité míry lze pochopit i prosazování vlastního ega. Špatné ale je, když se kvůli naprosto neoprávněným ambicím zcela průměrného architektonického studia město umrtvuje, místo aby se mu pomáhalo žít.

Stavba na konci Revoluční ulice je místem, kde se jedná o nás o všech. Vraťme jí to a sledujme, jakým způsobem bude či nebude realizována.