Nedávno zrušil italský Senát parlamentní imunitu federálnímu tajemníkovi italské ultrapravicové strany Liga Severu Matteu Salvinimu. Ten se tak bude muset zodpovídat před Katánským ministerským soudem, který vyšetřuje Salviniho možné zneužití moci, neboť 25. července 2019 vydal jako ministr vnitra Itálie zákaz vojenské lodi Gregoretti vylodit v italském přístavu sto šestnáct migrantů zachráněných ve Středozemním moři. Souzen bude za podezření, že je protiprávně zbavil osobní svobody, když loď donutil strávit týden na moři. S ohledem na politiku četných představitelů českého státu a postoje nemalého počtu českých médií si věc zaslouží obecnější shrnutí.

Podle francouzského Národního institutu pro demografická studia (INED) představovali v roce 2017 mezinárodní migranti, tedy osoby usazené v jiné zemi než té, ve které se narodily, 3,4 % světové populace, to jest nevelké množství. Ze 158 milionů mezinárodních migrantů ve světě bylo 106 milionů narozených v Asii. Oblastí původu druhé nejpočetnější skupiny migrantů byla Evropa (61 milionů osob), následovala latinská Amerika a Kariby (38 milionů), až poté Afrika (36 milionů). 64 % migrantů žilo v rozvinutých zemích, především v Asii (80 milionů), Evropě (78 milionů) a Severní Americe (58 milionů). S výjimkou Latinské Ameriky, Karibu a Severní Ameriky se většina migrace týká přesunů mezi zeměmi stejného regionu (Evropané přesídlují do jiných evropských zemí atp.). V roce 2016 bylo podle INED ve světě 25,9 milionů uprchlíků, tedy pouhých deset procent celkového počtu mezinárodních migrantů, z toho většina (82,5 %) žila v rozvojových zemích. Již na základě uvedených údajů lze konstatovat, že běžný veřejný diskurz, který tematizuje současnou migrační vlnu směřující do Evropy, jež měla svůj vrchol v roce 2015, jako závažnou hrozbu, je zkreslený, a řečeno se sociologem a demografem Françoisem Héranem, příčí se principům racionality a zdravého rozumu.

Slovo migrant je souhrnným označením pro rozdílné reality, které je ovšem třeba jasně odlišovat. Žadatelé o azyl utíkají před persekucemi (rasovými, náboženskými, národnostními atd.) nebo před válečnými konflikty. Když jim je azyl přiznán, stávají se z nich utečenci a mezinárodní právo jim zaručuje osobní ochranu. Lze mluvit o „nelegální migraci“, podle toho, zda jsou dodržena pravidla nastavená jednotlivými zeměmi pro odchod, tranzit, příchod a usazení cizinců. Nelze mluvit o „nelegálních migrantech“: nelegální může být pouze jistá činnost – žádný člověk sám o sobě nelegální být nemůže. Ekonomičtí migranti jsou lidé, kteří opouštějí své domovy, aby si hledali práci. Tyto kategorie se ovšem často překrývají. Čechy, které komunistická diktatura donutila odejít do exilu, lze považovat za utečence. Mnozí z nich se však v cizině octli ve velmi svízelné ekonomické situaci a de facto byli také ekonomickými migranty. Nicméně přehlížet různost naznačených situací vede k hrubým nepřesnostem. Stejně tak je potřeba odlišovat konkrétní případy v rámci jednotlivých kategorií. Mezi lidmi, kteří riskují život, aby na nestabilních plavidlech z Libye přepluli Středozemní moře, jsou samozřejmě také ekonomičtí migranti. Ale nelze je jednoduše srovnávat například s Čechy, kteří dnes odjíždějí studovat a pracovat do ciziny a které lze označit za ekonomické migranty rovněž.

Libye pro mnohé představovala vidinu lepšího výdělku, možnosti důstojněji obstarat rodinu. Pracovní trh otevřel Afričanům ještě Muammar Kaddáfí. Část z nich sem uprchla před válkami a diktaturami subsaharské Afriky, z Eritreje nebo Súdánu. Od domova je od roku 2011 a událostí Arabského jara odřízla občanská válka. Ozbrojené srážky více či méně organizovaných bojůvek zde trvají dodnes.



Lidé, kteří se rozhodují pro nesmírně nebezpečnou plavbu přes Středozemní moře, nejsmrtelnější z pěti hlavních cest, kterými se migranti a uprchlíci ubírají, většinou utíkají před obchodem s pracovními a sexuálními otroky, z táborů, kde byli zadržováni za účelem získání výkupného, před násilím znepřátelených libyjských milicí, jež některé z nich nutí podporovat tu či onu stranu probíhajících srážek či za ni přímo bojovat. Úsilí libyjského Červeného půlměsíce je úctyhodné, ale všechny chránit nestačí. V menší míře se mezi neochráněnými nacházejí Libyjci.

Nejprve se obrací na OSN a jiné mezinárodní organizace v naději na legální emigraci. Čtyřicet procent z nich podle průzkumů nevládních organizací nikdy neuvažovalo o přesídlení do Evropy: pouze se v danou chvíli nutně potřebují dostat z Libye někam, kamkoliv, kde je bezpečně a kde jsou zaručeny základní životní jistoty.

Pašeráci z jejich nouze profitují: podle francouzské televize France 3 od každého, kterého posadili na nebezpečně přeplněná, křehká plavidla, vybírali v roce 2017 dva tisíce euro. Organizace SOS Méditerranée zaznamenala několik případů, kdy migranty, kteří si na poslední chvíli plavbu přes moře rozmysleli, pašeráci zastřelili v křoví na pláži. Většina z utečenců, kteří se rozhodli pro tuto strašlivou odyseu, raději riskuje smrt na otevřeném moři, než aby se vrátila do libyjského pekla.

Úděl lidí, kteří se vydávají na tyto strašlivé plavby, je dobře zdokumentován.

Zpravidla ne příliš stabilní vory, někdy bez motoru a kormidla, jsou až do poslední pídě naplněné lidmi. Stačí méně kontrolovaný pohyb a soused, který sedí na kraji, může spadnout do vody. Ve tmě si toho ostatní často ani nemusí všimnout. Mnozí pasažéři neumí plavat.

Jejich jediná naděje je v případě krize mobilní telefon: spojit se nejbližší evropskou zemí, Itálií, a nahlásit svou pozici. Studie Evropského univerzitního institutu z listopadu minulého roku zaměřená na roky 2014–2019 ukazuje, že neexistuje souvztažnost mezi počtem výprav přes moře a počtem činných nestátních organizací pořádajících záchranné operace: větší souvztažnost konstatuje například s počasím nebo s momenty větší politické stability v Libyi. Úmluva o bezpečnosti lidského života na moři nařizuje, že každá loď nacházející se poblíž osob v nouzi – ať už nákladní, komerční či vojenská – je povinna se k nim co nejrychleji vydat. Italské úřady tedy upozorňují lodě, které se nacházejí v blízkosti ohroženého voru. Od roku 2016 je pro tyto případy partnerem Evropské unie Libyjská pobřežní hlídka. I té dávají zprávu. Jak upozornil americký deník The New York Times v reportáži Forensic Architecture z května 2018, Libyjci se zachraňovat lidi na provizorních plavidlech běžně nesnaží. „Přijeli k nám plnou parou. Jejich loď nadzvedla tak velkou vlnu, že nás polovina spadla do vody,“ popisoval záchrannou operaci jeden z přeživších dokumentované akce z listopadu 2017. Některé lidi vlna odhodila od voru tak daleko, že je proud jednoduše odnesl. Část z nich zemřela ve vodách. Loď pobřežní hlídky nakonec zastavila přímo na voru. Když se přiblížila další záchranná loď, z organizace Sea-Watch, Libyjci chvíli nečinně přihlíželi jejímu profesionálnímu zásahu, než ji pod hrozbou střelby donutili odplout a trosečníky nechat na pospas moři. Proč tedy vůbec Libyjci připluli? Je to jejich smluvní povinnost. Od EU – včetně České republiky – na to dostávají finance a materiální prostředky.

Dokud záchranu organizovaly evropské vlády, byly podobně zmařené akce nemyslitelné. S vzestupem nacionalismu a protimigračních emocí se Evropa rozhodla příchod migrantů zastavit, aniž by si přitom zašpinila ruce. Oslovila proto jakožto subdodavatelskou službu de facto nefungující stát. Loď pobřežní hlídky, která ten den zasahovala, Libyi věnovala italská vláda. Osm z třinácti členů libyjské posádky prošlo výcvikem EU, které obsahuje i školení o lidských právech.

Utečenci, kteří odpluli na lodi záchranářů, se dostali do bezpečí. Ti, kteří skončili zpátky v Libyi, byli uvězněni v detenčních centrech, kde byli vystaveni hladovění, tuberkulóze a jiným nemocem. Byli často biti, někteří dokonce hned při záchranné akci ještě na palubě lodi libyjské pobřežní hlídky, znásilňováni, někteří byli prodáni do otroctví.

V květnu loňského roku podalo sedmnáct přeživších Nigerijců žalobu na Itálii u Evropského soudu pro lidská práva z důvodu porušení lidských práv migrantů z rukou libyjských občanů, které Itálie vybavila, dotovala a koordinovala.

Výrazný pokles plavidel s migranty od roku 2016 je z velké části výsledkem nepřímého financování Libyjských milicí ze strany evropských vlád, jehož účelem je více regulovat migraci. Mnohým evropským politikům sázejícím na nacionalistickou notu vynesl tento krok nemalé volební úspěchy, od Mattea Salviniho přes Tomia Okamuru po Viktora Orbána. Stejnými argumenty jako oni se ohání i Andrej Babiš.

Italská novinářka Francesca Mannocchiová však od roku 2017, kdy byla mezi Itálií a Libyí uzavřena migrační dohoda, poukazuje na to, že se strážci detenčních center, členové pobřežní hlídky a policejních jednotek rekrutují z bývalých členů milicí. Pašeráci mají vedle výkupného, které žádají od rodin vězněných migrantů, další zdroj výdělku: evropské dotace určené k údajné ochraně evropského pobřeží a našich národních zájmů.

Migranti, kterým se podaří uniknout z detenčních center, jsou nuceni se schovávat, o hladu, v zoufalé naději, že se jim podaří Libyi opustit. Podle Amnesty International v důsledku toho vznikají nové, chaotičtější cesty pro nové přejezdy, s novými pašeráky, například přes Tunisko.

Je jednodušší obviňovat ty, kteří na lidské utrpení ve Středozemním moři svou činností ukazují prstem, než sledovat společný politický program pro záchranu a integraci uprchlíků. Proto v posledních letech zesílily difamační kampaně a uměle vytvořená kriminalizace nestátních organizací, které vysílají záchranné lodě. V červenci 2017 se italská vláda pokusila nechat schválit vyhlášku, která měla uložit nestátním organizacím povinnost mít na palubě vždy doprovod ozbrojených policejních jednotek, s bezpečnostním odůvodněním. Což je podmínka nepřijatelná pro nepolitické organizace odmítající jakoukoliv přítomnost zbraní, která pouze znemožňuje práci v krizových situacích. Kdyby byla vyhláška schválena, vedlo by to ke ztížení či znemožnění akceschopnosti a ke zvýšení kontroly činnosti těchto nevládních organizací.

Začaly se množit policejní prohlídky a zabavování lodí, například pro údajné nelegální zpracování zdravotnického odpadu. Generální prokurátor sicilského města Catania neváhal prohlásit, že nestátní organizace jsou přímo financované pašeráky migrantů. Jeho odpověď na otázku časopisu The Globalist po důkazech takových tvrzení v listopadu 2018 zněla: „Důkazy nemáme. Prozatím…“

V srpnu 2017 rozšířila Libye svou zónu dozoru o sto nautických mil, čímž činnost nestátních organizací ztížila – proti mezinárodnímu právu, ale s požehnáním Itálie, potažmo EU. Populista Salvini, kterému jeho příznivci přezdívají „Kapitán“, vděčí za svou popularitu tomu, že v politice strany Liga severu přenesl důraz z původních separatistických tendencí na protimigrační a protievropskou agendu. Spolupráce s Libyí a dočasné snížení počtu migrantů se z hlediska volebního úspěchu dočasně ukázaly jako plodné.

Mezinárodní právo lodím převážejícím osoby ve stavu nouze ukládá plout k nejbližšímu bezpečnému přístavu. Tím je v případě plavidel vysílaných z Libye často přístav Lampedusa přímo mezi Sicílií a Tuniskem. Mezinárodní námořní organizace uvádí, že jejich posádky mají povinnost vzájemné koordinace, aby se osoby v nouzi mohly vylodit v bezpečí co nejdříve. Dodnes však neexistuje účinná součinnost v rámci EU ohledně způsobu, jak zajistit žadatelům přijetí o azyl. A lze zneužívat výklad práva, podle něhož nemají státy, které se na záchranných akcích podílejí, povinnost přijímat přeživší na svém území, stejně jako lze zneužívat pojmů „nouze“ a „bezpečí“. Je ještě migrant, který byl vyloven, v nouzi? Není již v dostatečném bezpečí na palubě záchranné lodě? I proto se krátce po svém zvolení do ministerské funkce v červnu 2018 Salvini rozhodl uzavřít italské přístavy lodím zachraňujícím migranty pod hrozbou zabavení plavidla a pokut ve výši až 50 000 euro. Známé jsou případy žalob podaných na kapitánky Piu Klempovou a Carolu Racketovou a na další členy nestátních organizací na základě absurdního podezření z napomáhání nelegální migraci, které vytváří nový druh prohřešku v podobě humanitárního přečinu. V důsledku všech těchto kroků byla část organizací, mimo jiné Lékaři bez hranic, nucena se ze Středozemního moře střídavě stahovat a dočasně se zaměřovat na jiná krizová ohniska.

Podle loňských údajů ministerstva vnitra bylo v roce 2018 na území České republiky evidováno 566 931 přechodně a trvalé pobývajících cizinců. Z toho 51,2 % mělo trvalý pobyt a přibližně 59 % pocházelo z třetích zemí. Jednalo se převážně o Ukrajince (131 709 osob), Slováky (116 817 osob), Vietnamce (61 143 osob), Rusy (38 223 osob) a Poláky (21 279 osob). V situaci nelegální tranzitní migrace bylo zadrženo pouhých 191 osob, převážně z Iráku, Sýrie a Afganistánu, přičemž jejich cílovou destinací bylo Německo, Rakousko a Francie.

Studie OECD z roku 2019 ukazuje, že Česká republika patřila v letech 2010–2018 v rámci EU k zemím, které jsou ve vydávání povolení k pobytu migrantům nejméně činné (v průměru v letech 2010–2017 vydala 189 povolení ročně, v roce 2018 162, pro osoby z Afganistánu, Eritrey, Iráku, Somálska a Sýrie). Nejčinnější bylo Švédsko (v letech 2010–2017 v průměru 16 822 povolení ročně, v roce 2018 25 533) a Německo (v letech 2010–2017 v průměru 19 642 povolení ročně, v roce 2018 41 443) – to ještě před deklarací Angely Merkelové z roku 2015 o závazku Německa přijmout kontingent migrantů (od dosažení daného kontingentu se počet humanitárních migrantů přijíždějících do Německa stabilně snižuje: není tedy pravda, že by se v důsledku politiky Merkelové počet migrantů zvýšil).

Je zajímavé, že Francie (v letech 2010–2017 v průměru 848 vydaných povolení ročně, v roce 2018 jich bylo 555) ani Anglie (v letech 2010–2017 v průměru 8 991 povolení ročně, v roce 2018 jich bylo 7 763) proporčně nepatří v přijímání migrantů mezi nejčinnější země. Tím se vyvrací zkreslené tvrzení některých, i českých politiků a médií, podle kterých by Brexit a manifestace žlutých vest ve Francii nebyly v první řadě důsledky vnitřní politiky Francie a Spojeného království a měly by přímou souvztažnost s migrační vlnou. Z harvardské studie o míře rasistické předpojatosti v Evropě v letech 2002–2015 vyplývá, že nejvíc předpojatými zeměmi nejsou ty, v nichž se nachází nejvyšší počet migrantů, ale především ty, které mají nejmenší zkušenosti s cizinci, mimo jiné v důsledku uzavřených hranic během studené války (to se týká i území bývalé NDR).

V roce 2017 poskytla Česká republika jeden milion eur na výcvik a vyzbrojení libyjské pobřežní a pohraniční stráže pod vedením Itálie. V roce 2018 bylo Českou republikou v rámci programu Medevac pořízeno kardiochirurgické vybavení pro zdravotnická zařízení v Libyi. Rovněž ČR přispěla na zlepšení podmínek Libyjských utečeneckých táborů. Ve stejném roce na posílení tamní pobřežní stráže vyčlenila, stejně jako každá země visegrádské skupiny, 8,75 milionů eur prostřednictvím Nouzového svěřenského fondu pro Afriku. Vloni vyhradilo ministerstvo zahraničí České republiky 57 milionů korun na „prevenci nelegální migrace a ochranu uprchlíků“, které byly v rámci projekty Pomoc na místě předány Libyi (25 milionů korun), Nigerii a Jordánsku. Dalších pět milionů bylo zasláno do Mauritánie v rámci programu Medevac.

Jak mrazivě působí tyto údaje, srovná-li je člověk s jinými. Podle zprávy z ledna 2019, kterou vypracoval Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, se v roce 2015, kdy byla migrační vlna nejvyšší, ale kdy záchranné akce vedly národní státy, zejména Itálie, přes Středozemní moře plavilo 1 015 877 migrantů a 3 771 jich ve vlnách ztratilo život. Měřeno chladnými čísly: jeden mrtvý na 269 vyloděných.

Od roku 2016 se tento poměr nepřestal zhoršovat: v tomto roce byl jeden mrtvý na 71 vyloděných (363 425 příchozích migrantů a 5 096 úmrtí), v roce 2017 byl jeden mrtvý na 55 vyloděných (172 324 příjezdů a 3 139 úmrtí). V důsledku ztížení záchranných akcí stoupl v roce 2018 počet úmrtnosti na jednoho mrtvého na 51 vyloděných. Za rok 2018 vykazuje raport 2 275 úmrtí: přibližně šest obětí denně.

Při svém nástupu do funkce uctila předsedkyně EU Ursula von der Leyen památku migrantů utonulých ve Středozemním moři. A dodala: „Musíme zachraňovat, ale záchranné akce nestačí. Musíme redukovat nelegální migraci, musíme bojovat proti pašerákům a překupníkům – jedná se o organizovaný zločin.“ Nezdá se však, že by se chystaly výraznější změny. Migrační dohoda mezi Itálií a Libyí byla 2. února automaticky obnovena na další tři roky navzdory slibům italské vlády jí revidovat. Když k tomu připočteme problematičnost dohody mezi EU a Tureckem z roku 2016, lze očekávat, že situace se bude spíše zhoršovat. A padne-li Libye do tureckých a ruských rukou, lze předpokládat, že v daném regionu ztratíme nejen kontrolu nad migrací, ale i kontrolu politickou a ekonomickou.

Upravená verze textu Carola Antigona, publikovaném v časopise Vital (září 2019).