Po prvnídruhé a třetí části přinášíme pokračování textu.
RR


Islamismus a strach 4: Meze reformy a terorismus po česku
Jean-Gaspard Páleníček


Francouzský zákon o laicismu z roku 1905 se zpočátku setkal s největším odporem u katolíků. Postupně byl však plně přijat nejen francouzskými protestanty, židy i katolíky, ale v rámci četných migračních vln také italskými, španělskými, portugalskými, polskými, českými a dalšími přistěhovalci či exulanty, i příslušníky nemonoteistických náboženství z asijských a jiných zemí. Jako jeden z pilířů společných hodnot národa, ve kterém dochází k normálnímu soužití Francouzů různých původů, kultur a náboženství, byl rovněž sdílen generacemi arabských imigrantů – přibližně do osmdesátých let minulého století. V kontextu teroristických atentátů spáchaných ve jménu islámu je zároveň ještě jednou nutno konstatovat, že teokraticky motivované násilí nevychází například z čínské, vietnamské či jakékoli jiné migrace, ale z migrace muslimské.

Lze z toho však vyvodit, jako to dělá Echo24, že její integrace není možná? Nebo že by tomu tak bylo z důvodu nepřizpůsobivosti muslimů? V předchozí části jsme ukázali, že vůle po méně doslovném čtení koránu ze strany muslimů existuje a že jednou z hlavních překážek pro přirozenou diskusi a možný vývoj v této věci jsou mocenské zájmy islamických zemí a strach, který šíří – v nejextrémnější podobě pomocí ospravedlnění terorismu –, a na který mnozí, včetně Echa24, odpovídají šířením strachu z muslimů, z nichž většina se přitom o doslovné uplatňování zastaralého donucovacího islámského práva nezajímá, nebo se od něho distancuje.

Integrace – obrazně řečeno: přesazení kořenů do jiné půdy a přijetí její mízy, kulturní i právní – je vždy složitou a dlouhodobou záležitostí. Občanům muslimského vyznání musí být, jako všem ostatním, umožněno, aby se plně cítili jako naši spoluobčané, a jako takoví musí být oceňováni. Aby se mohli plně ztotožňovat s hodnotami zemí, jichž jsou občané, musí mít možnost se za jejich směřování cítit plně spoluzodpovědní. Zde se mi vybavuje svědectví Hanane Charrihiové, dcery jedné z prvních obětí atentátu v Nice z roku 2016, jíž byla její muslimská matka. Ve své knize Má matka vlast popisuje, jak se s příbuznými vydala na jednu z veřejných poct osmdesáti šesti obětem atentátu položit květinu na místo události, třídu Promenade des Anglais, a jak při pohledu na ženy zahalené do hidžábu – Charrihiovou a její sestry, tetu, sestřenice – někteří kolemjdoucí zvolali: „Á, vycházíte ve smečkách… Takové, jako vy, tady už nechcem!“ Na šokovanou reakci, že zde právě ztratila matku, jistý muž Charrihiové odpověděl: „Tím líp! O jednu míň!“ V knize rovněž popisuje spontánní projevy solidarity od cizích Francouzů, svou oddanost Francii, kde se narodila a vyrůstala jako dcera první generace imigrantů z Maroka. Konečně v ní evokuje i činnost asociace Matka vlast, kterou se svými sourozenci založila na podporu obětí islamistických atentátů a která šíří informace o tom, jak dochází k radikalizaci, a o francouzských muslimech obecně za účelem posílit jednotu mezi muslimskými a nemuslimskými Francouzi proti islamistickému separatismu.

Nejběžnější model radikalizace muslimských jednotlivců je přibližně následující. Stává se, že děti imigrantů, jejichž rodiče dobře věděli, proč odcházejí ze svých zemí a usazují se na Západě, jsou vystaveni materiálním těžkostem, žijí více či méně izolováni v uzavřenějších komunitách, mohou mít pocit, že nejsou rovnocenně přijímáni majoritní společností. Často mohou, už z důvodu kontinuity znalosti prvního jazyka rodičů, sledovat média zemí jejich původu, a ta v nich mohou negativní pocity odmítnutí posilovat více či méně propagandistickými zprávami o tom, že svobodou, rovností, bratrstvím, laicismem a feminismem západní mocnosti pouze maskují plynule pokračující kolonizační politiku, že nepřítel je Francouz, Zápaďák, běloch, zatímco pravé hodnoty jsou v podrobení (doslovný překlad slova „islám“), že některá náboženství jsou nadřazená jiným a že náboženství obecně jsou nadřazena bezvěrectví, že z právního hlediska není přikázání „Nezabiješ“ univerzální, a že bratrství tudíž platí převážně uvnitř ummy, že ženy mají být podřízeny mužům a že laicismus není nástrojem k ochranně svobodomyslného soužití. Islamismus nepředstavují jen jednorázové šokující akce fanatiků: má svá politická odvětví, která rozvíjejí dlouhodobější druhy činnosti, pronikají do odborů, sportovních klubů, studentských organizací, které mu – často nevědomě – slouží jako převodové páky. V radikalizaci takovýchto lidí hrají neblahou roli sociální sítě coby mocní a právně těžko kontrolovatelní šiřitele nenávisti (čečenský vrah Samuela Patyho reagoval na video volající po zastrašení učitele a uvádějící adresu jeho střední školy, které shlédl na sociálních sítích). Radikalizovaní muslimští mladíci žili většinou ve směsici islámu, snadno dostupných identitárních prvků, někdy delikvence (a z hlediska sexuality nebo alkoholu v rozporu s islámem), přitom v nich nehasla touha po ideálu, po sebeobětování něčemu, co je přesahuje. Věří-li někdo, že vražda učitele mu otevře přístup do ráje, lze to samozřejmě mít za náboženský blud i dopad politických napětí, je to však také výsledek nedostatečné schopnosti našich společností těmto lidem dát plně možnost totožnit se se ctnostmi a hodnotami zemí, ve kterých žijí.

Lze klást otázku, do jaké míry bude projednávaná novela zákona o laicismu v tomto smyslu účinná. Už protože v ní nejde o vytvoření „jakéhosi euroislámu“, jak by se mohlo z článku Echa24 částečně zdát, ale podle původních, říjnových výroků Emmanuela Macrona, ministra vnitra a dalších členů francouzské vlády v první řadě o boj proti islamistickému separatismu. Mimo již řečené návrh reaguje na to, že velká část muslimských modliteben ve Francii nespadá institucionálně pod zákon o laicismu, ale pod zákon o občanských sdruženích z roku 1901: účelem je, aby bylo možné mít lepší představu o počtu těchto míst a lepší kontrolu jejich účetnictví, zejména ohledně financování ze zahraničí. Počítá s upřesněním modalit povinného vzdělání dětí od tří do šestnácti let pro omezení domácí výuky, s jasněji vymezenými výjimkami (nemocné či postižené děti, děti aktivně sledující sportovní, uměleckou či jinou karieru, děti rodičů bez stálého bydliště atd.). Podstatným způsobem se snaží rozšířit možnosti kontroly šíření nenávisti na sociálních sítích a informací ohrožujících život osob i ochranu pracovníků veřejných služeb (úředníků, ale také učitelů, zaměstnanců nemocnic…). Konečně se zabývá postavením ženy ve společnosti: cílí na zamezování vnucených sňatků, vydávání lékařských osvědčení panenství, polygamii a na případy mužů přivlastňujících si dědictví určená ženám.

Každý zákon směřující ke zpřísnění kontroly některých s sebou vždy nese riziko potlačení základních svobod všech. Francouzská vláda tak při projednávání novely čelí řadě problémů, počínaje samotným jejím spojením s islamismem, tedy s jednou danou ideologií. Odtud změna zamýšleného názvu novely „o separatismu“ na „Dodržování principů Republiky“. Zákon se nemůže týkat jen jedné komunity s ohledem na její původ. K čemuž lze dodat, že stejný, již platný zákon, který vedl ke zmíněnému rozpuštění asociací Barakacity a Kolektivu proti islamofobii rovněž umožnil uzavření několika francouzských ultrapravicových spolků nebo také, že zatímco v současné době je zcela nepravděpodobné, aby ve Francii vyhrála volby na jakékoli úrovni muslimská, neřkuli islamistická strana, extrémní pravice se svým krajně nacionalistickým, monokulturním pohledem se v posledních letech opakovaně dostala do druhého kola prezidentských voleb. Odstavce týkající se vzdělání jsou na hraně ústavnosti, protože ve Francii na rozdíl od České republiky je povinné vzdělání, nikoli školní docházka. Domácí výuka se pak týká přibližně 0,5 % francouzských dětí, vazba na radikalizaci je sporná. Novela také pomíjí univerzitní prostředí, které je přitom mnohem častějším potenciálním ohniskem získávání separatistů.

V kontrastu s obavami z francouzského přilévání oleje do ohně nenávistí (které bylo možné sledovat jak ze strany různých muslimských, tak i západních médií – viz druhá část tohoto textu) lze také vnímat některé inkoherence jiného druhu. K jednání o skladbě nové Národní rady imámů (CNI), která má letos vzniknout, si tak 18. listopadu Macron a francouzský ministr vnitra pozvali – tak trochu podle úsloví vlk se nažere a koza zůstane celá – převážně představitele stávající Národní rady muslimského kultu (CFCM), kteří mají silné vazby na magrebské politiky a jsou tedy přesně pod oním vlivem, ze kterého chce reforma zákona Francii vymanit. Po vytvoření rady imámů, která by nezávisle rámovala činnost muslimského kultu ve Francii, volají progresivní imámové jako již zmiňovaný Tareq Oubru řadu let. „Nebyl konzultován ani jeden imám nebo teolog,“ řekl na to Oubru Le Mondu. „Národní rada imámů by přitom měla být věcí imámů, ne laiků!“ Další imám, teolog Mohamed Bajrafil, napůl Francouz, napůl Komořan, který se již řadu let angažuje za prosazení neteokratických, osvícených interpretací Koránu, se v reakci na to rozhodl ukončit svůj imamát: „[Po Islámském státu] mi na záda připíchla terč ultrapravice. Před měsícem jsem se od sestry dozvěděl, že každý pátek má rodina na Komorách pláče a modlí se za mě ze strachu, že se mi něco přihodí. […] A kdože by mě měl schvalovat? Takoví šaškové? Ne!“ V jeho slovech se zároveň odráží zatrpklost vyvolaná rasismem části Arabů vůči subsaharské Africe.

Rozumím potřebě muslimů nebýt Evropany neustále podezříváni z extrémismu. Soucítím s evropskými muslimy, kteří čelí diskriminaci. Na emocionální rovině rozumím potřebě západních muslimek dožadovat se přijetí toho, jaké jsou, včetně nošení hidžábu: v tomto smyslu chápu například iniciativy ženského britského hiphopového dua jamajského původu Poetic Pilgrimage nebo americké raperky a aktivistky syrského původu Mony Haydarové. Protimuslimské diskriminace je třeba jednoznačně odsuzovat. V daném kontextu je však čistě „protirasistické“ a multikulturní úsilí na Západě, ať ze strany muslimů, nebo levicových či jiných aktivistů, z racionálního hlediska nedůsledné, pokud nepožaduje rovněž právní záruky, svobodu slova, vyznání či nakládání s vlastním tělem také pro občany muslimských zemí a pro Evropany, kteří v nich žijí. Je zároveň nutné společně podporovat ženy v Íránu, Libyi, Turecku, Pakistánu a jinde, které se bijí za právo se hidžábu zbavit, za právo řídit auto nebo jezdit na kole, a které jsou za protesty proti patriarchátu vězněnyzabíjeny. Je třeba vítat iniciativy podobné apelu proti zahalování, publikovanému v říjnu sto jedna francouzskými muslimy, kteří své spoluobčany prosí o podporu „Francouzů a Francouzek muslimského vyznání či muslimské kultury, kteří se bijí proti strašlivé neokonzervativní vlně, jež přišla před třiceti lety z arabsko-perského zálivu“, a žádají je, aby „tito ortodoxní muslimové prosazující sexismus skrze zahalování […] nebyli směšováni se všemi muslimy“; píší mimo jiné, že „na rozdíl od půstu během ramadánu nebo každodenním pěti modlitbám nespadá zahalování mezi pobožnosti. […] Naše krásná zem se bije za stále větší míru rovnosti mezi pohlavími. Sexismus a démonizace těla ženy jsou v protikladu s našimi ideály.“ Je třeba se solidarizovat s umělci postiženými cenzurou a násilnou represí v muslimských zemích: za všechny lze uvést příklad francouzsko-marockého filmu Much Loved režiséra Nabila Ayouche z roku 2015, který byl v Maroku zakázán pro údajné „hanobení morálních hodnot a marockých žen“ (film popisuje sexuální turismus a homosexualitu v Maroku) a jehož hlavní představitelka byla násilně napadena na ulici a kvůli výhružkám smrtí donucena emigrovat do Francie. Je třeba podporovat výstupy podobné petici, kterou v říjnu sepsalo čtyřicet tuniských intelektuálů, požadující soudní prošetření poslance Racheda Khiariho, jenž den po atentátu na Samuela Patyho na Facebooku prohlásil, že kdo urazí Proroka, musí přijmout důsledky. Je třeba se solidarizovat s lidmi, jako je například tuniský bloger Wajdi Mahouachi, který byl zatčen a odsouzen na dva roky vězení pro urážku soudního úřadu poté, co kritizoval video, ve kterém imám Mokhtar Dallali 30. října obhajoval vraždu Samuela Patyho jako legitimní z hlediska šaríi, označil Dallaliho za zbabělce a „tahana“ (termín používaný za kolonizace, označující „zrádce“, kteří udávali nacionalisty francouzskému vojsku, podle pytlů mouky – „tahin“ – jimiž si zakrývali tvář, aby nemohli být identifikováni), a volal po reakci prokuratury (v návaznosti na pobouření, které imámova fatva a její důsledky mezi Tunisany vyvolala, bylo zahájeno proti Dallalimu vyšetřování).

Naposledy budu citovat z Ouředníkova Antialkoránu: „Co zbývá? Není toho mnoho. Vzdorovat islámskému teroru – ozbrojenému i ideologickému […]. Chovat se k evropským muslimům, jako by neexistoval islámský teror. A zároveň trvat na svém a spíše než hlásat čím dál nerozumnější reasonable accomodations s muslimskými představiteli, neomylně vedoucí ke kompromisům čím dál jednostrannějším – podporovat disidenty, feministická sdružení a ateisty v islámských zemích, podporovat je otevřeně, nepokrytě, bezohledně. Neboť právě oni jsou dnes záštitou evropského osvícenství.“

Toto vše i více mohla redakce Echa24 k danému tématu uvést, nebo ve svém textu alespoň vzít v potaz, kdyby byla poněkud serióznější. Postoje, jako je ten, který redakce předložila ve svém článku a který vyprovokoval tyto mé úvahy, nelze bagatelizovat jednoduchým odsudkem populistické snahy vyvolat emoce a lacině zvýšit čtenost. Je třeba se ptát po jejich důsledcích. Nelze si myslet, že vše za nás – ve Francii i obecně – vyřeší zákony, politici, protiteroristické a bezpečnostní služby. Ani že se jedná o čistě francouzskou záležitost. Co se českých bezpečnostních služeb týče – navzdory tomu, co o nich opakovaně tvrdí prezident Zeman –, lze mít za to, že fungují dobře. V případě zásahů, jakými byly razie Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu v muslimských centrech v Praze z roku 2014 pro podezření z šíření překladu salafistické knihy, lze uvažovat i o přílišné horlivosti. Jako vždy je třeba začít sám u sebe, ve vlastním okolí. A na závěr snad nebude od věci připomenout, že v České republice je pouze něco málo přes tři tisíce muslimů, a nelze je tudíž, již čistě z hlediska numerického, mít za hrozbu. A že místopředseda naší Poslanecké sněmovny byl zvolen mimo jiné na základě sloganu „Ne islámu, ne teroristům“, který paušálně hází všechny muslimy do jednoho pytle a otevřeně podněcuje k nenávisti. A také že jediný teroristický atentát v České republice za poslední četná desetiletí byl činem sympatizanta SPD. A že ještě v lednu loňského roku někdo muslimům v Brně vyhrožoval smrtí.