Z právě vydaného čísla Revolver Revue (124/2021) přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru malou ukázku ze vzpomínkové prózy Jeana-Gasparda Páleníčka Tři cesty na Vysočinu.
Zleva doprava: Jonáš Hájek, Marek Páleníček, Anne-Marie Páleníčková, Suzette Hejdová, Marie Hejdová, Zbyněk Hejda, Petr Šplíchal, Tomáš Hejda, Helena Schneiderová, Jean-Gaspard Páleníček, Hana Schneiderová, ?, Jan Schneider, Sára Dvořáčková, Tobiáš Jirous, Věra Jirousová, Ivan Martin Jirous, Marta Veselá Jirousová, Juliana Jirousová, Františka Jirousová, Milena Černá, Filip Schneider. Horní Dubenky, 4. 10. 1987, foto Štěpán Hájek.
Jean-Gaspard Páleníček
Tři cesty na Vysočinu (ukázka)
(…) V Horních Dubenkách jsem poprvé byl na podzim 1987, na křtinách, dětí Suzette a Zbyňka Hejdových, Tomáše a Marie, kterým moje matka byla za kmotru. Ze slavnostního dne existuje fotografie, na které hosté stojí před velkými vraty a pod nimi leží Ivan Martin Jirous, má na sobě tričko s logem Vokna, před sebou třímá kosu, která vytváří výraznou diagonálu, v kontrastu s vertikálou dřevěných koz na kraji fotografie. Není to tu ale zlověstný symbol: všichni se usmívají. Je podzim, ještě trochu vlahý, konec žní.
Po křtinách oslava na faře. Byl jsem nesmělý, a tak jsem raději slídil po chodbách a místnostech, až jsem objevil harmonium. Vždycky, když jsem začal hrát, ze dveří vykoukl I. M. J. V tu ránu jsem ustal, I. M. J. zase odešel, já po chvíli začal znovu hrát – načež se ve dveřích znovu zjevila jeho hlava. To se několikrát opakovalo. Mnohem víc než I. M. J. mi ovšem jako dítěti imponovala velká želva, kterou na faře chovali.
O deset let později mě Tomáš Hejda pozval na sešlost jeho přátel, která se měla konat právě u I. M. J. Tomáš tam měl v plánu jet z Horní Vsi, já z Prahy. Nestačili jsme dojednat podrobnosti, ale věřil jsem, že se na místě jistě doptám. Cesta vlakem do Telče, pak starý, hranatý autobus. Krátce před smluvenou hodinou jsem se ocitl v cíli. Byl už večer, navečerní přítmí pomalu přecházelo v noc. V hospodě lidí poskrovnu. Překonal jsem ostych a místních chlapů se zeptal na dům, kde se měla sešlost odehrávat. Nevěděli. Nikde nikdo. Ticho. Tma. Pomalu jsem si začal uvědomovat svůj omyl. Pro Tomáše bylo samozřejmé, že budu vědět, kde I. M. J. bydlí – ale já se vydal do obce, ve které působil Josef Florian, jako by se mi v mysli zastavil čas.
Vrátil jsem se na náves, váhal, co dělat. Nevěděl jsem, komu bych mohl zavolat, případným telefonátem z telefonní budky Tomášovým rodičům jsem se styděl vyjevit svou absolutní neznalost. Chvíli jsem nerozhodně přešlapoval pod rozsvícenými okny hospody a proklínal vlastní hloupost. Nakonec jsem se jal na zastávce zjišťovat, kdy jede další autobus zpět do Telče. Poslední už ujel. Zvažoval jsem vydat se do města pěšky. Jenže co tam? Vyhledat nocleh? Peněz jsem měl tak akorát na zpáteční cestu do Prahy. Mohl bych se vrátit stopem… Spustil se déšť. Nejprve jemný, posléze vytrvalý. Sedl jsem si na lavičku v přístřešku autobusové zastávky a zoufal si.
Pod přístřešek se vzápětí před deštěm ukryl milenecký pár. On, ne příliš vysoký, urostlý a pohledný mladý muž – ona? Marně se snažím vybavit si její podobu. Mokré, plavé vlasy jí splývaly na ramenech. Ve vzpomínce se mi zjevuje obraz Ofélie. Snad neměli, kam se spolu ukrýt, snad chtěli přečkat liják. Přenechal jsem jim místo na lavičce a začali jsme se seznamovat. Před mladým, cizím párem jsem nepociťoval tolik studu, vylíčil jsem účel své cesty i její neslavný konec. Nedali mi pocítit trapnost mého počínání, zato se podivovali tomu, že se v jejich vsi octl polo-Francouz, právě se navrátivší z Itálie. Zaujalo je, že se jmenuji Kašpar a hraju divadlo. V těch letech jsme při kočování s Vašinkou kromě pohádek dávali také jeho inscenaci Othella. Čtyři herci v ní hráli členy kočovnické společnosti, která se snaží sehrát slavnou tragédii o mouřenínovi benátském. S výjimkou úvodní forbíny vycházela inscenace ze zkráceného překladu Jakuba Budislava Malého: pozornost diváka byla souběžně směřována k Shakespearově hře (podané s největší vážností a opravdovostí, tak, jak si členové fiktivní divadelní společnosti mohli představovat, že by ji inscenoval Stanislavskij) a zároveň k postavám herců hrajících Shakespearův kus, k dynamice jejich vztahů – otec, matka, dcera, herecký elév, možná dceřin milenec – uvnitř fiktivní divadelní společnosti, v duchu Brechtova zcizujícího efektu. Jednou z pravidelných štací Vašinkovy Putující královské šekspírtovské společnosti – jak se divadlo Orfeus přejmenovávalo při kočování – byla také fara v Dubenkách.
Mnohem více než originalita Vašinkova přístupu, o kterém jsem jim vyprávěl, milence zaujalo, že lze hru o více postavách sehrát ve čtyřech, v neustálém střídání kostýmů, rolí i pohlaví. (…)