Jedna věta je projektem Viktora Karlíka, který již deset let oslovuje vybrané osobnosti, aby si po dobu následujícího roku zapisovaly každý den jednu větu. Od roku 2010 zatím vyšlo v Edici RR dvacet tři svazků od různých autorů. Čtenářům Bubínku Revolveru dnes přinášíme věty Jeana-Gasparda Páleníčka, které si zapisoval v říjnu před sedmi lety.


Jean-Gaspard Páleníček​, foto Přemysl Havlík

Páleníčkova Jedna věta vyšla jako samostatně neprodejná příloha Revolver Revue č. 92/2013.



Jedna věta
Jean-Gaspard Páleníček

ŘÍJEN

1. 10.
Nahoře na domě roste další dům.

2. 10. Stále tomu nemohu uvěřit – nic z toho se nestalo, byl to snad jen sen.

3. 10. Radosti, na mašli.

4. 10. Soukala mi mokrou vatu do úst (budilo mě to).

5. 10. Jak ale důvěřovat tomu, kdo prokázal, že je bez názoru.

6. 10. Nad čím jsem se ještě nedávno pozastavoval, nyní sám dennodenně provozuji.

7. 10. Smíření.

8. 10. Chtěl se usmát, jen zkřivil ústa a řekl: „Odcházím na protější břeh.“

9. 10. Prověřím si tvou lásku: zatajím dech.

10. 10. Ucítila, že umírá, a vylezla k dítěti do postele.

11. 10. Promarněná příležitost, opět.

12. 10. Já jsem sice řekla, že s tebou chci další dítě, a možná ho už čekám, ale já si to rozmyslela.

13. 10. Pahýly prstů.

14. 10. Sen pokoušení.

15. 10. Sebemrskačství se projevuje již u novorozeňat.

16. 10. Už nám odpadávají nohy, jsou již zcela fialové.

17. 10. Našlapuji po špičkách, podél čar starých parket, je to směšná chůze, ale jinak ani kvůli plochým nohám neumím, mohlo by se zdát, že se snažím být potichu, vyhnout se tomu, aby dřevo podlahy pod mými kroky zasténalo, ale M. ještě nespí, a ostatně je mi lhostejné, budu-li hlučný či nic, z úst mi vyhrklo několik krůpějí pěny, vpíjejí se mi do černých kalhot a já myslím na to, že bych si nazítří měl vzít jiné, na těchto se do rána objeví bílé skvrny, na dlažbě v koupelně se povalují telefony a zubní kartáčky; z kuchyně a z hodinek na opasku se line slabé, pravidelné tikání a vedle se co chvíli ozývá náraz kapek na plechový dřez – M. v posteli píše čtvrtý dopis a já si uvědomuji, že čekám, až mi z pusy a prstů vyprchá trpký zápach, abych se zvedl a vrátil zpět k započaté noční četbě „a tehdy na počátku září se úsvit vylupoval ze skořápky tmy kolem půl šesté, ale kohouti zpívali jako vždy po celou noc“.

18. 10. Zpronevěřit duši.

19. 10. Co já se téhle hudby naposlouchal!

20. 10. Mezi řečí pak vyšlo najevo, že jeho první manželka byla v korejském letu 007.

21. 10. Jak je možno rozmlouvat tak dlouze o smrti psů a ptáčků, když jsme způsobili smrt dětí.

22. 10. Chtěli bychom o tom napsat, ale nejdříve bychom se tam také chtěli vrátit: jak naivní.

23. 10. Na palubě se ještě tančí.

24. 10. Utápím se v tom.

25. 10.

26. 10. Prsty popraskané.

27. 10. Vědra poloprázdná.

28. 10. Sám se vpasoval do role otroka: té hlouposti.

29. 10. Hysterie.

30. 10. Líže rány.

31. 10. Vykračuje si to po bulváru, hbitě, ladně, elegantně oblečená, jen to hlasité vzlykání do toho silně nezapadá.