Po prvnídruhé části přinášíme na Bubínku Revolveru závěr.
RR


Klesám hloub do Supraphonlinové králičí nory. Zjišťuji, že některé desky byly sestavené nově pro účely e-shopu, například série tří alb Symfonický orchestr pražského rozhlasu, zveřejněná v roce 2019, v níž Smetanova Slavnostní předehra – zcela v logice Zdeňka Nejedlého – trčí vedle Kantáty o Gottwaldovi Šimona Jurovského. „Symfonický orchestr pražského rozhlasu v hlavní roli – již potřetí!“ lze číst v komentáři, kde se též dozvíme, že „společným jmenovatelem našeho nového kompilačního titulu určeného pouze pro digitální obchody je klasická hudba v interpretaci Symfonického orchestru pražského rozhlasu. Titul obsahuje snímky různých skladatelů, které byly původně vydány pouze na standardních deskách a mikrodeskách, jeden snímek vydáváme nyní poprvé“. I na albu pionýrských častušek nově sestaveném v roce 2017 si lze vedle třeba Dobiášovy Písně letců poslechnout některé skladby Petra Ebena – to vše s komentářem: „Původní tituly 03203; 03210; 03217; 03225; DM 10155; DM 10189 s pionýrskými písněmi vycházely v Supraphonu v letech 1965 až 1966 – nyní vychází poprvé v kompletu určeném pouze pro digitální trh.“ Liší se takové iniciativy ještě nějak od cynické snahy normalizačních kompletů vytěžit korunu z čehokoliv? Všímám si, že deska budovatelských písní Do šesté pětiletky – doprovázená lapidárním komentářem „Původní LP album 1 13 1928 vydal Supraphon v roce 1976, nyní vychází tento budovatelský titul digitálně“ – je v rámci spolupráce se Supraphonem nabízena také na japonských stránkách Amazonu. Zvláštní to způsob sebeprezentace v zahraničí…

Ve svém průletu skrze čím dál trpčí říši divů e-shopu narážím na sérii digitalizovaných desek z festivalu vojenské hudby Zlatý palcát, z let 1971 až 1985, na kterém často vystupoval AUS Víta Nejedlého pod vedením Vladimíra Válka, rovněž signatáře Anticharty, budoucího šéfdirigenta Symfonického orchestru Československého rozhlasu (1985–2011), od roku 1996 dirigenta České filharmonie, oceněného v roce 2010 medailí Za zásluhy 3. stupně. Kromě četných písní nahrál Válek také znělku festivalu a sám pro něj zkomponoval například Píseň přátelství („Vpřed se sovětskou armádou / bratrská vojska bok po boku jdou… Odhodlaný k boji je každý z nás / a pod prapory revoluce jsme jak pevná hráz…“) a Májovou písničku („Tak tehdy přišla svoboda z východu, / byl slavný devátý máj…“, oba texty napsal Vladimír Březa). Na nově zpřístupněných deskách dokumentujících Zlatý palcát lze pak slyšet Karla Černocha, Jiřího Hrzána, Evu Biháryovou a další zpívat například Bílé ráno Jindřicha Brabce, autora hudby slavné Modlitby pro Martu, nebo Neznámého přítele Harryho Macourka („Sám tu držím noční stráž, / jen měsíc se mnou rozmlouvá. Říkám mu: o moc líp se máš, / že vidíš víc a dál než já… Ty džungli z mraků vidíš snad / a řeku Mekong taky znáš. / V dálce tam můj kamarád, / jak já, teď drží stráž…“). Anebo Pochod dobrých kamarádů Ilji Šmída, tehdy sbormistra a vedoucího lidové skupiny Vojenského uměleckého souboru v Táboře (1976–1982) i uměleckého oddělení AUSu (1982–1990), posléze spoluzakladatele (s Jiřím Bělohlávkem – dalším signatářem Anticharty) Pražské komorní filharmonie (1994), ředitele Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (2006–2012) a ministra kultury v Babišově vládě (2017–2018) – zpívá se tu: „Levááá, dva! Z celou polní po cvičáku šlapem… Mámy mládnou úsměvem, děvčata mávají ze všech stran…“ Obaly nových digitalizací beze změny – pouze s přidaným současným logem Supraphonu – přebírají podobu obalů původních LP, často s romanticky laděnými fotografiemi dívek lačně pohlížejících po mladých hoších v uniformách armády ČSSR. V „bezztrátovém audio kompresním formátu“ FLAC, na kterém „hudební fandové oceňují zejména jeho velmi vysokou kvalitu“ (citováno dle sekce Nápověda e-shopu), jsou zde ke znovuobjevení vojenské písně Jaroslava Uhlíře (známého ze spolupráce se Zdenkěm Svěrákem) či Pavla Vaculíka (autora Knoflíků lásky, které proslavily Ivetou Bartošovou, a dalších písniček zpívaných Karlem Gottem, Hanou Zagorovou, Helenou Vondráčkovou, Lucií Bílou, Danielem Hůlkou…). Nebo píseň s pohraniční tématikou Já a můj vlčák Jan Zdeňka Bartáka, skladatele hitu Michala Davida Non stop, hudby k filmům Láska z pasáže a Discopříběh i k polistopadovým seriálům Zdivočelá země či Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Jistě i s takovýmito nahrávkami je důležité seznamovat veřejnost – ale za peníze? S odváděním autorských práv? Pomyslnou palmu bílého králíka na závěr svého sestupu do supraphonské říše divů uděluji Písni o guláši Milana Jíry, na text Ivo Štuky: „Když se holky občas v máji / roztouženě sebe ptají, / proč má vojsko žhavý dech… Pějme píseň o guláši, po němž pysk je v plamenech…“

O moc víc už toho nesnesu. Postřehl jsem ještě řadu Nejvýznamnější textaři české populární hudby, kterou Supraphon nově připravil exkluzivně pro digitální prodej a kde nechybí většina předních normalizačních autorů textů. Také jsem zahlédl digitální reedice některých desek Michala Davida doprovázené odkazy na YouTube kanál Supraphonu s normalizačními videoklipy i album Michal David plays piano – Greatest hits natočené pro Supraphon v roce 1990, ale vydané poprvé až zde, v roce 2015. Ostatně čemu se divit, když před dvěma roky obdržel z rukou prezidenta Zemana Michal David Státní vyznamenání I. stupně za zásluhy v oblasti kultury? Vracím se na úvodní stranu Supraphonline.cz. První velká reklama, která se zjevuje na horním banneru, hlásá: „Karel Gott navždy s námi.“ (Dnes ji nahradily reklamy na Lucii Bílou, audioknihu Žantovského životopisu Václava Havla, reedici alba Potměšilý host Hany Hegerové, Petra Hapky a Michala Horáčka nebo na beethovenovský komplet Smetanova kvarteta.)

Jeden z textařů, kterým Supraphon věnoval rovnou tři digitální CD, je Jan Krůta, od března 2019 člen Rady Českého rozhlasu – a (spolu?)autor nechvalně proslulého článku Mladého světa Případ Magor z prosince 1976, hanícího kapelu Plastic People of the Universe v návaznosti na nehorázné tresty udělené soudem Vratislavu Brabencovi, Ivanu M. Jirousovi, Pavlu Zajíčkovi a Svatopluku Karáskovi. Krůta v rozhovoru z minulého roku pro časopis Headliner, v němž jinak zdůrazňuje pomyslnou hodnotu „profesionality“, uvedl: „Textař je pilná a trochu prostituující včelka. Musí vyhovovat. Teď už nikoli komisím nebo svévoli nějakých redaktorů s právem veta, ale vkusu, naturelu i svévoli interpreta.“

Točí se mi hlava, dělá se mi špatně. Poslouchám vlídně autoritativní ženský hlas z desky Aerobic – kondiční gymnastika (původně 1984, reedice 2014, včetně písní Mikiho Volka, Michala Prokopa a Josefa Laufera – k mání rovněž na německém nebo japonském Amazonu). Vybízí mě: „Ano, probudíme tělo účelným a aktivním pohybem. Jednotlivé cviky provádějte podle obrázků a dle mých pokynů. A začneme jednoduchými podřepy. A podřep! A podřep! A dolů! A hop! A dva! Rovná záda, podsaď zadeček: hop! A hop!“

Kdo se prostituuje a komu, a kdo naopak ne, zůstává bohudík zcela individuální volbou každého z nás…