Jedna věta je projektem Viktora Karlíka, který již deset let oslovuje vybrané osobnosti, aby si po dobu následujícího roku zapisovaly každý den jednu větu. Od roku 2010 zatím vyšlo v Edici RR dvacet tři svazků od různých autorů. Čtenářům Bubínku Revolveru dnes přinášíme věty Anny Kareninové, které si zapisovala v květnu před pěti lety.


Anna Kareninová, foto Karel Cudlín

Kareninové Jedna věta vyšla jako samostatně neprodejná příloha Revolver Revue č. 103/2016.



Jedna věta
Anna Kareninová

KVĚTEN

1. května
Můj zápisek z doby Petrova Kamene ze srdce (viz 29. dubna): „Petr je jako housle starého mistra: když leží ladem, zanášejí se a nerozeznívají; hrou získávají na zvuku – hrou, která je pro ně; zacházet s ním jako s mistrovským nástrojem, s o to většími ohledy, oč drahocennější je“, a to platí i po deseti letech, když beru do ruky jeho rukopisy.

2. května Osamění severských filosofů.

3. května Magická hora, Šum stromů, Spící obr: názvy filmů, k nimž překládám titulky pro Vary.

4. května Být zaostřený: konfuciovské mířit přesně a Petrův střesk zření a vjemu.

5. května A taky Zákon trhu, Realita, Druhá strana, letos jeden film lepší než druhý.

6. května Sen z 21. na 22. dubna 2015, Stoječín: u mě v Praze se musí znovu předělat něco s topením; „u mě“ je v Moravské, ale jde o dvoupodlažní dům a pracují ve sklepě; v noci zdárně vše dokončují; Vladimír J. mi v tu chvíli říká, že se se mnou loučí a odjíždí do Švýcarska [tam jsme kdysi byli a mně tam umíral zub]; je mi to líto, že mi o tom neřekl dřív, vlastně mě opouští a říká mi to; najednou sedím v podloubí před koncertní síní, vedle mě snad Kateřina K. nebo jiná kolegyně, která byla snad na koncertě; vychází moje matka, je v divadelním kostýmu z bílého organtýnu, má tuhý organtýnový plášť, průhledný téže barvy, s kápí, má krátké ryšavé vlasy, je ke mně zády, říká, že odchází, jdu za ní, přemlouvám ji, že jsem to nemyslela zle, asi jsem nepřišla na koncert? jde pryč, stále jdu za ní, budím se; uvědomuji si, že mezi těmi, kteří mě opouštějí, není P., který přitom na mé topení od začátku dohlížel a bez nějž bych ho neměla.

7. května Ten Célinův první román, ta Cesta, je svobodná mluva, v pozdějších knihách mistrovsky vypracovaná; Cesta a pak Smrt, to je ale hlavně volnost, Smrt ještě víc, ta má už samozřejmou svobodu, říkal „ma petite musique“, „moje hudbička“, „to moje vyhrávání“, žádná venkovská jadrnost, zlost periférie, zlost soucitu – a nebát se, neštrykovat!

8. května Musím Voyage přeložit, ale bude to snad pro další generaci, současníci mi děkovat nebudou, za co asi? taky nerada piju z nezvyklého hrníčku.

9. května Consira.

10. května „Ve skutečnosti je Smrt nekonečně lepší než Cesta po všech stránkách. Je to přímý výraz, Cesta byla ještě literární, takže zaneřáděná, po mnoha stránkách“ (Céline v televizním rozhovoru s Louisem Pauwelsem v roce 1959).

11. května „Jsem vlastně okrádač mrtvol a vylupovač vznešených sarkofágů. To je vlastně můj charakter a v tom jsem novátor a experimentátor, pořád šmíruju, kde se co dá od mrtvých i živých spisovatelů a malířů ukrást a potom jak liška zametající ocasem zahladit stopy, které by vedly na místo činu. Dokonale jsem vyloupil hrobku pana Louise Ferdinanda Célina, Ungarettiho, Camuse, pana Erasma Rotterdamského, pana autora textu Idioti mají přednost, Ferlinghettiho a Kerouaca…“ (Bohumil Hrabal, Kdo jsem, s. 224–225).

12. května „Písky jí řinou hlavu“ psal Petr o kresbě od Toyen, na kterou se teď po něm dívám já.

13. května I Célinova básnivost je přesnost.

14. května Nic nevylepšovat, nedodávat, přesnost.

15. května Radši nic.

16. května „ani jiřička nelétá v bouři / jak v klidném povětří“ (Canto LXXVII).

17. května Odesílatel této zprávy, kterému jste volali, je již dostupný: stýská se mi po Stoječíně.

18. května Odesílatel této zprávy, kterému jste volali, je již dostupný: kdoví?

19. května „V zeleném světě hledej, kde je tvoje místo / Na škále invence anebo mistrovství, / Zkroť svou ješitnost“ (Canto LXXXI).

20. května Alice Stašková psala o Bohumilu Hrabalovi a jeho souvislosti se Célinem, co je spojuje, ale já chci najít to, co je mezi nimi skryto a co jsem nečekala.

21. května Podle dokladů, které si postupně nechával na svém útěku světem vystavovat můj otec, by mu dnes bylo 118 let; ale myslím, že byl starší, když byl v první válce carský důstojník a měl za sebou kadetku; nevyvracel mi to.

22. května „Přišla únava hluboká jak hrob“ (Canto LXXXIII).

23. května „Krása je nesnadná“ (refrén Pisánských Cantos).

24. května „U gorilí klece vyrašil jetel / se čtyřlístkem“ (Canto LXXXIII).

25. května Sen z 3. června 2001: Petra odvezli do nemocnice (Karlovo náměstí) a umístili ho dolů (dveře u 3. oddělení vedou dolů), mezi umírající; marně jim vysvětluji, že střeva se mu zauzlila, protože si přeházel papíry na psacím stole; jdu za ním dolů, mnoho postelí, mluví z cesty.

26. května Divoké porosty nad smíchovskou železnicí tak voní – célinovská drsná městská zeleň, jako jeho styl v surovém stavu, než ho o dvě třetiny zkrátí.

27. května Sen ze 4. června 2001: navštěvuji Petra v nemocnici, dolů, vchod je z Kamzíkovy ulice, hned z uličky k němu, je ověšen mnoha náhrdelníky: jemné zlaté, drobné světlé karneoly, mluví o tom, že to má symbolicky kvůli lidem (on, který na sobě nestrpěl ani hodinky, natož jakékoli ozdoby).

28. května „unaven vleklou přítomností smrti / se zamlčeným snem ženy / o zdechlině proměněné v děti / sen bez výkladu / v tunelu doložený Célinem / na cestě od zámku k zámku / na cestě severem / vír skočné v ústrety“ (Petrův text ze skutečné nemocnice, když jsem mu pověděla o svém snu a snu ve snu, rok 1997).

29. května „Neptá se proč karmínový květ; / ba ani bílý pupen inkvisitor Času / nezkoumá, zda jeho nový oddenek / vine se z hlavy Yorka nebo z břicha Lancastera“ (Pound z gorilí klece u Pisy, Canto LXXVII).

30. května Sen: Stoječín, cesta.

31. května Cesta do Stoječína.