S básníkem, překladatelem, kurátorem a kulturním organizátorem Jeanem-Gaspardem Páleníčkem o dvojím občanství, pařížském Českém centru, kulturní diplomacii i zkušenostech z dlouholeté práce věnované prezentaci české kultury ve Francii hovoří Jaroslav Formánek.
Z vernisáže výstavy Mésangerie Miloše Síkory, ČC Paříž, 2012
I.
Po rodičích máte dvojí, česko-francouzské občanství. Jak se něco takového promítá do práce v kulturní diplomacii?
Jako člověk se dvěma jazyky a zkušeností dvou zemí a kultur se celý život setkávám s jinakostí: v sobě, v pohledu druhých na mne a ve svém pohledu na druhé. Musel jsem se naučit tuto jinakost sobě i druhým překládat, a to napříč odlišnými kulturními a jazykovými kódy, nejen českým a francouzským. Což ovšem předpokládá především závazek neustálého prohlubování znalostí o své vlastní kultuře. Člověk pociťuje potřebu předávat dál, co má rád, co považuje za důležité, co ho formuje a oslovuje, přičemž přirozeně touží poznávat to do větší hloubky. To mně snad pomáhá a za dobu mého působení v Českém centru Paříž pomáhalo k tomu, abych nebyl ani tak mostem, jako spíš aktivním převozníkem mezi odlišnými prostředími.
Říkal jste „prohlubování znalostí o své vlastní kultuře“. Což ve vašem případě znamená víc o té české, nebo francouzské – nebo o obou?
O obou. V posledních letech jsem ale díky své práci v pařížském Českém centru poněkud více stranil české.
Literární texty píšete česky i francouzsky. Britská literární historička Clare Horackova označila vaši francouzsky psanou prózu Břízy jako přiznání a přijetí toho nejhoršího z traumat českých dějin druhé poloviny 20. století. Zároveň soudí, že jste takový text mohl napsat především díky odstupu, který vám umožnila francouzská zkušenost a francouzština.
Pokud tomu tak bylo, nebylo to vědomé. V době, kdy vznikal tento text, jsem psal převážně francouzsky.
Podle jakého klíče se dvojjazyčný autor rozhoduje, kterou řečí bude zrovna psát?
To se může odvíjet od čistě vnějších podnětů, například ze strany nakladatele. Na druhou stranu jsem se nikdy nebránil tomu, aby některé české prvky nebo reálie vstupovaly do mých francouzsky psaných textů a naopak. Do mé Jedné věty, která vyšla v Revolver Revue, dokonce pronikaly celé francouzsky psané pasáže.
V jakých situacích se cítíte být víc Francouzem a kdy naopak Čechem?
Čechem třeba když pozoruji, jak nesamozřejmé je, aby se ve francouzském literárním díle prolínaly různé jazykové roviny. Vzpomínám si na názor Zbyňka Hejdy, že vulgarismy patří především do literatury, a ne do běžné mluvy. Pro Čechy je oxymóron přirozenou součástí myšlení a to nejnižší, nejvulgárnější – nejen jazykově, mám na mysli i některé motivické okruhy, skatologické nebo erotické – může v českém kontextu vést někdy přímo k metafyzice. Proto ve francouzských překladech českých literárních textů tak často dochází k jistému posunu směrem ke spisovnějšímu jazyku.
Na osobnější rovině: člověk se nejvíc cítí být součástí svého kulturního prostředí tehdy, když ho jeho vlastní krajané začnou považovat za cizince. Například když mi Francouz řekne, že na Čecha nemám ve francouzštině přízvuk. Nebo když se Čech pozastaví nad tím, že řeknu „u nás“, a vyjeví mi tím, že mě nepovažoval za našince.
J. H. Krchovský, Bestiální něha, nakl. Fissile, edice háček, překlad JGP, 2014
Kdy nejste rád, že jste Francouz? A že jste Čech?
Takto to asi nelze říct, to je danost. Ale třeba při pohledu na to, jak se k české normalizační mentalitě nekriticky přebírají a specificky proměňují některé nešvary kapitalismu, jsem v devadesátých letech litoval, že Češi nemají zkušenost Francouzů.
Což by asi Čech mohl naopak prohlásit o francouzských intelektuálech, dlouhá léta poblouzněných myšlenkami komunismu?
To zdaleka neplatí o všech francouzských intelektuálech. Mohl bych jmenovat například Alberta Camuse nebo Pierra Emmanuela, který v rámci Kongresu pro svobodu kultury podporoval potlačované intelektuály nejen v Salazarově Portugalsku, Frankově Španělsku a v Řecku ovládaném vojenskou juntou, ale především v celé střední Evropě. Musím ovšem dodat, že také zdaleka ne všichni Češi se v devadesátých letech chovali slepě prospěchářsky, jak by to mohlo z mé předchozí odpovědi vyznívat.
Kdy a proč jste začal pracovat v pařížském Českém centru?
Koncem roku 2001. Na základě mé pracovní zkušenosti z pražského divadla Orfeus Radima Vašinky mě Xavier Galmiche, můj tehdejší profesor literatury na Sorbonně, pozval k recitátorské spolupráci na ročním cyklu literárních večerů, které pořádal v rámci české sezóny ve Francii nazvané Bohemia magica. V Českém centru jsme představili úryvky českých středověkých kronik, texty Jana Husa, středověkou i manýristickou poesii, Komenského a výběr barokních textů, mimo jiné Bridela, Michnu, Božana, Šteyera, kterou jsme pro tuto příležitost také z velké části společně překládali. Přes Máchu a Erbena pak došlo i na moderní poesii, například Holana. V návaznosti na tento projekt jsem tehdejšímu vedení centra nabídl, že bych mohl v podobných literárních cyklech pokračovat. Pojal jsem je divadelněji, s vlastní scénografií, kostýmy. Redigoval jsem k nim někdy i dost rozsáhlé programy – například program k večeru z raných Hrabalových textů přinášel celou řadu údajů o komunistických represích, tehdy ve Francii ještě ne zcela známých, a vizuálně byl koncipován v socrealistickém stylu. Program k večeru věnovanému poetismu a osudu jeho představitelů po roce 1948, kde mimo jiné zazněla i ve Francii neznámá poesie mladého Milana Kundery, se vizuálně inspiroval časopisem ReD atd.
S Marianou Ondruchovou ve vlastní dramatizaci Noci s Hamletem Vladimíra Holana, 2003 (foto Franta Bartoň)
Projevili Francouzi o tyto večery zájem?
Byly nebývale úspěšné. Chodilo na ně vždy kolem sta diváků, kteří se do nepříliš rozlehlé sklepní části centra, kde se akce konaly, ani nevešli. Přesto jim stálo za to sedět za rohem a poslouchat, aniž by viděli na scénu. V roce 2004 mě pak tehdejší ředitel centra Michael W. Pospíšil zaměstnal jako externího dramaturga připravované sezóny o české kultuře šedesátých let, projekt skončil začátkem roku 2006. Také jsem pro centrum redigoval publikaci, která původně měla být doprovodnou brožurou této sezóny, a nakonec přerostla ve více než čtyřistastránkovou monografii. V roce 2007 mi Pospíšilova nástupkyně Jitka de Préval nabídla regulérní místo s agendou dramaturga a tiskového mluvčího. Od roku 2008 jsem stejné úkoly zastával jako zástupce ředitele a během dvou časově omezených období jsem byl pověřený řízením centra.
Můžete říct něco o dalších programech a akcích, na kterých jste se ve Francii podílel nebo je inicioval?
Ze skoro patnáctiletého působení se těžko vybírá. Osobně mám asi největší radost z možnosti ve Francii poprvé uvést některé důležité české výtvarníky: Pavla Brázdu, Věru Novákovou, Rudolfa Dzurka, Viktora Karlíka, Ivana Matouška. Radost jsem měl i z výstav Aléna Diviše, Bohuslava Reynka, Milana Grygara, Květy Pacovské, Jiřího Barty nebo Ivana Pinkavy a také z velké výstavy věnované Divadlu bratří Formanů, spojené s uvedením jejich Obludária přímo na Elysejských polích. Jako významnou vnímám i spolupráci s filmovou společností Malavida, která za posledních deset let vytvořila největší kolekci českých filmů mimo Českou republiku. Je v ní zastoupeno Intimní osvětlení Ivana Passera, O slavnosti a hostech Jana Němce, Juráčkův Případ pro začínajícího kata a desítky dalších děl. Většinu z těchto více než šedesáti filmů společnost uvedla na festivalech v Cannes, v Lyonu i jinde a vybrané tituly distribuovala v kinech. V oblasti hudby byla pro mne běžná spolupráce s významnými soudobými tvůrci a interprety a dlouhodobé rezidence skladatelů a interpretů. Výrazná byla spolupráce s festivaly Paris-Photo nebo Paris Design Week. Výročí Charty 77 jsme věnovali večer, kde vystoupil také demonstrant z pekingského náměstí Nebeského klidu Cai Chuongguo. Večer o akademiku Sacharovovi proběhl za účasti disidentů Ariny Ginzburgové, Sergeje Dedulina a filozofa Andrého Glucksmanna. A mohl bych pokračovat dál přes různé divadelní, taneční a vědecké projekty až ke spolupráci s nakladatelstvím Fissile a jeho edicí Háček, což je historicky teprve druhá francouzská edice věnovaná ryze české literatuře. U Fissile za posledních pět let vyšlo patnáct titulů od Miloše Doležala, Bohdana Chlíbce, J. H. Krchovského, Z. Hejdy a jiných autorů, v překladech Věry Linhartové, Eriky Abrams, Xaviera Galmiche a dalších.
Česká účast na fotografickém veletrhu Paris Photo, Grand Palais, Paříž, 2016 (foto Adéla Orava)
II.
Už za prvního mandátu Michaela W. Pospíšila v letech 2001–2007 se kulturní nabídka Českého centra Paříž výrazně rozšířila a stala i hodnotnější. Pamatuji si, že se tehdy začaly poprvé objevovat tipy na určité programy Českého centra ve francouzských rozhlasových pořadech o kultuře v metropoli, třeba na pravidelný páteční Paris-Prague jazz club.
Jazzový klub byl Pospíšilův výborný nápad. Prvotním impulzem bylo vytvořit nový klub v někdejší tradiční pařížské jazzové čtvrti Saint-Germain-des-Prés, ze které ale v devadesátých letech tato hudba již skoro vymizela. To mělo ohlas u místního i mezinárodního publika: ještě na podzim roku 2016, kdy jsem České centrum Paříž vedl, se klub umístil na čtvrtém místě v žebříčku USA Today, sledujícím nejoblíbenější jazzové kluby v Paříži. Přitahoval návštěvníky, kteří by jinak do Českého centra třeba nezavítali a kteří se k nám pak vraceli. Navíc významně přispíval do rozpočtu. Česká centra jsou totiž životně závislá na spolufinancování, subvencích a darech, které si jsou schopna sama zajistit. V posledních letech to platí ještě víc než kdy předtím. Klub proto byl a stále je ne sice jediným, ale důležitým zdrojem výnosů pařížského centra, které je vedle kyjevského centra jedním z nejvýdělečnějších z celé této sítě – přičemž centrum v Kyjevě vydělává především díky kurzům češtiny.
Jak jste toto České centrum, nacházející se na skvělém místě v samém srdci Paříže, vnímal na úplném začátku ve svých profesních představách?
Celá řada projektů Michaela W. Pospíšila, Jitky de Préval a mých chtěla zapsat České centrum do myslí Francouzů jako místo, kde se dějí zajímavé věci, aniž by je měli prvotně nutně spojené pouze s českou kulturou. Zní to možná paradoxně, ale nám šlo o to vytvořit místo, které bude vnímáno víc jako výrazné kulturní a světu otevřené středisko než jako středisko jedné středoevropské kultury. Toho jsme se drželi třeba při koncipování debatních cyklů – vybírali jsme pro ně často témata, která se netýkala pouze Čechů, protože jsme to považovali i za intelektuálně nosnější. A návštěvníci se díky možnosti srovnávání cítili víc osobně zaangažovaní. V důsledku toho vnímali český pohled nejen jako jeden z možných, ale jako takový, který se místního publika týká přímo, aniž by přitom nutně muselo mít širší znalost českých reálií. Namátkou mohu vzpomenout komparatistické debaty na témata urbanistického plánování Paříže, Londýna a Prahy, státního a evropského financování kinematografie, digitálních a kamenných knihkupectví, financování a mezinárodní spolupráce v oblasti nukleární fyziky, chemie a matematiky atd.
Spolupracovali jste i s jinými kulturními centry, nebo jen s Francouzi?
České centrum mělo za Michaela Pospíšila aktivní podíl na založení FICEP, Fóra cizích kulturních středisek v Paříži – čtyři roky předtím, než na půdě EU vzniklo sdružení evropských kulturních středisek EUNIC. FICEP dnes čítá přes padesát pět institucí představujících kultury z celého světa. Například festival Jazzycolors nebo pařížská verze Noci literatury, které FICEP koordinuje, jsou projekty představující velmi dobře etablovanou součást pařížské kulturní nabídky: pyšní se jimi francouzské ministerstvo kultury i pařížský magistrát a iniciovalo je a do života uvedlo České centrum Paříž. Což pořadatelé nikdy neopomenou připomenout.
Koncert v rámci mezinárodního festivalu Jazzycolors, 2016
Jak hodnotíte spolupráci pařížského centra s tamní českou ambasádou? Jaký model spolupráce mezi Českými centry a velvyslanectvími by měl být žádoucí?
Je dobré, když se povede nastolit účinnou součinnost s místním zastupitelským úřadem, což je věc osobního vztahu mezi velvyslancem a ředitelem centra. Jako ne zcela šťastné z tohoto hlediska vnímám formální převedení čtvrtiny sítě Českých center pod přímou správu ambasád, ke kterému došlo na začátku léta 2018. Velvyslanectví a centra by se měla naopak funkčně doplňovat: kulturní centrum si může dovolit říkat věci, které velvyslanec říct nemůže, a otevírat dveře tam, kam diplomaté někdy nemají snadný přístup. Ti zase mají přímou cestu k místním politikům a některým prestižním institucím, je pro ně snazší realizovat dohody, k jejichž vyjednávání nemají ředitelé center pravomoci, například bilaterální dohody o kulturní spolupráci.
Mluvil jste o sezóně Bohemia magica z roku 2001, mohl byste ještě trochu přiblížit, v čem tento typicky francouzský projekt kulturních sezón spočívá a čím jej obohatila Česká republika?
Prapůvodem byl popud indické premiérky Indiry Gándhíové, která s prezidentem Françoisem Mitterandem v sezóně 1985/1986 uspořádala indický rok ve Francii, na jehož koncepci se podílel tehdejší ministr kultury Jack Lang a prezidentův synovec, novinář a dokumentarista Frédéric Mitterand. V praxi se tím opět prokázalo, že tento druh kulturní prezentace dvou odlišných kultur má dlouhodobě kladné dopady i na jiné oblasti lidské činnosti: od druhé poloviny osmdesátých let se mezi Francií a Indií výrazně prohloubila spolupráce ve sféře ekonomických i univerzitních výměn a celá akce byla reálným závazkem k trvalejší kooperaci. Pro vzájemné poznání představuje umění a kultura vhodný základ, protože takříkajíc vyvěrá přímo ze srdce, z lidských tužeb a potřeb, které jsou srozumitelné i navzdory odlišným kulturním kódům. Dobrý obraz, tanec nebo hudba jsou konkrétnější vjemy než třeba politický diskurz, a člověka přirozeně otevírají cizímu. Na začátku byla snaha o reciprocitu a pořádání podobně koncipovaných francouzských sezón v jednotlivých cizích zemích. Z toho poměrně rychle sešlo, což ale Francii nebránilo, aby v projektu pokračovala na své půdě. Od roku 1994 ve Francii probíhá jedna až tři takové kulturní sezóny ročně.
Plakát ke koncertu z cyklu Cortot u Janáčka ve spolupráci s École normale de musique, 2017
Co taková sezóna obnáší?
Sestává ze samostatného programu financovaného oběma zúčastněnými zeměmi. Všechny francouzské kulturní instituce, všechny knihovny s předstihem dostanou pokyn, aby svou dramaturgii přizpůsobily danému společnému tématu, v našem případě jím byla ripellinovská Bohemia magica. Není to závazná povinnost, ale díky společné komunikaci a zvýšenému zájmu veřejnosti na tom nakonec všichni získávají. České sezóny se takto zúčastnil například divadelní festival v Avignonu, významné hudební festivaly v Besançonu, v Bordeaux, v Chartres a mnoho dalších důležitých kulturních institucí. Během sezony Bohemia magica byly v Paříži uvedeny opery Julietta, Dvakrát Alexandr a Slzy nože od Bohuslava Martinů a Dvořákova Rusalka. Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky byly provedeny v Lyonu a v Aix-en-Provence, uskutečnily se koncerty České filharmonie i Plastic People of the Universe, anebo výstava věnovaná českému baroku v Lille. V Dijonu proběhla výstava o umění na dvoře Rudolfa II., v pařížském Musée d’Orsay byly k vidění Kupkovy knižní ilustrace, v Saint-Étienne dílo Toyen, ohlas měla i prezentace tvorby Františka Bílka v Bourdellově muzeu, výstavy Adrieny Šimotové a Karla Malicha atd.
V článku o tomto pestrém programu uvedl Antonín J. Liehm, že Česká sezóna sestávala ze sedmi set akcí, kterých se zúčastnilo na tři tisíce českých hostů. To znamená téměř dvě kulturní události denně, vycházím-li z kalendářního roku.
Z Bohemia magica také České republika těžila ve Francii ještě pěknou řadu let. Zájem o ČR byl prodloužen i naším vstupem do EU v roce 2004. Dlouhodobější pokles začal až v době našeho slavně neslavného předsednictví rady EU a za ekonomické krize v roce 2008. Toto období také více méně odpovídá začátku výrazného poklesu financování a dlouhé řadě úsporných rozhodnutí na obou stranách. Z té české bych jmenoval třeba zavírání některých ambasád a rušení postů kulturních atašé v zemích, ve kterých se nacházejí Česká centra, anebo snižování počtu pracovních míst v Černínském paláci, na ambasádách i v Českých centrech. Francouzi zase začali omezovat nebo přímo rušit vyučování češtiny a jiných menších jazyků na francouzských univerzitách.
Plakát k výstavě Ferda mravenec a jeho tvůrce Ondřej Sekora, 2017
Francouzům se mnohdy vyčítá, že jsou sebestřední a přezíraví vůči malým národům. Jaká je v tomto směru vaše zkušenost?
Jsme malá země, která je ale veliká svou kulturou. O našich vnitřních aktuálních záležitostech se ve Francii opravdu příliš nemluví, mám na mysli například naše politické postoje či ekonomické úspěchy. Jakmile ale důstojně představíme některou část z naší kultury, která za to stojí, veřejnost vždy reaguje kladně. Z jiných oblastí si francouzská média tak akorát všimnou českého prezidenta, jak krade pero v Chile, střetu zájmů současného českého premiéra nebo letošní kampaně francouzského úřadu práce a CzechInvestu týkající se českých firem profesně rekrutujících mladé Francouze, vedle které se naše odmítnutí paktu o migraci jeví přinejmenším poněkud zvláštně. Kulturní diplomacie je pro Českou republiku proto zcela zásadní a měla by být jednou z našich hlavních zahraničních priorit.
Kdo by se měl na kulturní diplomacii podílet?
Měla by se týkat každého z nás, individuálně. Třeba už výchovou dětí v rodině, ve škole, vždyť mnohé z těch dětí budou jednou chtít na zkušenou do světa, kde se chtě nechtě stanou představiteli české kultury. Kulturní diplomacie se ale zejména týká našich důležitých kulturních institucí, především těch s přesahem do zahraničí. Mohu to ilustrovat na aktuálním příkladu: v dubnu má ve Francii vyjít Blu-ray Starých pověstí českých. V České republice to bude jistě prezentováno jako úspěch. Jenže společnost Artus films, které byl film prodán, se specializuje na více méně pokleslé snímky se zombie, ninjy a na nazisploitation. V takové nabídce se octne Jiří Trnka. Navíc se Artus films nezabývá distribucí filmů v kinech a spolupracuje pouze s vybranými žánrovými festivaly. Jaký signál tím vysíláme k jednomu z největších filmových trhů světa, jímž Francie bezesporu je? A co to navenek vypovídá o našem vztahu k vlastní kinematografii a kultuře?
Plakát k projekci filmu Jany Bokové, za přítomnosti režisérky, 2017
Často je řeč o tom, že se na kulturní diplomacii vynakládají nedostatečné finance. Je to pravda?
Výroční zprávy sice nejsou vždy zcela přesné, ale jisté orientační měřítko poskytují. V roce 2002 pokryla dotace ministerstva zahraničních věcí (MZV) Českým centrům cca 49 % celkového rozpočtu celé sítě, zbylých 51 % si centra hradila z vlastních příjmů. V roce 2015 se ten poměr dostal na 15 % pokrytí z dotace MZV a 85 % z vlastních zdrojů. V roce 2003 měla Česká centra rozpočet 322 382 000 Kč a spravovala 18 center, v roce 2017 to bylo 231 881 348 Kč na 21 center. V posledních letech se do druhého trimestru proto pravidelně nacházela v rozpočtovém provizoriu. A minimálně od roku 2015 dofinancovávají svou činnost čerpáním z rezervních fondů. Pro srovnání: CzechTourism v roce 2017 disponoval rozpočtem 464 795 001 Kč pro svých 19 zahraničních poboček, z toho přibližně 94 % rozpočtu tvořila dotace ministerstva pro místní rozvoj. Z těchto čísel je patrné, že jsme v Českých centrech nikdy nemohli spoléhat pouze na dotaci od zřizovatele, ale spíš na vlastní schopnosti samostatně získávat finance a prosazovat vlastní dramaturgii. Každoroční uždibování ale obecně vede mimo jiné k různým kompromisům motivovaným nutností přizpůsobovat kulturní činnost možným finančním partnerstvím, což je cesta do pekel. Proč bychom se měli, byť jen zčásti, spokojovat s tím, co je možné, místo sebevědomého vytváření a realizace vlastní vize?
Snažilo se pražské vedení center omezit snižování rozpočtu na kulturní aktivity v zahraničí třeba konstatováním jejich ekonomického přínosu České republice?
Ano, taková snaha tu byla a byla podložena čísly ze seriózních studií. Osobně se ale domnívám, že velká část pracovníků MZV si na základě toho mimo jiné řekla: Když jsou schopni nadále fungovat i za méně peněz a mít stále vysoký počet akcí, můžeme jim příští rok rozpočet ještě trochu snížit. Je proto nutné položit si otázku: Chceme mít funkční kulturní diplomacii? Pokud ano, je potřeba ji lépe dotovat. Jestliže ji nechceme dotovat, přestaňme se tvářit, že máme funkční síť kulturních středisek, kterou hodláme ještě rozšiřovat. Zdravě fungující instituce s posláním poboček Českých center v zahraničí by měla mít třetinu rozpočtu na svůj provoz – platy, nájmy, nákup kancelářských potřeb atp. – a dvě třetiny na samotnou činnost. České centrum Paříž mělo v posledních letech na činnost cca 15 % z přiděleného rozpočtu.
Poslední obhlídka instalace výstavy Animace z půdy Jířího Barty před vernisáží, Le Quai, Angers, v rámci MFF Premiers plans, 2015 (foto Michael W. Pospíšil)
Změnila na restriktivním finančním přístupu něco skutečnost, že hospodářská krize z roku 2008 už dávno skončila a v posledních letech se České republice naopak ekonomicky výrazně daří?
Nikterak: sestupná tendence rok od roku plynule pokračuje. Letošní čísla neznám, ale soudě podle nedávného rozhodnutí ministra zahraničí pana Petříčka snížit platové třídy na některých našich ambasádách to asi nebude o moc lepší.
A jak byste hodnotil obecnou koncepci, kterou MZV Českým centrům zadává? Například to, že podle stanov mají tzv. pokrýt oblasti tak různorodé, jako jsou kultura, věda, sport, školství, inovace a další?
Mně vadí už změna názvu z Kulturních a informačních středisek na Česká centra, ke které došlo v devadesátých letech, protože z nich zmizel pojem kultura. Ekonomické diplomacii se přitom vedle ambasád věnují například příspěvkové organizace CzechInvest a CzechTrade, cestovní ruch má na starosti CzechTourism. Zatímco Česká centra jsou spolu s kulturními atašé, kteří působí v zemích, kde se Česká centra nenacházejí, jediným nástrojem kulturní diplomacie ČR. Nicméně pokud už mají Česká centra obsáhnout tak široké spektrum, tedy kulturu, vědu, školství a jiné, měla by následovat praxe jiných zemí, kde je běžné, že na každý takový obor existuje v každém středisku samostatný specializovaný dramaturg. U nás je někde jeden dramaturg na všechno, někde je dokonce pouze ředitel.
Další velký problém představuje koexistence dvou protichůdných přístupů k formálnímu fungování zahraniční kulturní politiky, z nichž má navrch tu jeden, tu druhý, přičemž žádnému z nich není dán dostatečně velkorysý prostor k dlouhodobější realizaci. Na jedné straně je patrná tendence k větší centralizaci, zvyšování počtu zaměstnanců na pražském ústředí oproti snižování zaměstnanců v jednotlivých centrech v zahraničí. A také zvyšování pravomocí vedoucích funkcí v Praze a umenšování pravomocí ředitelů center v zahraničí. Anebo větší důraz kladený na kulturní mediální ohlasy v ČR než na ty v zahraničí, s čímž souvisí i prosazování v tuzemsku zrovna populárních fenoménů, přičemž se zapomíná na to, že každé teritorium vyžaduje jiný přístup.
10. výročí Paris-Prague jazz clubu (kytarista Petr Zelenka, pomocný dramaturg klubu David Rolland, JGP, zakladatel klubu Michael W. Pospíšil, místopředseda FICEPu Vladimír Marinković)
Zdá se, že jste odpůrcem centralizace?
Nechci tvrdit, že centralizovaný model je nutně špatný, ale to by musel vypadat jinak. Některé země, třeba Švédsko nebo Japonsko, mají pouze jedno reprezentativní kulturní středisko na světě, a to v Paříži. Veškerou kulturní diplomacii pak řeší ze Stockholmu a z Tokia. Což znamená, že financování tematických projektů dejme tomu v Polsku, které ale nemusí navrhnout rodilý Švéd či Japonec, probíhá na základě dotací švédské nebo japonské vlády. Ty jsou ovšem nesrovnatelně štědřejší než ty naše.
Ještě bych se ale vrátil k onomu dvojímu přístupu v zahraniční kulturní politice. Na straně druhé je totiž model, ve kterém se oproti rozhodovacím pravomocem Prahy klade důraz na individuální iniciativu jednotlivých center, jejich funkčnost a dlouhodobý pozitivní dopad v oblasti konkrétního působení. V tomto případě je pak klíčovou osobností ředitel centra a jeho volba by proto měla být podmíněna jediným kritériem: kvalitou a dispozicemi pro zemi, kde má působit, a ne nějakými vedlejšími ohledy nebo tlaky.
III.
S tím zrovna nemáte moc dobré zkušenosti, byť se váš spor s Českými centry v těchto dnech dočkal relativně dobrého konce. Mohl byste popsat okolnosti konkurzu na místo ředitele Českého centra Paříž, který jste v červnu 2016 po svém několikaletém tamním působení vyhrál?
Výherci výběrových řízení na místa ředitelů Českých center se řediteli automaticky nestávají. Podobně jako v jiných zemích výsledek konkurzu slouží jako doporučení ke jmenování, ne jako uvedení do funkce. Tak se například stalo, že umělecký ředitel pařížského rockového klubu Gibus z let 1979–1996 Jiří Smetana konkurz na místo ředitele Českého centra Paříž vyhrál, tuším v roce 2006, ale jeho jmenování nebylo potvrzeno ministrem. Já byl v červnu 2016 výběrovou komisí doporučen MZV a tehdejší ministr zahraničí Lubomír Zaorálek mé jmenování vzápětí schválil.
Obnovená premiéra Intimního osvětlení Ivana Passera, 2016 (foto Adéla Orava)
A proč vás nakonec nejmenovali?
Domluvili jsme obsah smlouvy, sestavil jsem svůj tým, a když uběhly tři měsíce, po nichž normálně probíhá administrativní proces jmenování, začal jsem se ptát, kdy dojde k podpisu smlouvy. Byl jsem ujištěn, že je to pouze formalita, že ústředí jenom dořeší nějaké jiné záležitosti a vše se co nevidět urovná. To už jsem začal tušit, že něco není v pořádku, a rozhodl jsem se vyčkat příchodu nového velvyslance ve Francii Petra Druláka, abych ho požádal o podporu. Té jsem se ale nedočkal: místo ředitelské smlouvy jsem dostal výpověď ke dni jeho nástupu v Paříži. Obrátil jsem se proto na tehdejšího generálního ředitele Českých center Jana Závěšického s tím, že výpověď si odporuje s mým jmenováním do funkce ředitele. Skrze jednu podřízenou mi sdělil, že se s výsledky výběrového řízení neztotožnil a že se s nimi neztotožnil ani nový velvyslanec.
Proti vašemu propuštění protestovaly formou petice i významné osobnosti francouzského kulturního a intelektuálního života, například politolog Jacques Rupnik nebo historička umění Markéta Theinhardt. K petici adresované velvyslanci Petru Drulákovi se připojilo dalších více než dvě stě padesát osobností, samostatné protestní dopisy napsali spisovatel Patrik Ouředník a básník a bývalý kulturní atašé ve Francii Petr Král, následovala i petice osmadvaceti českých umělců a intelektuálů adresovaná ministru zahraničí. Svým způsobem to pro vás musela být satisfakce a potvrzení toho, že jste svou práci dělal dobře.
Podporou ze strany tolika významných lidí jsem byl samozřejmě nesmírně poctěn. Tak velkou reakci jsem nečekal, a určitě nejen já.
Podle všeho zaskočila i ministra Zaorálka, který poté propustil ředitele Českých center Závěšického pro manažerská pochybení a jeho ekonomickou činnost nechal prověřit auditem. Přesto vám to místo, které předtím formou jmenování ministr schválil, už nenabídli?
Historik Antoine Marès v Literárních novinách ze srpna 2018 popsal, jak byl pan Zaorálek dotazován, proč mi nebylo místo ředitele po odvolání pana Závěšického znovu nabídnuto, a ministr Zaorálek odpověděl, že v té věci je rozhodnutí na velvyslanci ČR ve Francii. Ten se ve své odpovědi na protestní dopis z francouzské strany vyjádřil tak, že jsem sice „odvedl skvělou práci a výrazně přispěl k lepší viditelnosti České republiky ve Francii“. Tady musím říct, že mi nikdy nešlo pouze o její „viditelnost“, ale především o dlouhodobou aktivní česko-francouzskou spolupráci. Po ocenění mých profesních schopností pan Drulák dále napsal, že způsob, jakým můj mandát skončil, byl „politováníhodný“. Přičemž zdůraznil, že formálně za něj nesou zodpovědnost Česká centra. K tomu ovšem v dalším odstavci hned dodal, že nové vedení Českých center razí novou kulturní strategii, ke které se plně připojuje a která má dle jeho názoru účinně přispět k rozvoji kulturní diplomacie České republiky. Když jsem se pár dnů po svém propuštění sešel s panem Drulákem osobně, zopakoval mi to samé a zdůraznil, že si to „celé hlavně nemám brát osobně“.
Vernisáž výstavy Obluda čeká, obluda má čas Pavla Brázdy (Jitka de Préval, PB, JGP, velvyslanec Pavel Fischer), 2008
Zmínil jste generálního ředitele Závěšického. Jak si vysvětlujete, že člověk s kariérou u vodohospodářství Šumperk a ve sdružení cestovního ruchu Jeseníky působí v kulturní diplomacii?
Jan Závěšický na Ústředí českých center nastoupil na podzim 2015 jako „zástupce generálního ředitele pro vnitřní legislativu“. Česká centra v té době vedl na základě výsledků výběrového řízení bývalý velvyslanec v Dánsku a překladatel Zdeněk Lyčka. Toho ministr zahraničních věcí Zaorálek v červnu 2016 ze dne na den propustil a generálním ředitelem jmenoval Závěšického, bez konkurzu. Nebylo přitom tajemstvím, že jeho hlavní kvalifikací byla vazba na ČSSD, které podle stránek www.hlidacstatu.cz už v roce 2012 daroval 100 000 korun. V mém případě mělo odvolání pana Závěšického pravděpodobně uklidnit veřejnost a odlákat pozornost médií. Svým způsobem to bylo poněkud nefér i vůči němu. Ale taky se mohl za svého zaměstnance sebevědomě postavit a nenaslouchat špatným radám shůry. S panem Drulákem si mohli říct, že bych sice z pozice ředitele měl jiné pravomoci, a tedy jiné možnosti než z pozice dramaturga, ale že v Paříži už přesluhuji a čistě z principu že tedy bude lepší, aby došlo ke změně. Formálně to nicméně opisuje neblahou praxi, odehrávající se od roku 2014, kdy důležité posty na MZV ovládli lidé z některých skupin uvnitř ČSSD, nebo byli na tyto posty postupně dosazovaní poddajní juniorní diplomati. Lze se dohadovat, že vzhledem k této mocenské strategii se mě chtěli zbavit a nahradit někým dosazeným, tedy a priori poslušným. Ve výsledku to znamenalo úplně zbytečný rozruch a dočasné přerušení plynulého fungování pařížského centra, zejména kvůli negativnímu vnímání Ústředí českých center ze strany některých našich francouzských partnerů a návštěvníků. Původní smlouva zástupce ředitele mi končila v létě 2017 a bývalo by stačilo, aby mně oznámili, že ředitelem navzdory výsledkům konkurzu nakonec nebudu, a mně by nezbývalo nic jiného, než se podle toho zařídit. Bylo by to sice nemilé, ale legální. Každopádně mi po dalším ohrazení nezbývalo nic jiného, než podat na Česká centra žalobu.
O místo ředitele se ucházel i fotograf Karel Steiner žijící ve Francii. Konkurz opakovaně neudělal, ale do pařížského centra přesto nastoupil na místo, které pro něj bylo vymyšleno, s tím, že časem bude jmenován ředitelem.
Někteří exulanti z dob komunistického režimu mají existenciální potřebu pocítit, že jejich původní vlast je přijímá za své. Když vzhledem k zvýšenému zájmu veřejnosti o dění v pařížském centru nakonec nebyl jmenován, sám odešel a nově vytvořené místo bylo zrušeno.
Obálka programové brožury ČC Paříž na únor 2017 ohlašující výstavu Don Quichotte v Petrkově Bohuslava Reynka (design brožury a plakátů Adéla Orava)
Vaše zástupkyně Kateřina Divišová se s vámi solidarizovala a i vzhledem k účelovému jednání tehdejšího Ústředí českých center vůči její osobě podala výpověď. Centrum zůstalo rok a půl bez ředitele, přitom v roce 2017 mělo slavit dvacáté výročí svého založení a probíhaly již přípravy na komemoračně významný rok 2018 – historie vzniku Československa je přímo spojena s budovou pařížského centra, za I. světové války tam měla své kanceláře Česká, posléze Československá národní rada. Za této situace bylo vedení předáno jedné vaší bývalé stážistce, v té době zaměstnané na Ústředí českých center.
Za dané situace to ale nebyla špatná volba, protože čistě z praktického hlediska fungování Českého centra Paříž už znala.
Propustili vás kvůli údajnému „nadbytku zaměstnanců“ a posléze proti vám ředitelství Českých center spustilo kampaň v médiích. Co to pro vás znamenalo?
V první řadě, že velmi rychle nebudu mít na nájem. Manželka je Japonka a s dětmi již měly zakoupené letenky do Tokia na zimní prázdniny. Ze dne na den jsme se proto rozhodli, že začneme žít v Japonsku. Odletěly a já uskladnil větší část našich osobních věcí po sklepech příbuzných a přátel a poté odjel za nimi. Z čistě osobního hlediska mě nejvíc mrzí to, že syn musel uprostřed školního roku přerušit docházku do první třídy a změnit školu i školní systém, ale i to, že děti nebudou mít možnost se náležitě rozloučit s bytem, ve kterém od narození vyrůstaly. Padla pro ně i možnost docházet do České školy bez hranic, ta v Tokiu není.
Open air koncert skupiny WWW ku příležitosti Svátku hudby, 2009
Jaká je aktuální situace v Českém centru Paříž?
Novým ředitelem je od léta 2018 historik Jiří Hnilica.
Ministr zahraničí dostal v prosinci 2018 další dopis od osmi významných aktérů česko-francouzských vztahů, v němž ho žádali o osvětlení stanoviska MZV k vaší věci.
To už ale na popud pana ministra probíhalo jednání o mimosoudním smíru mezi mnou a Ústředím českých center.
Koncert kapely Hm... v Paris-Prague jazz club, 2017
Jejich nový ředitel Ondřej Černý se vám nakonec formou veřejného prohlášení z 2. ledna omluvil za neadekvátní a účelové kroky instituce a uvedl na pravou míru i křivá nařčení, která na vaši adresu šířilo předchozí vedení Českých center. Nabídl vám také odškodnění a náhradní místo, třeba v Tokiu, kde nyní žijete?
Dohodli jsme se na finančním odškodnění. Vyrozuměl jsem, že náhradní místo mi nabídnout nemohl, protože žádné v síti Českých center zrovna nebylo volné.
Jak byste zhodnotil zkušenost s průběhem celého soudu?
Možnost srovnání s jinými případy nemám, a nakonec také nedošlo k rozsudku, takže má zkušenost je neúplná. Mohu pouze konstatovat, že jsme snad stále právní stát. Naše společnost má jako každá jiná celou řadu nedostatků a dysfunkčních jevů. Docílit toho, aby jakákoliv nepravost byla nazývána pravými jmény, stojí nemalé úsilí i finance. Ale není to a priori nemožné. Což rozhodně nešlo říct o komunistickém režimu. Výdobytky polistopadové demokracie je nicméně potřeba bránit a aktivně se zasazovat o jejich další rozvoj, byť jen po malých krůčcích v činnostech, na které dosáhneme.