„Budoucnost Francie: Pro 57 % mladých muslimů je právo šaría důležitější než republika“ hlásal alarmující titulek Echa24 z 6. listopadu s podtitulkem „Islám ve Francii“. Článek není podepsaný, respektive je podepsaný šifrou Echo24. Čerpá z textu francouzského týdeníku Le Point o výsledcích sondáže Francouzského institutu veřejného mínění IFOP zveřejněné 5. listopadu.

Mou pozornost zaujala již ilustrační fotografie převzatá z databáze Shutterstock, na které je vidět hlouček arabsky vyhlížejících osob na ulici, včetně několika žen s hidžábem. Chtěla redakce podtrhnout proklamovanou nepřizpůsobivost muslimských Francouzů? Nošení hidžábu ve veřejném prostoru není ve Francii zapovězeno zákonem, stejně jako například nošení kipy, křesťanského kříže, sutany, turbanu, budhistické kesy. Viditelné náboženské znaky jsou ve Francii zapovězené pro zaměstnance veřejných služeb, v prostředí, kde má být zaručena neutralita, ve veřejných školách se u žáků v tomto směru vyžaduje střídmost. Na ulici je zákonem zakázáno pouze kompletní zakrývání tváře, nikoli kvůli otázkám postavení náboženství ve společnosti, ale z důvodu čistě bezpečnostních, a vztahuje se jak k nošení burky nebo nikábu, tak k nošení helmy nebo kukly. Na dané fotografii mi neštymuje ještě něco dalšího: ve fasádách v pozadí fotografie nerozeznávám francouzské domy. Vyhledal jsem zdroj ilustrace na internetových stránkách Shutterstocku: je to fotografie z 21. listopadu 2015 z Milána, z manifestace italských muslimů proti terorismu uspořádané v reakci na islamistické atentáty, které se tehdy o týden dříve odehrály v Paříži.

Pojednávaný výzkum má podle Echa24 zdůrazňovat „rostoucí propast mezi muslimy a ostatními Francouzi ve vztahu k sekulární podstatě státu“. Řeč je o požadavcích části francouzských muslimů na zavedení vyhrazených hodin v plaveckých bazénech nebo posílení volitelné výuky arabštiny ve školách: to jsou prý – podle Echem24 blíže neuvedených francouzských médií – „jen některé z celé řady záležitostí, kde se stále ještě většinová Francie diametrálně liší od dnes už možná až 8 milionové muslimské menšiny“. Ono „stále většinová“ má pochopitelně posílit dojem hrozby, v duchu takřka bezvýchodného civilizačního konfliktu a konspiračních teorií o „velké výměně“. Ve Francii, která čítá přibližně šedesát sedm milionů obyvatel, přitom podle sociologických výzkumů žije mezi třemi miliony tři sta tisíc a šesti miliony muslimů (z důvodu ochrany osobních svobod se ve Francii povinné sčítání obyvatel nemůže zaměřovat na náboženské příslušenství), z toho zdaleka ne všichni jsou praktikující: zkreslující vyšší čísla jsou uváděna převážně představiteli extrémní pravice. Echo24 výsledky sondáže představuje převážně podle jednotné šablony: na jedné straně „sporné“ názory muslimů, na druhé „správné“ názory bezvěrců nebo katolíků – aniž by u tohoto rozdělení (přítomného již v samotném výzkumu IFOPu) problematizovalo, že nechává stranou řadu jiných náboženských vyznání. „Většina muslimů mladších 25 let věří, že šaría je důležitější než zákony republiky (57 %, což je nárůst o 10 procentních bodů od roku 2016), zatímco sotva 15 % katolíků věří, že pravidla jejich náboženství by měla být preferována před zákony státu.“ Na otázku o nápadném nošení náboženských symbolů „muslimové odpovídají […] převážně kladně (75 %, 70 %, 69 % a 63 %). Naproti tomu katolíci jsou ostře proti tomu (souhlasí 18 %, 18 %, 19 % a 15 %) a lidé bez vyznání jsou o něco málo smířlivější, i když většina je stále proti (pro 27 %, 23 %, 22 % a 18 %).“ Echo24 neosvětluje, k čemu jednotlivá uvedená čísla odkazují, mohlo by se například jednat o věkové kategorie či o leccos dalšího: při srovnání s výsledky výzkumu zjišťuji, že jde o odpovědi na čtyři odlišné otázky (Jste pro nošení viditelných náboženských symbolů 1. u rodičů doprovázející školní vycházky, 2. u univerzitních studentů, 3. u zaměstnanců soukromých firem, 4. u úředníků veřejné služby – Echo24 bůhvíproč vynechalo odpovědi na otázku týkající se uživatelů veřejných služeb). „Pro výuku arabštiny a mateřských jazyků na veřejných školách je 82 % muslimů, 18 % katolíků a 32 % obyvatel bez vyznání.“ S povinností pro sdružení podepsat dohodu respektující hodnoty republiky, kterou chystá úprava francouzského zákona o laicismu, „souhlasí jen 58 % muslimů, lidé bez vyzvání souhlasí v 85 % a katolíci dokonce v 91 %. S tím, aby byly vyhrazeny konkrétní hodiny pro ženy v městských bazénech, souhlasí 81 % muslimů, jen 16 % katolíků a 24 % lidí bez vyznání“.

Echo24 zde zkresleným referováním o statistikách bez jakéhokoliv komentáře míchá dohromady různá témata: místo náboženství ve společnosti (zákon o laicismu), islamistické tendence (nadřazení práva šaría nad francouzským právem), rovnoprávnost pohlaví (zahalování, smíšené plovárny), integrace (výuka arabštiny). Nereflektuje, že muslimové, katolíci či bezvěrci netvoří jednolité komunity, ale celou řadu komunit různých postojů. Výsledky výzkumu mají jednoduše ukazovat, že islám je neslučitelný se sekulární republikou i to, že „nyní ještě více artikulované představy administrativy prezidenta Emmanuela Macrona i jeho předchůdců o vytvoření jakéhosi ‚euroislámu‘ nebo ‚osvíceného islámu‘“ jsou přinejmenším naivní. „Studie podle deníku Le Point nepochybně znepokojí všechny, kteří se stále domnívají, že tak různé komunity mohou žít ve Francii společně. Čísla ve skutečnosti mluví sama za sebe.“

Echo24 se snaží tvářit vyváženě zmínkou o některých „pozitivních“ vývodech, které v článku Le Point z výzkumu činí ředitel Výboru Laicismus Republika a jeden z autorů sondáže Jean-Pierre Sakoun – byť je redakce jedním dechem relativizuje poznámkou, že takové lze najít ve všech průzkumech veřejného mínění. Uvádí, že sekularismus má podporu více než 88 % celé francouzské populace: průzkum se ovšem netýkal sekularismu (Francie je z hlediska sekularismu jednou z nejméně náboženských zemí světa), ale specifického francouzského laicismu („laïcité“), tedy souhrnu ústavních a právních principů zaručujících skrze rovný přístup ke svobodám a právům republiky ochranu a koexistenci věřících – všech vyznání – a nevěřících a v praxi zároveň umožňujících nezávislost na náboženských otázkách například médií, přístupu k rozvodu nebo antikoncepci či zacházení s osobními daty. Základ laicismu spočívá na zásadě, že víra je individuální, soukromou věcí, která se týká některých, zatímco společnost je věcí veřejnou, která se týká všech, a že pro dobré soužití všech je nejfunkčnějším řešením obě oblasti rozdělit. Echo24 nedodává, že toto souhlasné procento začleňuje také muslimské Francouze a že jejich odpovědi, ze kterých Echo24 pokřiveně vyvozuje znepokojující důsledky, je třeba číst v tomto kontextu. Nezmiňuje se o znění jednotlivých otázek výzkumu, které vždy nutně ovlivňuje odpovědi respondentů: sám Sakoun na to přitom v článku Le Point upozorňuje, například právě ve spojení s otázkou o nadřazenosti práva šaría nad zákony republiky.

Ve stejném francouzské týdeníku přibližně o týden dříve Nicolas Cadène, generální referent Observatoře laicismu (dříve spolupracovník Amnesty international, Červeného kříže a poradce francouzského ministerstva životního prostředí, autor dvou knih o laicismu) hovořil také o problematičnosti odpovědí nemuslimských respondentů ve stejném výzkumu, například ohledně jejich názoru na zákaz nošení viditelných náboženských symbolů pro rodiče doprovázející školní vycházky. Toto téma bylo ve Francii znovu intenzivně probíráno v září, když přítomnost matky s hidžábem doprovázející školní návštěvu Národního shromáždění členka středové strany La République en marche! Anne-Christine Langová označila za „vědomý komunitaristní akt“ a na protest společně s několika spolustraníky demonstrativně opustila sál – zcela proti liteře zákona o laicismu (v Národním shromáždění mají neutralitu zachovávat pouze představitelé veřejných služeb a volení představitelé). Než se začnou z podobných statistik vyvozovat závěry, je podle Cadèna třeba rozlišovat zainteresovanou populaci od populace obecné, která nemusí mít o přesném obsahu zákonu o laicismu nebo o právní definici školní vycházky jasnější představy. Jedním dechem odsoudil i další podobné nezodpovědné excesy politiků a některých médií. Francouzský laicismus tak, jak byl koncipován zákonem z roku 1905 o rozdělení církví, resp. náboženských kultů, a státu, je často kritizován, tu lidmi, kteří se domnívají, že neumožňuje rovnocenné uznání všech náboženských identit, a tedy ani svobodu vyznání, tu lidmi, kterým se naopak jeví příliš benevolentní, zejména vůči islámu. Pro Cadèna je však stále „vynikajícím nástrojem národní soudržnosti“ (což je konec konců také, navzdory zdeformovanému podání Echa24, jedním z vývodů zmíněného autora výzkumu), ale problémem je, že často není důsledně aplikován. „Je například nutné zajistit soužití odlišných společenských prostředí. Je velmi těžké uvádět v život laicismus ve čtvrtích, které jsou kompletně homogenní. To vede jen ke komunitnímu uzavírání a strachu na obou stranách.“ Čímž Cadène vrhá jiné světlo na odpovědi sondáže týkající se projektu francouzského ministerstva školství usilujícího o zavedení větší míry výuky arabštiny ve veřejných školách – vedle řady dalších cizích jazyků (s deklarovaným cílem, aby každé francouzské dítě ovládalo aspoň dva cizí jazyky): tedy ne prvotně ve smyslu oslabení vlivu církevní moci, ale především pro větší komunitní sblížení.

Jistě by v českých médiích bylo možné najít mnoho podobně i více problematických ohlasů vyvolaných vlnou islamistických teroristických útoků a reakcí na následné projevy francouzského prezidenta. Zaráží mě, že v tomto nepřesném, manipulačním duchu a dramatickém tónu, vyvolávajícím či posilujícím ve čtenářích emotivní negativní reakce a paniku, o tématu pojednává médium, které vzniklo na přelomu let 2013–2014 v reakci na koupi vydavatelství MAFRA Andrejem Babišem. Český premiér přitom dlouhodobě používá podobný typ argumentace, když rozšiřuje strach a posiluje svou populistickou image vůdce-spasitele demagogickými poukazy na domnělou neslučitelnost odlišných kultur s liberálně demokratickými evropskými principy. Zdůvodňuje tím například své odmítání povinných kvót pro přijímání uprchlíků (čímž podle soudu EU porušila Česká republika své povinnosti) a své slogany o krizi identity Evropy, kterou některé – rozuměj vůči nám silné – země EU svou migrační politikou mají údajně prohlubovat. K tomu lze jen poznamenat, že řešení neustálého sledu krizí jednoduše patří k normálnímu vývoji každého demokratického společenství. Dále, že Babišova nacionalisticky laděná představa jednotné evropské identity je historicky neudržitelná a nebezpečná. A že ke společným politickým a kulturním hodnotám Evropy patří myšlenka lidských a občanských práv, víra v hodnotu každého jedince, v rovnost lidí i šancí (tolik k údajnému idealismu francouzské vlády – a celé řady muslimů – ohledně soužití francouzských občanů s odlišným náboženským vyznáním), základní povinnost pomáhat svým bližním, o to víc, jsou-li v nouzi, i politická povinnost být soudržný se spojenci (tolik – u vědomí složitosti celého problému – k migrační vlně). K poslednímu bodu se Babiš dlouhodobě staví tak, že je třeba migrační vlnu především zastavit před cestou do Evropy, například financováním výcviku a vyzbrojením libyjské pobřežní a pohraniční stráže – v níž přitom zároveň působí pašeráci, vyděrači a mučitelé migrantů (k tomu viz. například můj Bubínek z 12. 3. 2020). Jeho představa, že migraci z Afriky do Evropy zastaví ekonomická a bezpečnostní stabilita v daných zemích, je nesmírně omezená: jednak je hluchá k současnému utrpení lidí, kteří z nich prchají, jednak takové stability nelze dosáhnout nezávisle na stabilitě společenské, právní a politické.

Článek Echa24 je příkladem paskvilu, který podněcuje náboženskou nenávist (záměrně ho neoznačuji za rasistický škvár, jelikož náboženství je na rozdíl od rasy či národnosti věcí volby). V návaznosti na vlnu atentátů, která nedávno před jeho zveřejněním otřásla Francií a Rakouskem (atentát z 25. září poblíž redakce satirického časopisu Charlie Hebdo, atentát z 16. října na středoškolského učitele dějepisu a zeměpisu Samuela Patyho, atentát z 29. října v Nice a atentát z 2. listopadu ve Vídni), lacině – a odsouzeníhodně – hraje na nejnižší pudy v člověku a nepřímo podněcuje k nenávisti. Snad proto nebude od věci některá témata, kterých se text v Echu24 (ne)dotýkal, alespoň rámcově zasadit do poněkud širších obrysů. Pohled Echa24 je v rámci mezinárodní debaty, které atentáty a oznámení chystané reformy zákona o laicismu vyvolaly, radikální svým souzněním s krajně pravicovými tendencemi: pro srovnání proto v následujících částech tohoto textu přiblížím některé z převládajících mediálních reakcí na oznámení této chystané reformy, a to v anglosaských médiích, i v médiích zemí islamických či v těch, kde má islám výsadní postavení – a budu je komparovat i s postoji vybraných představitelů české vlády. Dále chci vznést otázku nad představou o nerealističnosti osvíceného islámu, která má nejen rovinu náboženskou, ale především geopolitickou. Chystaná novela francouzského zákona o laicismu se skutečně potýká se různými úskalími, ne však z důvodů, které uvádí Echo24: proto bych se také rád zmínil o některých z nich, ve spojení s otázkami integrace, protináboženské nenávisti a radikalizace jednotlivců. Svou úvahu zakončím tím, že problematiku zasadím do českého kontextu.

Pokračování v následujícím Bubínku Revolveru.