Zprávu o úmrtí Milana Kundery jsem se dozvěděl na dovolené ve Francii od tamního příbuzného, sbormistra a odborníka na renesanční hudbu. Napadlo mě: dalo se to čekat, jeho vrstevníci kolem nás umírají, i lidi mladší. Hlavou mi problesklo, že prosím Boha, aby ho přijal milosrdně, že je mi líto jeho blízkých. To možná poněkud formálně, jak to v takových případech bývá: obdobně jsem reagoval při informaci o smrti Karla Gotta. Včetně předběžného lehkého úděsu z přílivu nekrologů a ohlasů nevalné intelektuální úrovně, který se již jistě začal hrnout a nějaký čas potrvá. Bez komentáře jsme se vrátili k započatému hovoru o Clémentu Janequinovi, Pierru Cléreauovi a dalších mně málo známých renesančních skladatelích.

Tímto se nechci dotýkat čtenářů, kteří mají přinejmenším některé Kunderovy texty rádi. Mě jako spisovatel jednoduše neoslovil a četba jeho zralých textů ve mně většinou brzy vyvolala jakousi nekalou žvýkačkovou pachuť: podobnou ve mně vzbuzuje vzpomínka na televizní rozhovor, který v říjnu 1968 s Kunderou vedl Roger Grenier a během něhož se tehdy ještě ne zcela světově známý český spisovatel bez přestání dodnes na archivních záběrech houpe na velkých nafukovacích křeslech, ve zdánlivě produševnělém jemném oparu starého černobílého TV vysílání. Jiný vztah mám k některým jeho esejům (o hudbě, o Uneseném Západě, k polemice o českém údělu), jiný zas k jeho poesii, avšak vždycky jsem se jím zabýval více z povinnosti a ze zájmu o jiné, pro mě důležitější autory – zejména o Zbyňka Hejdu, mimo jiné ve spojení s dějinami časopisu Tvář, na jehož zákazu měl Kundera podíl. Byl pro mne tedy převážně tématem literárněhistorickým, případně sociologickým, to zas ve spojení s pro mě důležitým česko-francouzským kulturním prostorem.

Nedlouho poté, co zemřel, jsem v českých médiích chtě nechtě zahlédl několik titulků, v nichž byla opakovaně řeč o Kunderovi jako o „posvátné stvůře“. Již na první pohled se jedná o zcela běžné francouzské slovní spojení, jehož doslovný překlad do češtiny je však nesmysl. Mezi prvními je 12. 7. užilo iDnes, s odkazem na ČTK pak Aktuálně.cz, vždy s tím, že takto je autor charakterizován v nekrologu deníku Le Figaro. A vždy bez komentáře k tomu, co tajemně vyznívající označení znamená. Že si nad ním někteří redaktoři či komentátoři snad přece jen chvilku lámali hlavu, naznačují různé další překlady: kromě „posvátné stvůry“ jsem zaznamenal „posvátné monstrum“, a dokonce „svaté monstrum“. Poslední obrat zvolil, rovněž na Aktuálně.cz, Jan Němec, šéfredaktor brněnského literárního časopisu Host, který se v rozhovoru s názvem „Jako otec, který odešel. Díky Kunderovi Západ pochopil, co Češi prožili“ nad podivuhodným výrazem zamýšlí takto: „Francouzi se tedy odvázali o poznání víc než Češi. (…) Stihl jsem si přečíst jen titulek, takže se mohu leda domýšlet, jak to mysleli. V něčem monstrem asi byl. Ač jinak, než to na první pohled může znít. Třeba v neuvěřitelné snaze mít obraz sebe sama pod kontrolou. Zdá se mi, že v dnešní době je něco takového neuskutečnitelný monstrprojekt. Kundera ale udělal maximum možného. A proč svatý? Zdá se mi, že každý, kdo se tak dlouho a intenzivně věnuje nějaké činnosti, má v sobě až klášterní odříkavost a soustředěnost. Je v tom něco svatého, když pro vás v životě existuje jen jedno a dáte tomu všechno. A to byla pro Kunderu literatura.“

Nuže: ve Slovníku Francouzské akademie u „monstre sacré“ stojí, že je to „ustálený výraz: herec, herečka, mimořádné osobitosti a s velmi širokým věhlasem“. Akademický slovník Trésor de la langue française i příruční Le Petit Robert, který lze nalézt v obyčejných francouzských domácnostech, pak uvádějí analogicky odvozený význam: „přední, významná osobnost s velkým věhlasem“. O tom, že autor nekrologu v Le Figaro Paul-François Paoli užil ve francouzštině běžný výraz bez jakýchkoli hlubokomyslných úmyslů, svědčí i to, že zdaleka nebyl jediný: se stejným obratem se lze setkat v řadě jiných médií, od vln rozhlasu France Inter po jeden z nejčtenějších regionálních deníků ve Francii France Ouest, ale i v četných frankofonních médiích jiných zemí, v Bruselu, Ženevě, Lucemburku, Alžíru, Bejrútu a jinde. Je poněkud pikantní, že i Paoli se z neznalosti Kunderova díla dopouští chybného soudu založeného na neadekvátním překladu: chválí „vzletný, až barokně zdobný sloh Žertu“, což je charakteristika, která může odpovídat jen stylu Kunderou odsouzeného prvního francouzského překladu románu z pera Marcela Aymonina. Paoliho text je krom toho očividně psaný narychlo a vrší banality stejně kýčovité, jako je Němcovo označení Kundery coby „nepřítomného otce české literatury“: „Jeho přízvuk mu dává neskonalý šarm, a ty jeho modré oči, tak hluboké ve svých důlcích. Má něco z boxera i z papeže. Vroucí, ochranitelský. Dává fyzický pocit bezpečí. Úplný opak jeho knih,“ cituje Paoli z deníku divadelního kritika Mathieua Galeye.

S tvrzením v názvu rozhovoru s Janem Němcem, že díky Kunderovi Západ pochopil, co Češi prožili, by pak asi nejvíc polemizoval sám Kundera. Člověk je v první řadě citlivý vůči tomu, s čím souzní: ve Francii byl Kundera přirozeně přijat nejprve těmi intelektuály, již se souladně se svým více či méně rychlým a více či méně bolestným procitáním z poblouznění komunismem východního střihu identifikovali s Kunderovým vývojem od stalinisty v reformistu – mezi nimi lze jmenovat i autora předmluvy francouzského vydání Žertu Louise Aragona. Záhy se v něm našli také ti, kteří se stavěli kriticky vůči politické instrumentalizaci literatury, jak ji praktikoval Sartre, zároveň volali po literatuře osvobozené jak od iluze prostého popisu skutečnosti, tak od formalistního dědictví avantgard, a jednu možnou podobu takové literatury nalezli v Kunderově psaní z pomyslné pozice tabula rasa vzhledem k minulosti a jeho románech protkaných heuristickými reflexemi – mezi nimi lze jmenovat například esejistu Alaina Finkielkrauta, který Kunderovi na stránkách Figara den po Paolim věnoval nesrovnatelně podnětnější řádky, ať už člověk se spojením Kunderova díla s flaubertovským principem „ponoru do duše věcí“ souhlasí, či nikoli. O tom, jak Kundera na přelomu šedesátých a sedmdesátých let obratně využil toho, že byl vnímán jako významný svědek Pražského jara, a jak pak stejně obratně dbal na to, aby prosadil odlišné vnímání sebe samotného coby významného evropského romanopisce, bylo již mnoho napsáno, nejpřesvědčivěji snad v knize Jak se stát Kunderou? Martina Řízka (L’Harmattan 2001). Tristním epilogem tohoto oblouku je, jak se devětaosmdesátiletý Kundera zúčastnil pokleslého nacionalistického PR Andreje Babiše v kontextu probíhající kauzy Čapí hnízdo (navrácení občanství, pomyslný návrat domů: co je české, to je hezké).

V městě Beaugency, na břehu Loiry, 14. července slaví státní svátek koncertem renesanční hudby. Soubor Jacques Moderne provádí díla, jež zhudebňují básně Pierra de Ronsarda, program končí brilantním Janequinovým Zpěvem ptáků. Ve snaze přiblížit skladatele místnímu publiku zpěvačka poznamená: „Janequin, to byl takový tehdejší Johnny Hallyday.“ Vybavují se mi davy lidí před pařížským kostelem svaté Magdaleny při pohřbu Hallydaye (něco přes 900 000 lidí, tvrdí Wikipedie), davy před Žofínem a katedrálou svatého Víta při rozloučení s Karlem Gottem (něco přes 50 000 lidí, tvrdí opět Wikipedie). Ke které současné modle by zpěvačka bývala přirovnala Ronsarda, kdyby i jeho chtěla přiblížit jako zapomenuté posvátné monstrum své doby? Tlačily se davy hodnostářů a zvědavců i k posmrtné poctě Clémenta Janequina? Jako tomu bylo při zádušní mši za Ronsarda, o které nám bratři Firmin Didotové v Univerzální biografii z roku 1861 píší: „Král na ni vyslal svou osobní kapelu; zúčastnil se celý dvůr; zástup nejpřednějších osobností Státu byl takový, že kardinál de Bourbon a několik dalších princů bylo nuceno se odebrat zpět do svých domovů, anžto si nedokázali davem prorazit cestu“? Představuji si ten slavný návrat otce české literatury do vlasti, do rodného Brna… Inu, své posvátné stvůry si každý volí sám za sebe.