Po první části přinášíme pokračování textu.
RR


Islamismus a strach 2: Svoboda slova, válka islámu a souputnictví anti-islamofobie
Jean-Gaspard Páleníček


Terorismus užívá spektakulárního násilí a hrozeb, aby vyvolal ovzduší strachu jako nástroje nátlaku k dosažení politických či politicko-náboženských cílů. Z tohoto hlediska je třeba říct, že islamističtí teroristé, kteří v lednu 2015 zaútočili na redakci Charlie Hebdo a samoobsluhu Hyper Cacher a jejichž komplicové byli 17. prosince odsouzeni k trestům od třinácti let vězení po doživotí, do jisté míry dosáhli svého. Jak to ještě v lednu loňského roku, pět let po těchto atentátech, konstatovala asociace Reportéři bez Hranic a OSN, francouzská i jiná média se stále potýkají se strachem, který je žene k větší míře autocenzury, řada novinářů čelí výhružkám smrtí a je nucena žít pod policejní ochranou, nemluvě o postihování svobody slova v zemích, které kriminalizují apostázi (jež se například trestá smrtí v Afganistánu, Saudské Arábii, Bruneji, Spojených arabských emirátech, Íránu, na Maledivách, v Mauritánii, Kataru, Somálii a Jemenu).

Když proto Emmanuel Macron v posledních měsících zdůraznil, že publikace karikatur Proroka Mohameda nemají jako takové podporu francouzské vlády, ale že jí má svoboda slova, která zahrnuje dialog a respekt vůči všem náboženstvím, včetně možnosti se některým věcem navzájem smát, bylo to důležité gesto: zdůraznil jím jeden z ústavních principů demokratických zemí, kodifikovaný od francouzské Deklarace práv člověka a občana nebo americké Listiny práv z roku 1789. Svobody slova nebylo nikdy plně dosaženo, jako ostatní základní principy našich společností je třeba ji neustále chránit. V různé, tu více tu méně okleštěné míře existuje rovněž v muslimských zemích: ve spojení s Charlie Hebdo mě však jako zástupný příklad napadá alžírský satirický internetový časopis El Manchar, jehož zakladatel, Nazim Baya, v rozhovoru pro Le Monde den před pařížskými atentáty z listopadu 2015 prohlašoval, že „smích je pro společnost důležitý, blahodárný“, zároveň však že „náboženství se smát nelze, je posvátné. Nechci se dotknout lidí a nijak to nepřispívá ke společenské diskusi.“ (V květnu minulého roku byl portál ze strachu z policejních represí nucen své stránky zavřít, v srpnu znovu obnovil činnost.)

Nedávné teroristické atentáty ve Francii Andrej Babiš odsoudil – trumpovsky – na Twitteru s tím, že je třeba „chránit svobodu slova“. Jak ironické ze strany oligarchy, který v konglomerátu ANOfert s různými stupni podpory KSČM, SPD, ČSSD a prezidenta Zemana spojuje politickou, ekonomickou i mediální moc a který svým politickým počínáním posiluje nerovnost politické soutěže, ovlivňuje legislativu a exekutivu a devastuje vyváženost veřejné diskuse směrem, který má čím dál blíže k autokratickým pořádkům Ruska. Řeklo by se nicméně, že se zde Babiš vyjádřil věcně a jednoznačně, na rozdíl třeba od kanadského premiéra Justina Trudeaua, který koncem října souběžně s odsudkem terorismu prohlásil, že svoboda slova má své meze (což okamžitě s povděkem kvitovala některá muslimská média kritizující právo na satiru náboženství, například provládní turecký deník Daily Sabah). V dané situaci ovšem nejde jen o svobodu slova, ani o svobodu slova obecně.

Vybavuje se mi polemika, kterou po vražedných útocích na redakci Charlie Hebdo v lednu 2015 přesvědčivě vedl Patrik Ouředník v knize Antialkorán, kde mimo jiné polemizoval s názorem Tomáše Halíka, že odpovědnost, která ke svobodě slova patří, se má vztahovat nejen k danostem, jako jsou rasa či národnost, ale také k náboženstvím – jež jsou věcí volby. „Svoboda je slovo konotováno výlučně jako cosi osvobozujícího,“ píše ve své knize Ouředník. „Ochotně zapomínáme na to, že svoboda je rovněž záležitost bolestná; paralelně k právu myslet a říkat, co je nám libo, ustanovuje též povinnost snášet nesnesitelné, stanou-li se naše hodnoty, naše morální imperativy terčem výsměchu nebo zpochybnění.“ Cituje Halíkův výrok „Rasa a náboženství jsou na stejné rovině“ a dodává: „Halíkova slova mi nepříjemně připomínají zákaz apostáze v zemích, v nichž Korán tvoří substrát zákonodárství. Neboť je-li rasa a náboženství totéž, znamená to, že náboženství nelze odvrhnout. Francouzský zákon naštěstí uvažuje jinak: trestá projevy rasismu – včetně protináboženského –, avšak umožňuje urážet náboženské symboly a artefakty.“ (Ke spornosti spojení „protináboženský rasismus“, kterou na jiném místě citované knihy Ouředník ostatně rovněž problematizuje, viz poznámku v první části tohoto textu.) „‚Korán je blbost‘ je dovoleno“, pokračuje Ouředník, „‚Muslimové jsou blbci‘ je zakázáno. ‚Mohamed je krvelačný šílenec‘ je dovoleno. ‚Muslimové jsou krvelační šílenci‘ je zakázáno. Zákon chrání lidskou bytost včetně bytosti věřící – leč nikoli náboženství. Svoboda slova nebyla nikdy úplná či bezpodmínečná. Spíše než prosazovat abstraktní princip nedotknutelnosti svobody projevu – jak to činí někteří Halíkovi odpůrci –, je dnes naléhavější hájit právní stát a jeho zákony, zpochybňované právě tak islámskými organizacemi ve jménu náboženství jako čím dál kategoričtějšími adepty politické korektnosti. A spíše než o svobodě projevu by bylo přesnější hovořit o svobodě rouhání – neboť tato specifická součást svobody projevu je ve hře nejočividněji. A tuto hru nerozehráli se Západem katolíci, židé, buddhisté, mormoni, evangelíci, koptové neb sikhové, nýbrž muslimové. S námitkou, že nejde o muslimy jako celek, ale toliko o vyznavače bojechtivého salafismu, lze bezvýhradně souhlasit, hovoříme-li o atentátech; avšak rejstřík se nám pozoruhodně rozšíří, vezmeme-li v potaz řadové evropské muslimy a jejich požadavky o přizpůsobení světského prostoru jejich náboženským zájmům. Až na vzácné výjimky jsou zajedno v tom, že rouhání by mělo být zakázáno.“

Pro dokreslení kontextu, který Echo24 v textu, od něhož se odvíjejí tyto úvahy, ignorovalo: na ohlášení nových kroků francouzské vlády v boji proti islamismu na francouzském území v návaznosti na nedávné atentáty reagovala některá arabská média tak, jako by Francie doslova vyhlásila válku všem muslimům. V rozhovoru, který dal Macron televizní satelitní stanici Al Jazeera, novinář, který rozhovor vedl, zopakoval názor, že první obětí jsou muslimové, ne tolik ve smyslu fyzickém, ale tak že de facto kladl urážku, kterou pociťují při pohledu na karikatury Proroka, do stejné roviny jako násilné vraždy páchané teroristy vyprovokovanými údajným francouzským separatismem mířícím na francouzskou muslimskou komunitu. (Chystaná úprava francouzského zákona o laicismu přitom nemíří na francouzské muslimy, ale na kontrolu financování a zahraničního vlivu všech sdružení, nejen muslimských, od kterých požaduje již zmíněné podepsání dohody zavazující k dodržování laicismu. A francouzská policie v posledních letech předešla nejen několika islamistickým atentátům, ale také násilným útokům proti mešitám.) Četná média muslimských zemí, počínaje Al Jazeerou, francouzského prezidenta označila za islamofobního ultrapravicového politika, který se prodloužením života koloniálních praktik vůči muslimským populacím a „islamodiverzí“ údajně snaží odvést pozornost od svých politických neúspěchů v rámci předvolební kampaně (příští prezidentské volby ve Francii se mají konat v roce 2022). Další označili francouzský laicismus za nástroj republikánského separatismu mířícího cíleně na muslimy, zatímco katolíkům měří jiným metrem, není na ně prý aplikován zdaleka tak agresivně, a vyslovili také názor, že by urážky citlivosti muslimů měly být uzákoněny coby trestný čin podobně jako antisemitismus. (Prosté kresby týkající se otázek náboženského přesvědčení nelze srovnávat s doložitelnými historickými fakty nacistické exterminace Židů.). Jeden iránský časopis Macrona na své obálce zobrazil coby do ruda nepříčetného, rohatého čerta. Bývalý malajský premiér Mahathir bin Mohamad po smrtelném atentátu v Nice na Twitteru hájil nárok muslimů „zabít miliony Francouzů“. Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan francouzskému prezidentovi doporučil, aby se nechal vyšetřit z hlediska duševního zdraví, a začal volat po bojkotu francouzských výrobků – ten samý Erdoğan, který přijímá čínskou finanční pomoc, mlčí k persekucím muslimů v sousedním Sin-ťinagu a v letošním červenci povolil extradici ujgurských uprchlíků zpět do Číny. Mimochodem: o nejednoznačném dopadu výzvy k bojkotu francouzských výrobků vtipně vypovídá karikatura kreslíře Dilema publikovaná koncem října v alžírském deníku Liberté. Je na ni vidět značně iritovaný Arab, který se chystá podpálit francouzskou vlajku, obrací se k druhému Arabovi s dotazem: „Nemáš zapalovač?“ a ten mu ho podává se slovy: „Mám!... Bic.“ (Bic je francouzská značka založená v roce 1945.)

Zarážející byly ovšem i reakce některých anglosaských médií, plné zcestných pohledů, často poznamenaných neznalostí francouzského kontextu a vůlí výrazně se po vraždě George Floyda, způsobené minneapolisskou policií, soustředit na „systemický rasismus“. Není-li nadto laicismus v praxi jasný ani některým Francouzům, včetně některých francouzských politiků, je přirozené, že ani pro lidi žijící v odlišných reáliích nemusí být jednoduché se v něm vyznat. Nedorozumění rovněž pramení z odlišného chápání odluky církví od státu: zatímco evropská koncepce má své kořeny v osvícenství Voltaira a Diderota a Francouzské revoluci, u zrodu americké koncepce stojí migrace puritánů prchajících před útlakem katolického krále Jakuba I. Stuarta – první chrání společnost před vměšováním církví, druhá chrání církve před vměšováním státu. Věci jistě nepomáhá, že francouzský laicismus – „laïcité“ – nemá v angličtině svůj ekvivalent a nepřesně se překládá jako „secularism“ – sekularismus (viz stejnou chybu v textu Echa24). Odtud i reakce novinářky New Yorkeru Alexandry Schwartzové, která na Macronův tweet „Laicismus nikdy nikoho nezabil“ 1. listopadu odpověděla: „Co by na to řekli Stalin a Mao?“ (tento svůj tweet vzápětí smazala). Stětí Samuela Patyho za zvolání takbíru „Allāhu Akbar“ („Bůh je veliký“) popsal New York Times 16. října titulkem „Francouzská policie zastřelila muže po smrtelném útoku nožem na ulici“, takřka jako by se jednalo o další úkaz policejní brutality, a „útok“ list považoval za doklad „krachu francouzské integrace“, jako by náboženský fanatismus byl pouze příznakem společenských problémů. Zatímco vrah Samuela Patyho, Abduláh Anzorov, měl vazby na džihádisty z bývalé syrské pobočky al-Káidy, skupiny Haját Tahrír al-Šám, Washington Post z 31. října tuto skutečnost nezmiňuje, mluví o kriminalizaci a stigmatizaci muslimské komunity Francie ze strany francouzské vlády a Anzorova označuje za „muslimského teenagera dotčeného kresbami Proroka Mohameda […]“. Příznačné je také, že pro Post nebyla Francie místem nového atentátu, ale „zasažena tragédií“. Americký portál Vox 27. října na trestní postižitelnosti popírání holokaustu dokládá, že zástupci některých názorů ve Francii svobodu slova nemají, že je tedy nespravedlivé nepostihovat zobrazování Proroka a že se francouzští muslimové pouze dožadují stejného respektu jako francouzští židé. 31. října portál Politico publikoval (a krátce na to opět stáhnul pro „nesoulad s edičním standardem“) text francouzsko-íránského sociologa Farhada Khosrokhavara s názvem „Nebezpečné náboženství laicismu Francie“, ve kterém stojí: „jak se laicismus radikalizoval, znásobil se i počet džihádistických útků v zemi. Francouzští laici tvrdí, že se bijí za svobodu slova. Nevinní přitom umírají […]“ – takřka jako by krev obětí teroristů měli na rukách obhájci svobody slova a rovnoprávnosti jednotlivých náboženství. A pokračuje: „Proč cílí násilní extremisté zas a znovu na Francii? Německo, Anglie, Itálie ani Dánsko – kde byly Mohamedovy karikatury původně publikovány – podobné násilí nepoznaly. Důvod je prostý: je jím extrémní podoba francouzského laicismu a jeho příklonu k rouhání, které přiživily radikalismus uvnitř marginalizováné menšiny.“ Francie je v EU již od konce sedmdesátých let nejčastějším terčem islamistických atentátů, avšak autor pomíjí, že proti tři sta sedmnácti jejich obětem na francouzské půdě ční 152 353 obětí islamistů v muslimských zemích (citováno podle studie z listopadu 2019 Nadace pro politickou inovace Fondapol) nebo že islamismus nevznikl prvotně v reakci na francouzský laicismus, ale kolem roku 1979, v návaznosti na íránskou revoluci, obsazení Velké mešity v Mekce, na sovětskou intervenci v Afghánistánu a v důsledku nezdaru arabských nacionalistů v konkurenci s islamizací muslimských zemí. Dva dny po vydání jeho textu byl spáchán atentát ve Vídni, ve kterém byli zabiti čtyři lidé a dvaatřicet zraněno (mimochodem: Rakousko přitom neproslulo jako velká koloniální mocnost). Ve stejné době byl učitel střední školy v Rotterdamu nucen se skrývat po dobu vyšetřování policie, poté co obdržel násilnou výhružku v návaznosti na školní diskusi o vraždě Samuela Patyho a kvůli tomu, že v jeho třídě (od roku 2015, do té doby bez většího povšimnutí) byla vyvěšena karikatura – nikoli Proroka, ale islamistického teroristy. 3. listopadu britský Financial Times (v článku, který byl mezitím redakcí stažen) chybně citoval Macrona a místo „boje s islamistickým separatismem“ mu do úst vložil „boj s muslimským separatismem“. V debatě televize Arte z 6. listopadu to francouzská spisovatelka íránského původu Abnousse Shalmani komentovala takto: „Financial Times se zde projevil jako souputník islamismu v podobném duchu jako kdysi existovali souputníci stalinismu. Neboť jediní, kteří slučují muslimy s islamisty, jsou sami islamisté.“ V již zmiňovaném Antialkoránu píše Ouředník: „Odmítání islámských symbolů ve společnosti je dnes spojováno s krajní pravicí. Paradoxně – neboť ideovou dědičkou antiklerikalismu je nesporně levice. Její přirozenou rolí by bylo hájit občanskou společnost před vpádem nové religiozity. Avšak přejímajíc islamofobní schéma, v němž je náboženství rozhodujícím atributem ‚ponižované rasy‘, to jest sociálně znevýhodněných menšin, evropská levice uvízla v nástrahách islamistů. Pro levicového intelektuála se kritika islamismu, neřkuli islámu, stala v podstatě nemožná – neboť v tom případě bude jeho jméno spojováno se jmény veskrze nesympatickými. Stane se ‚islamofobním‘ po příkladu těch, kteří otevřeně hlásají nacionalismus a rasismus.“

Termín „islamofobie“ je hojně používaný nejen muslimskými hlavami států, muslimskými i nemuslimskými médii (zde namátkou ještě indický informační portál Molitics), ale i západními organizacemi zaměřenými na rasismus a protináboženskou nenávist, například francouzskými asociacemi Koordinace proti rasismu a islamofobii, Barakacity (28. října byla z rozhodnutí francouzské vlády rozpuštěna kvůli podpoře terorismu, vzápětí se obrátila na Evropský soud pro lidská práva) nebo Kolektiv proti islamofobii ve Francii (27. listopadu sám ukončil činnost v návaznosti na kritiku jeho podpory terorismu). V poslední době si z „islamofobie“ udělal vějičku na voliče francouzský levicový prezidentský kandidát Jean-Luc Mélenchon. Sémanticky „islamofobie“ znamená „chorobný strach z islámu“: doslova tedy neoznačuje formu protimuslimské nenávisti. Běžné evokuje nepřizpůsobivost až averzi vůči islámu: z „islamofobů“ tak ovšem potenciálně dělá nepřátele islámu. A vzhledem k ortelům, které nad „nepřáteli islámu“ vyslovují islamisté, a k jejich dopadům lze říct, že člověk, který je dnes označen za „islamofoba“, je člověkem potenciálně odsouzeným k smrti. V současném kontextu jednoduše nelze obranu svobody slova, laicismu či boj proti terorismu tímto slovem označovat.

„Na termín ‚islamofobie‘ jsem alergický“ říká imám francouzského města Bordeaux Tareq Oubrou v debatě televize LCI vysílané 21. října. A dodává: „Jsme svědky kultury viktimizace. Muslimové jsou vypichováni jako terče perzekuce republiky. Dané komunitě to neprokazuje službu. Jedná se o hrozivý negativní psychologický vjem. A je jednou z příčin terorismu, kdy se někteří jedinci cítí být natolik obětmi, že je jejich vztek žene k pomstě. Každá viktimizace muslimů je proto nepřímým podněcováním k separatismu a projevy, které byť původně nemusely být fanatické, mohou fanatismus inspirovat. […] Muslimové takové obránce nepotřebují.“

Mezi různými póly přístupu k této komplexní problematice – pólem ultrapravicovým (Echo24), demagogicky prospěchářským (Babiš), islamistickým či anti-islamofobním, souputnickým – lze proto uvítat Usnesení Senátu České republiky navržené předsedou jeho Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, bývalým velvyslancem ve Francii Pavlem Fischerem. Senát se v něm solidarizuje s občany Francie, odsuzuje terorismus a násilí, kterému v důsledku brutálních útoků islamistických teroristů čelí francouzská společnost, s tím, že je považuje za akty proti svobodě myšlení a vyznání, tedy za útoky proti samotným základům svobodné společnosti. Vyslovuje svou podporu všem institucím Francie, které zajišťují dodržování zákonů a právního státu stejně jako přístup ke vzdělání a k informacím. Především se jednoznačně přihlašuje se „k ideálům svobody, demokracie a lidských práv“. O ty jde totiž v první řadě, v nejširším slova smyslu.

Pokračování v následujícím Bubínku Revolveru.