Začátkem tohoto roku proběhl v Českém centru v Paříži večer k poctě Rogera Errery (1933–2014), mimořádné osobnosti, která se mimo jiné výraznou měrou podílela na francouzské pomoci české nezávislé kultuře před listopadem 1989 – a přesto právě v Čechách dodnes zůstává málo známá. Z příspěvků, které na tomto večeru zazněly, přinášíme na Bubínku Revolveru proslov francouzského dramatika Michela Vinavera, dalšího z francouzských „přátel bez hranic“, jenž ve svém svědectví o Rogeru Errerovi připomenul kromě jiného působení Jana Vladislava a Jindřicha Pokorného, a text Terezie Pokorné, který se dotýká pohledu z české strany.
Roger Errera vyjádřil svou starost o dodržování veřejných svobod a politických, společenských i ekonomických práv už roku 1968 v knize Opuštěné svobody. Coby člen Státního soudu, poradenské instituce francouzské exekutivy a francouzského Nejvyššího soudu pro věci administrativního práva, pak v tomto směru také jednal, a to nejen ve Francii, ale i v zahraničí, z pozice bedlivého občana i právníka s vysokými nároky. Začátkem sedmdesátých let se seznámil s básníkem Pierrem Emmanuelem, předsedou Mezinárodní asociace pro svobodu kultury, a vstoupil do její správní rady. Z této funkce a později jako člen občanského sdružení Přátelé bez hranic působil jako jeden z důležitých aktérů podpory české disidentské a nezávislé kultury. V letech 1994–2010 byl hostujícím profesorem při Středoevropské univerzitě v Budapešti. V roce 2004 mu byla udělena medaile Antonína Randy za jeho poradenský přínos v České republice po roce 1989. Zemřel 12. srpna 2014.
Večer k jeho poctě proběhl v pařížském Českém centru letos 13. února a moderoval ho náš bývalý velvyslanec ve Francii Pavel Fischer. Zazněl rozhovor s Rogerem Errerou o Janu Vladislavovi, natočený pro francouzské pořady Rádia Praha. Následovala osobní vzpomínka maďarského sociologa Pierra Kendeho. Příspěvek Roselyne Chenu, bývalé asistentky básníka Pierra Emmanuela a vedoucí evropského programu Kongresu / Mezinárodní asociace pro svobodu kultury, přiblížil klíčovou roli Pierra Emmanuela pro francouzské vnímání skutečné situace v zemích Východního bloku za studené války a popsal hlavní body pomoci Kongresu / Mezinárodní asociace pro svobodu kultury českým intelektuálům od roku 1948 do začátku normalizace. Místoprokurátor Republiky při městě Toulouse a právní poradce v České republice a Polsku Jean-Michel Peltier hovořil o Rogeru Errerovi jako právníkovi. Proslov Michela Vinavera a text Terezie Pokorné, který na večeru přednesl Jean-Gaspard Páleníček, si může čtenář Bubínku přečíst níže.
Záznam celého večera lze zhlédnout na www.youtube.com/watch?v=JqUgCfb_x7o.
Více o Rogeru Errerovi lze nalézt zde: www.rogererrera.fr.
Jean-Gaspard Páleníček
Michel Vinaver
Přátelé bez hranic
Jak došlo k mému setkání s Rogerem Errerou?
K prvopočátku je třeba se vrátit do let 1969–1970. Pracoval jsem pro nadnárodní společnost Gillette, proslulou svými holicími strojky a žiletkami, a jednoho dne upozorňuji své nadřízené na výhodnou příležitost: výrobce zapalovačů S. T. Dupont je na prodej. Gillette se o koupi zajímá a pověřuje mě jednáním. V něm sehrává roli bankéř Jacques Pillet-Will. Uplyne deset let, mezi Jacquesem Pillet-Willem a mnou se vytvořilo přátelství. Při jednom z našich společných obědů se Jacques zmiňuje o sdružení, kterému předsedá jeho žena Jacqueline. Projekt mě zajímá, seznamuji se s Jacqueline, která mi o Přátelích bez hranic (Amis sans frontières) řekne trochu víc. Stávám se členem. Seznamuji se s Rogerem Errerou, který je jedním z nejaktivnějších členů a místopředsedou sdružení… Píše se rok 1980.
V Přátelích bez hranic (ASF) seznávám ani ne tak „organizaci“ jako spíš živý organismus, v biologickém slova smyslu a žhnoucí. Žádná byrokracie. Hrstka lidí různých prostředí a různých profesí, které spojovalo společné přesvědčení a, troufám si říct, i společná láska.
Tím přesvědčením byla nutnost podpořit myslitele a tvůrce, z nichž se stávaly vybrané terče moci ve Východní Evropě, která dlela pod jařmem Moskvy. Pomoct jim přežít, tvořit, publikovat.
A pak tedy láska, ano, milostné pouto, které úzce vázalo společenství ASF konkrétněji k jedné zemi – Československu –, i když by snad bylo vhodnější mluvit, vypůjčím-li si od Goetha název jeho románu, o spříznění volbou. Právě s Čechy, více než se všemi ostatními, vzniklo nejpevnější citové pouto. Na mne osobně především zapůsobila jejich směsice statečnosti ve zkoušce a ironie v neštěstí, která mě fascinovala.
Roger Errera měl v rozhodování a činech ASF značnou váhu, což vyplývalo z celé řady jeho kladných stránek: silná povaha, rozvaha v úsudcích, přirozená autorita, velká štědrost a důslednost v závazcích. Byl to pravděpodobně on, kdo absolvoval se svou ženou Irène nejvíc cest mezi Paříží a Prahou a přitom často riskoval, protože převážel – pochopitelně bez vědomí celníků a policistů – peníze, knihy, časopisy i oblečení, neboť ty, kterým bylo třeba pomáhat, byli často vyhozeni ze zaměstnání a připraveni o příjmy. Peníze vybrané ve Francii u členů ASF a dalších přátel mecenášů sloužily v první řadě k honorování, alespoň v malé míře, samizdatových autorů. Jejich nouze však byla také morální. Především jsme tedy přinášeli vůni dálek a protilátku proti osamělosti bojovníků v netečném světě.
Nevím o jiném českém disidentovi, který by pro rozbití zdi netečnosti učinil tolik co Jan Vladislav, „přerušený básník“, jak ho označil Xavier Galmiche, „převozník“ mezi kulturami, „buditel“, ale i „pevnostní hlídka“, jak ho právě Roger Errera nazval zde v pařížském Českém centru během večera, který tu byl uspořádán na Vladislavovu počest 16. prosince 2009. Roger také byl, společně s Jacqueline Pillet-Will a Pierrem Emmanuelem, mezi prvními, jejichž činy a projevy solidarity pomohly Janu Vladislavovi, velkému překladateli francouzské poezie do češtiny, znovu nabýt důstojných životních podmínek po jeho exilu do Francie v roce 1981. Jana a Rogera spojovalo neoblomné přátelství již od prvního setkání, které uspořádala Roselyne Chenu v roce 1973… Tři roky před oficiálním zrozením Přátel bez hranic.
Během své první cesty do Prahy roku 1981 jsem kromě dalších odpůrců režimu potkal tři nádherné postavy: Antona Vantucha z Bratislavy, Františka Laichtera (odborníka na Péguyho) a Jarmilu Najbrtovou. Ale mým hlavním protějškem během této cesty a ostatních dvou, jež pak následovaly, byl Jindřich Pokorný, který se mi stal velmi drahým přítelem. Naše filosofické procházky se odehrávaly v polích a lesích mimo město a daleko od policejních odposlechů. Pokorný byl také přítelem Errery. Oba zemřeli v srpnu minulého roku, sotva několik dnů od sebe. A nemohu tedy k dnešní poctě Rogeru Errerovi, která se koná symbolicky zde, v pařížském Českém centru, nepřipojit poctu Jindřichu Pokornému.
U nás ve Francii trvala okupace čtyři roky. Čtyři dlouhé roky. Porobení Československa trvalo čtyřicet let. Připomínám to, protože začne-li těchto čtyřicet let, když je vám dvacet, představují nejpodstatnější část života člověka. Po celou tuto část života byl Jindřich svého druhu vnitřním vyhnancem, ne zcela nepodoben občasným trestancům posílaným do dolů a kamenolomů. Režim byl přerušen jen nakrátko, několik měsíců roku 1968, během „pražského jara“, v půli své cesty… Pak spadla temná klec, kterou moc nazvala „normalizací“ a která trvala až do tzv. sametové revoluce roku 1989.
V tomto kontextu se Jindřich stal autodidaktem. Šíře jeho vzdělání ve mně vzbuzovala závratě. Nic, zejména z francouzské literatury 19. a 20. století, mu nebylo neznámé. Do češtiny překládal a komentoval Gérarda de Nervala i Pierra Emmanuela nebo básníky Bohémy. Jeho záliba v klasicistním a romantickém divadle mu nebránila, aby se zajímal o hry, které jsem psal já. Že mezi členy ASF se nalézá také dramatik, jehož texty mají své premiéry na stejných scénách jako druhdy dramata Dumase či Huga, bylo pro něho jistým zdrojem rozkoše.
Avšak Jindřich Pokorný nemluvil o Přátelích bez hranic, mluvil o Hippocampu. Tak naši činnost totiž nazval. Pro něho jsme byli tímto bájným zvířetem, rybou s hlavou koníka. Proč toto označení? Možná proto, že hipokampus je také částí lidského mozku, ve které sídlí paměť… A když jsme roku 1990 byli pozvaní do Prahy, abychom oslavili osvobození, Jindřich nás během polo-slavnostního polo-žertovného ceremoniálu u nich doma dekoroval, Erreru, Huberta Martina a mě, insignií, kterou sám koncipoval a nechal vyrobit v podobě mořského koníka. Když na to vzpomínám, uvědomuji si, že Hippocampus nebyl jednostrannou pomocí. Ty, kterým jsme pomáhali, pomáhali nám – uvěřit v lidskou schopnost porazit tyranii.
Další symbolické gesto: Pokorný si přál, abych vystoupil na Karlově universitě s přednáškou o tom, co se stalo ve Francii na divadle za posledního půl století. Půl století železné opony. Tato přednáška byla posléze ve Francii zveřejněná na internetu pod názvem Pražská přednáška.
Především musím ale zmínit Parsifala. Roger Errera mi po návratu z pobytu v Praze v roce 2001 nebo 2002 od Jindřicha přivezl exemplář tohoto kolosálního díla, na jehož překladu dlouho pracoval a které často zmiňoval v korespondenci: český překlad románu ve verších Wolframa von Eschenbacha, psaného středohornoněmčinou 13. století podle vzoru Percevala Chrétiena de Troyes. Tři sta stran a dalších tři sta kritického aparátu. Češtině sice nerozumím, ale dlouhým listováním touto knihou jsem mohl zvážit její důležitost. Jindřich – ač muž nesmírně skromný – v této práci a její publikaci pravděpodobně spatřoval závažný výkon a snad i odvetu proti netvorům, kteří se ho po celý jeho život všemožně snažili udusit. Wolframovo dílo lze vnímat jako nejmarkantnější projev Rytířství v srdci Evropy, jehož smysl je možné shrnout takto: jedním ze základních pravidel života je, že být člověkem znamená mýlit se a kát se, ale pro toho, kdo je čistého srdce a věrný sám sobě, vše je zdrojem světla a ušlechtilosti.
Když jsem při zprávě o jeho smrti vzal tuto knihu znovu do ruky, v záblesku se mi vyjevilo Jindřichovo tajemství. Tajemství tak tajné, že i jemu uniklo. V Pokorného osobě bylo něco z Parsifala. Z Percevala. Rytířská povaha. Že se vyrovnal s tímto dílem, vypovídá o něm jako o člověku…
A Hippocampus? Nebyl snad rytířským řádem, do kterého jsme byli, Roger Errera, já a další, pasováni?
Montaigne napsal: „Avšak neumíráš na to, čím stůněš; umíráš na to, čím žiješ.“ Roger Errera byl jiného rodu než Jindřich, nikoli středověkého, ale renesančního, rodu živých realit. Zvídavý vůči reálnému, pozorný ke skutečnostem a idejím, jako Montaigne, patřil do rodiny objevitelů světa a sebe sama. Jiný způsob, jak žít beze strachu. „Uznávaný právník,“ říká o něm místopředseda Státního soudu Francie Jean-Marc Sauvé, „zanícený pro obranu svobod“. Ano, nejen ve funkcích ve Státním soudu, ale i v bezpočtu dalších misí a aktivit, zejména jako autora a editora byla lidská práva Errerovým výsadním terénem. Roger, je třeba to říct na závěr, byl vlídný. Hluboce. Jeho pohled jiskřil. A pak zde byl jeho smích, který občas zazněl a dodával důvěry.
Přeložil J.-G. P.
Příspěvek v zastoupení
Terezie Pokorná
Tento příspěvek bude pronesen v dvojím zastoupení. Nejenže ho nemohu proslovit osobně, jakkoli si pozvání k účasti na tomto večeru mimořádně vážím. Mám také za to, že by při této příležitosti měl hovořit můj otec Jindřich Pokorný, nebýt toho, že zemřel jen pár dní poté co Roger Errera. Na rozdíl od svého otce se ovšem nemohu pokusit o víc než pár poznámek, nadto dílem vycházejících ze zprostředkovaného pohledu a dílem ze vzpomínek, namnoze dětských.
Pro mého otce, překladatele, literárního historika a rovněž aktéra řady nezávislých aktivit v Čechách v období totalitního režimu, znamenaly vztahy založené na francouzské pomoci české kultuře a společnosti jednu ze zásadních kapitol jeho života – a této francouzské pomoci také, a nepochybně právem, přisuzoval velký význam. Věnoval jí i svoji zcela poslední práci, knihu s názvem Hippocamp a s podtitulem Francouzská pomoc českému disentu za posrpnové normalizace (1969–1989). Psal ji několik let již ve značně pokročilém věku, pracoval na ní ještě tři měsíce před smrtí, zůstala v rukopise a byla jedním z témat, k nimž se vracel, už velmi těžce nemocný, doslova v posledních dnech svého života. Psal ji nejen proto, že chtěl vydat svědectví o tom, jak z Francie díky několika mimořádným osobnostem „proudily“ mezi okupací v srpnu 1968 a tzv. sametovou revolucí 1989 do Československa „podpory finanční a přísun zakázaných knih a časopisů“ a z Československa díky stejným lidem „zase zpátky na Západ zprávy o totalitním útlaku v naší zemi, které připomínaly světu, že svoboda nesmí končit u zadrátovaných hranic bolševického impéria a států v jeho područí“. Psal ji i proto, že ho nesmírně trápilo, že tato bezpochyby mimořádně významná a zcela nezastupitelná zahraniční, resp. francouzská „péče o naše duchovní přežití zůstala po listopadu 1989 v Čechách téměř bez odezvy, nevyjímaje ani nejvyšší místa“, což otec považoval za ostudné. Úvod knihy končí jeho osobním poděkováním „s projevem trvalé vděčnosti“, především Pierru Emmanuelovi, Roselyne Chenu, Jacqueline Pillet-Will, Rogeru Errerovi, Michelu Vinaverovi, Hubertu Martinovi a Jacquesu Latchovi. Roger Errera a jeho žena Irène také patří k hlavním postavám tohoto rukopisného svědectví.
To přináší řadu vzpomínek a faktů, které přibližují nejen aktéry francouzské pomoci českému disentu, ale i její vynalézavé a bohaté formy, zásadní účinky a výsledky, které přinesla, a také její mnohovrstevnatost: podporu finanční a jinak hmotnou, podporu intelektuální, podporu informační, podporu v publicitě – a také podporu morální a rozměr lidský, u kterého bych se ráda chvíli zastavila.
V roce 1968 mně byly tři roky, a když se v roce 1974 manželé Errerovi poprvé sešli s mým otcem, aby, jak zaznamenává v knize, společně poobědvali, navštívili pražské památky a během procházky se již začali věnovat „přednostně dodávkám publikací a hmotným podporám“, bylo mi devět let. Zdá se mi příznačné, že se u nás doma o manželech Errerových stejně jako dalších vzácných hostech z Francie od prvních setkání nikdy nemluvilo jinak než sice s respektem, ale především velice vřele, jako o opravdu blízkých, věrných a v jistém smyslu velmi důvěrných přátelích – a proto mě ani nijak nepřekvapilo, když jsem se teprve o dost později dozvěděla, že jedna z hlavních organizací francouzské pomoci se jmenovala Přátelé bez hranic. Ten název skutečně nebyl formální. Pro mne a myslím, že i pro mou mladší sestru Veroniku, představovali v dětství tito francouzští přátelé mého otce a mé matky Kláry (a jejich přátel) zcela reálné, ale zároveň až bájné – a jednoznačně světlé – postavy, zjevující se z nesmírně vzdáleného, avšak jejich prostřednictvím na chvíli doslova hmatatelného světa svobody za jinak neproniknutelným ostnatým drátem: krásné, ušlechtilé a nedostižně elegantní dámy neznámých vůní, šarmantní Roselyne, vlídná Irène a samozřejmě sama opravdová hraběnka Jacqueline, i interesantní a zcela osobití pánové, z nichž pro mne nezapomenutelný byl vedle Michela Vinavera především právě Roger Errera.
Ten v mých vzpomínkách žije zejména vždycky výborně naložený a vždycky ochotný k jakékoli legraci – nikoli náhodou v rukopise otec mimo jiné připomíná, jak „jedna z českých návštěv manželů Errerových byla zpestřena ,šiškovou bitvou‘ po prohlídce Smilova, naší chalupy, bývalého mlýna na Benešovsku a tajného depozitáře samizdatů“…
Roger Errera patří v otcově rukopise vůbec k postavám nejpodivuhodnějším: ožívá v něm nejen jako muž mimořádného intelektu, erudice, skvělé pověsti a nevšedních schopností, ale také jako světoběžník, původce objemných poštovních zásilek napěchovaných zakázanou literaturou a informacemi a rovněž jako „mistr nečekaných pohlednic“ a krycích jmen. I tyto vzácné pohlednice francouzských přátel, které míval otec trvale vystavené spolu s jinými jemu obzvlášť drahými „kousky“ kolem stolu ve své pracovně (bohatou korespondenci vedl i s Michelem Vinaverem), patří k nejsvětlejším vzpomínkám mého dětství.
Podle otcova svědectví například v roce 1976 „po gratulaci ,Happy New Year!‘ na
dopisním papíře Harvard University, signované hostujícím Agamemnonem (alias Rogerem Errerou), svěřil týž odesilatel, tentokrát jako Jefferson D., poště (20. 1.) na rubu pohlednice s čarodějnicí na koštěti (z r. 1851), symbolu ,nejrychlejšího klipperu z Bostonu do San Francisca‘, pilnou zprávu, že zároveň posílá výbor renesančních dramat: ,Doufám, že si počtete.‘ Krátce potom (26. 1.) ohlásil další titul a zanedlouho pak (15. 2. – 2. 4.) došly celkem tři publikace, částečně z USA, částečně z Paříže… Pravidelný proud zásilek s tituly odborné literatury, u nás tehdy nedostupné, pokračoval a mezi ně se připletlo v čerstvém výboru dílo básníka Osipa Mandelštama, oběti stalinských represí, v dopise uváděného jako ‚skytský písmák Ossip‘. Doplnila jej prosba, aby se s knihou seznámil ‚bratranec Jan‘, tj. hlavní redaktor samizdatové edice Kvart Jan Vladislav.“ „Právě tak naše poštovní paní doručovatelka přinášela v řádně ofrankovaných obálkách časopisy a výstřižky s řadou informací, rovněž jinak nedosažitelných… Načež dočasný patron létajících čarodějnic několikrát změnil zeměpisné ovzduší (Naxos, Tokio) a závěrem, podepsán jako ,Sherlock‘, na pohlednici z Londýna (busta Alexandra Velikého, IV. stol. př. Kr.) nám připomněl ,našeho strýčka Orwella‘. Po další výměně dopisů dorazil detektiv-světoběžník i s paní o vánočních svátcích do Prahy.“
V rukopisu následuje popis oné vánoční návštěvy v roce 1976, ve které se příznačně prolínalo osobní, ryze přátelské a v mnohém veselé a až idylické setkávání s promyšlenou, velice koncepční, cílenou a také ne zrovna bezpečnou a pohodlnou prací na uchování kulturní kontinuity a „podvracení totalitního režimu“.
Neméně výmluvný příklad vynalézavosti „mistra nečekaných pohlednic“ pochází z roku 1977, v němž došlo ke klíčové události v dějinách české disidentské kultury, kterou byl vznik Charty 77. Dle otcova svědectví mu 23. 1. Roger Errera poslal „pohlednici se sedmi cyklisty v kruhu kolem jejich mistra (na plakátu z konce 19. století). V textu pak vypočítal desítky příkladů na význam této číslice, od sedmého dne stvoření až po sedm pahorků římských“, z čehož soudil, „že rok 77 bude příznivý pro všechny, kdo milují tuto posvátnou cifru. V rešerších odesilatel pokračoval 27. 2. s obrázky sedmi postav z commedie dell’arte, a dokonce ještě 11. 5. s dalším cyklistou, sice jedním, ale provázeným opět chválami sedmičky s významnou poznámkou, že vítr na obrázku vane od západu a ohlašuje tak odtamtud nadále pomoc.“ Které se pak Chartě 77 i dalším disidentským aktivitám ze strany francouzských přátel včetně zašifrovaného autora pohlednic skutečně dostalo v nemalé míře – jak otcův rukopis dále konkrétně zaznamenává.
Jakkoli se citáty z pohlednic Rogera Errery dnes mohou snad zdát především úsměvné, jejich smysl byl mnohem hlubší. Nejenže se ona zábavná, byť erudovaná lehkost nevylučovala se skutečným smyslem pro důslednou konspiraci, o které citovaný rukopis také pojednává a která patřila k podstatným faktorům, díky nimž mohla být francouzská pomoc tak úspěšná. Způsob těch psaní i způsob, jakým o nich otec ještě po letech pojednává, dokládá myslím velmi výmluvně právě onu lidskou rovinu této pomoci a spolupráce. Podobně jako otcovo přátelství s Michelem Vinaverem bylo i přátelství s Rogerem Errerou kromě jiného založeno i na společném smyslu pro humor a společném smyslu pro hru svého druhu, na opravdové radosti ze setkávání a sdílení, ať už osobního, nebo duchovního, tedy na vesměs příjemných požitcích, které se ovšem ani zdaleka nevylučovaly s velmi vážnou, důslednou a zásadní prací a dílem. Což bylo cosi, co – jen zdánlivě kupodivu – dobře souznělo třeba s duchem jiného významného a v mnohém i zásadně odlišného protitotalitního společenství té doby, které se utvořilo – příznačně rovněž napříč hranicemi (v tomto případě hlavně sociálních a profesních vrstvev společnosti) – zhruba ve stejném dvacetiletí úplně jinak a jinde, totiž v prostředí českého undergroundu. K jeho hlavním devízám totiž patřil výrok formulovaný básníkem Ivanem Martinem Jirousem: „Hlavně, aby radost nezmizela.“ A stejně jako byl český underground poprávu nazýván vzdor všem často hodně drsným persekucím, jimž byl vystaven, „veselým ghettem“, lze konstatovat, že ani francouzští přátelé a jejich české disidentské protějšky neztratili vzdor všem nemalým obtížím, jimiž bylo jejich působení proti totalitě provázeno, smysl pro podstatné radostné rozměry života.
Vážnosti a významu jejich působení a díla to samozřejmě nikterak neubralo, právě naopak. Ostatně opravdu vážný uměl být někdy i „mistr nečekaných pohlednic“, ten, který se ani na minutu nezdráhal přerušit zásadní domluvu o dalších krocích na pomoc české nezávislé kultuře jen proto, aby se pustil do „šiškové bitvy“ s malými holkami, které vzal jejich otec s sebou na důležitou konspirativní procházku lesem. Když byl Roger Errera po letech, už ve svobodých českých poměrech v roce 1996, dotázán na to, jaký smysl spatřoval v pomoci disentu, odpověděl, že podle něj bylo „povinností lidí ze Západu podporovat toto hnutí vlastními prostředky a být s nimi solidární […]. A ještě něco nás spojovalo s disidenty – jako oni jsme cítili, že naše činnost se nesoustřeďuje jen na přítomnost, ale i na budoucnost“, i když „nikdo z nás […] nemohl tušit, jak to dopadne. […] Odpovím vám na otázku o významu disentu ještě jinak, slovy německého jezuity Pribilly (antinacisty, z roku 1935): ,Jsou chvíle, kdy je třeba, aby něco bylo vyřčeno bez hmatatelného účinku, jen proto, že je to pravda. Není-li to vyřčeno, mravní řád vesmíru utrží ránu, ze které se bude vzpamatovávat obtížněji, než kdyby byl znásilněn brutální silou‘.“