Bude tomu deset let, co hudební vydavatelství Supraphon na svých internetových stránkách začalo nabízet k prodeji digitalizované záznamy z vlastního, nesmírně bohatého archivu. Zpřístupňuje tím nejen nahrávky, které vyšly v minulosti na CD a již nejsou běžně k mání, ale také ty, které vyšly pouze na LP, případně na 78ot šelakových deskách, včetně nahrávek dvou hlavních českých prvorepublikových společností Ultraphon a Esta. Na remasteringu se, zdá se, podílejí uznávaní zvukaři a znalci: v oboru vážné hudby například zvukový mistr Jan Lžičař, v případě četných předválečných nahrávek, zejména v oboru populární hudby, nedávno zesnulý Gabriel Gössel, jehož dlouholetá, cenná práce v této oblasti je dobře známa. Alba lze za poměrně přívětivé ceny zakoupit v celku i po jednotlivých skladbách, ve formátech MP3 nebo FLAC, a doprovázejí je soubory pdf s obalem (reprodukcí původního či s novým) a seznamem tracků s technickými informacemi (datum a místo, případně místa nahrání, jména účinkujících atp.). Z každé nahrávky je navíc možné si online poslechnout dvě krátké ukázky zdarma.

Lze se těšit z toho, že jsou takto snadno přístupné některé významné počiny z dějin naší hudby, namátkou třeba komplet nahrávek Emy Destinnové (13 CD) nebo výběr nahrávek Otakara Mařáka, synovce Julia Mařáka a významného tenora z počátku 20. století. K mání je nahrávka z roku 1929 dirigenta Otakara Paříka doprovázejícího na klavír herečku Marii Laudovou v úryvku Fibichovy Smrti Hippodamie nebo nahrávky skladatele Otokara Jeremiáše dirigujícího na konci čtyřicátých a začátku padesátých let Smetanovu Triumfální symfonii a Mou vlast (z té bohužel jen úryvky: na deskách Ultraphonu a Esta – snad dodnes dochovaných u některého sběratele – existují její další části i nahrávky Jeremiášovy interpretace Dvořákova Jakobína). K dispozici je Má vlast z roku 1943 v podání Orchestru Národního divadla pod vedením skladatele Karla Boleslava Jiráka nebo výběr nahrávek dirigenta Františka Stupky. A to nechávám stranou záznamy mluveného slova – z hudební oblasti pouze letmo zmíním promluvy Josefa Suka, Josefa Bohuslava Foerstera, Ladislava Zelenky, Václava Talicha, Vítězslava Nováka nebo Otakara Ostrčila.

Časově blíže k nám stránky Supraphonu doplňují vybraná hmotná CD významných poválečných interpretů o celou řadu nahrávek ke stažení, které by v mnohých případech jinak možná zůstaly jen v soukromých archivech milovníků hudby v sekci LP. Tak například e-shop Supraphonu nabízí sice pouze čtyři CD cembalistky Zuzany Růžičkové, v digitální podobě je zde ale k mání přes čtyřicet alb, včetně jejích stěžejních nahrávek Bachova Temperovaného klavíru či Goldbergovských variací, Couperina, Händela, Scarlattiho nebo českých barokních skladatelů. Bachovy Suity pro violoncello v podání Sašy Večtomova vyšly na CD v reedici letos v březnu, v interpretaci Miloše Sádla jsou k dispozici alespoň digitálně. Stejně jako mě těší současné úspěchy a nahrávky českých souborů zaměřujících se na předromantickou, zejména barokní hudbu, jsem rád, že si lze aspoň digitálně pořídit některé desky jejich významného předchůdce Miroslava Venhody a Pražských madrigalistů. A takto by bylo možné pokračovat od nahrávek Smetanova kvarteta přes původní Vlachovo kvarteto a nahrávky Josefa Vlacha jako dirigenta, nahrávky Františka Raucha (na CD je pouze komplet díla Vítězslava Nováka a nahrávka klavírního koncertu Petra Ebena, přeci jen poněkud méně důležitá než Rauchovy interpretace Chopina, Smetany, Schumanna, Brahmse ad., jež lze získat digitálně) k dalším a dalším. A protože digitální soubory je snazší distribuovat k prodeji dál, Supraphon větší část těchto nahrávek nabízí i v cizích zemích (např. v USA, v Japonsku, ve Francii) i prostřednictvím internetových obchodů Amazon. Dle všeho se Supraphon rozhodl postupně digitalizovat a zpřístupnit celý svůj katalog: je to skvělý záměr, lze si jen přát, aby se podařilo ho ještě doladit a dovést ke zdárnému konci.

Občas doprovází jednotlivé nahrávky více či méně stručný komentář obsahující třeba životopisné informace o skladatelích nebo o interpretech. Častěji se komentář omezuje na věty typu: „Původní LP album […] se skladbami [s uvedením jména skladatele a daty jeho narození a úmrtí] vydal Supraphon v roce […]. Nyní vychází tento titul poprvé digitálně.“ Často jsou ale nahrávky nabízeny bez komentáře – což nakonec pro ty, kdo předem vědí, co je zajímá, není na závadu. Mě z důvodů hudebních i osobních při důkladnějším zkoumání nabídky mimo jiné potěšilo, že jsem zde nalezl některé desky houslisty Alexandra Plocka a klavíristy a skladatele Josefa Páleníčka, například s nahrávkami houslových sonát Mozarta, Beethovena, Francka nebo Martinů. Kéž by jednou došlo na digitalizaci některých dědových nedostupných nahrávek z Ultraphonu a Esty, jako jsou Janáčkova houslová sonáta, rovněž s Plockem, nahrávky s houslistou Saschou Parnesem, Prokofjevova šestá klavírní sonáta, Musorgského Kartinky, klavírní skladby Martinů, Nováka, Chopina… říkal jsem si přitom zasněně.

Touto cestou jsem se po chvíli dostal k digitalizované sérii desek z Týdnů nové tvorby pořádaných v sedmdesátých a osmdesátých letech (během jednoho z nich byl proveden Páleníčkův violoncellový koncert). S jistými rozpaky listuji obsahem a vybavuji si nepříliš dávnou historii: státem dotované premiéry nových děl soudobých skladatelů, živé nahrávky z koncertů, často znudění hráči, kteří skladby pro nedostatek zkoušek někdy na koncertě krkolomně luští z not (v tomto bodě se dnešní realita od tehdejší někdy moc neliší), už ne direktivní sociální realismus let padesátých, ale divná směsice pozůstatků klasických postupů s náznaky větší progresivity, díla, která již většinou nemusela být otevřeně angažovaná (stačilo, aby jejich autoři aspoň navenek takříkajíc drželi s režimem basu), ale většinou svou ponurostí odrážela marasmus a morální bahno „normalizace“. To vše v kontrastu s osudy skladatelů, kteří (jako třeba Petr Kotík) emigrovali, nebo kteří se museli živit podružnými pracemi bez větší naděje na to, aby mohli své skladby někdy slyšet (za všechny třeba nadlouho Zbyněk Vostřák), a jimž byl odepřen užší kontakt s živým vývojem vážné hudby na druhé straně železné opony, případně riskovali postihy pořádáním neschválených koncertů mimo oficiální scény (například Miloš Bok). V roce 1970 v rámci Týdnů nové tvorby zaznívá ještě – nadlouho naposledy – skladba Marka Kopelenta, spolu s Vostřákem hybné osobnosti souboru Musica Viva Pragensis (vybavuji si přitom, jak se s opačným pohybem kyvadla po roce 1989 Kopelent na HAMU stal – ovšem v nesrovnatelně svobodnějších poměrech – strážcem nové pravověrnosti a potlačovatelem nedostatečně progresívních, z tonality či z klasických forem vycházejících studentů skladby). V roce 1974 řídí skladbu Františka Kovaříčka dirigent Libor Pešek; v témže roce je uveden Únor, vokální symfonická freska pro recitátora, soprán, baryton, smíšený sbor a orchestr od Ladislava Kubíka – ostatní skladby série svým názvem žádnou ideovost nedeklarují, možná by tedy přeci jen bylo vhodné nahrávky vždy doprovodit aspoň krátkou informací. V roce 1976 byla uvedena skladba Václava Riedlbaucha, budoucího uměleckého ředitele Národního divadla (1987–1989, kdy si vydobyl pověst úřednického hlídače komunistické pravověrnosti, vyhrožujícího zaměstnancům postihy, pokud by se zúčastnili demonstrací proti režimu), po roce 1989 pak generálního ředitele České filharmonie (2001–2009) a ministra kultury (2009–2010). V letech 1979 a 1982 byla uvedena díla Milana Slavického a Ivany Loudové, budoucích profesorů skladby na HAMU. Viktor Kalabis, Štěpán Lucký, Emil Hlobil, František Chaun, Ivan Řezáč, Josef Ceremuga, Ctirad Kohoutek, Ivan Kurz… Říkají ta jména dnes ještě někomu něco? Vybaví se pod nimi někomu – kromě hrstky nadšenců a blízkých – nějaké konkrétní tóny? Josef Páleníček, Jiří Matys, Dalibor Vačkář, Miloš Vacek, Věroslav Neumann, Jarmil Burghauer, Jindřich Feld, Otmar Mácha, Luboš Fišer (širší veřejnosti známý zejména svou hudbou k filmům, má oblíbená je asi ta k Jirešově Valerii a týdnu divů) – všichni byli v různě dlouhých obdobích vedeni jako agenti StB. Někteří další se pro jejich beztak vysokou míru podpory režimu v seznamech spolupracovníků objevit ani nemuseli. Podpisy většiny výrazných osobností z oblasti hudby té doby najdeme pod Antichartou – ze skladatelů vážné hudby vedle dědy například Zdeňka Lukáše, Jindřicha Felda, Ilji Hurníka, Františka Chauna, Viktora Kalabise, Vladimíra Sommera, Jana Klusáka, Jarmila Burhausera, Miroslava Kubičky, Ivana Kurze, Otomara Kvěcha, Lukáše Matouška, Vadima Petrova, Petra Ebena, Ivana Řezáče, Klementa a Milana Slavických, Jiřího Šusta, Jiřího Temla, Josefa Ceremugy, Václava Dobiáše, Zbyňka Vostřáka, Marka Kopelenta… Kolik ústrků, kolik podlézání, kolik nevraživostí se skrývá za těmito nahrávkami? Kolik z toho všeho se plynule přelilo do hudebního chodu po roce 1989, ještě umocněno českou zpotvořeninou amerického snu a představou Klause a mnohých dalších, že co si z kultury na sebe nevydělá, nemá své místo na slunci? Takto jsem uvažoval a přál si přitom, aby v blízké době o českém hudebním světě za totalitního režimu vznikla podobná práce jako například Vodrážkova věnovaná výtvarnému umění za „normalizace“. Nemám ponětí o tom, kdo by si tyto desky mohl dnes v digitální podobě ještě kupovat – ale je jistě dobře, že jsou k dispozici.

(Pokračování příště.)