Cédric Demangeot, autoportrét, 2014


Cédric Demangeot (1974–2021), který před rokem zemřel ve věku pouhých čtyřiceti šesti let, je jako literát dnes považován za „jeden z nejbásničtějších hlasů své generace“ (Europe č. 1103/2021). Byl člověkem živoucí potřeby poesie, jazyka vykloubeného v zápase s černými slunci světa, díla bolestně, a přesto soustavně tvořenému coby protest života proti všemu, co jej spoutává, znetvořuje a popírá, jak se rovněž píše v citovaném textu. Je autorem více než třiceti sbírek poesie, divadelních her a próz, a vedle toho rovněž překládal, ze španělštiny, angličtiny a dalších jazyků (Shakespeare, Synge, Panero) – i vybrané české autory. Demangeotův vztah k poesii předchůdců a k tvorbě z jiných kulturních oblastí – jež považoval za nutný kvas k vytvoření „salvy budoucnosti“ (R. Char) – je patrný také z jeho edičních aktivit, především v rámci revui Moriturus a nakladatelství Fissile, které řídil. Zcela výjimečný byl pak jeho zájem o českou poesii, jíž věnoval ve francouzském kontextu ojedinělou edici „háček“, kde publikoval dvacet svazků, například z díla R. Weinera, J. Koláře, Z. Hejdy, J. H. Krchovského či M. Doležala.

Z iniciativy Bohdana Chlíbce, jehož básně rovněž překládal, a diplomata a autora dětských knížek Pavla Hrnčíře uspořádal ve čtvrtek 10. listopadu Francouzský institut v Praze večer, během kterého tři ústřední aspekty Demangeotova díla – básník, překladatel a nakladatel – přiblížili někteří jeho přátelé a spolupracovníci, francouzští básníci žijící v Čechách a čeští básníci s úzkým vztahem k Francii a také Petr Zavadil, překladatel jeho díla do českého jazyka pro nakladatelství Fra, kde má v příštím roce vyjít výbor z Demangeotových záznamů. Kromě Fra se na večeru podílel i redakční spolupracovník Revolver Revue, která zas v příštím roce Demangeotovi věnuje velký blok – bude zahrnovat ukázky z jeho díla i korespondence a rovněž reflexe.

Na večeru ve Francouzském institutu Demangeota básníka nejprve uvedli překladatel Petr Zavadil a autor těchto řádek. Básníci Jaromír Typlt a Benoît Meunier přečetli tři Demangeotovy básně, které Zavadil pro tuto příležitost přeložil a společně s Benoîtem Meunierem vybral tak, aby byly představeny různé polohy básníkovy tvorby.

V následující části bohemista a spisovatel Xavier Galmiche své vystoupení věnoval Demangeotovi nakladateli, vycházel z textu, jež má být publikován v chystaném čísle RR. Demangeotovu činnost zasadil do kontextu několika málo iniciativ, které ve vydávání české literatury ve francouzštině jeho edici „háček“ předcházely – s výjimkou knižní edice Revue K, založené Jiřím Kolářem a vedené Romanem Kamešem, to byly počiny často dosti skromné, což ještě vyniklo srovnáním s obdobnými knižními projekty polské emigrace ve Francii, zejména kolem okruhu revue Kultura.

V poslední části večera přečetli Bohdan Chlíbec, Jaromír Typlt, Jean-Gaspard Páleníček a  Bertrand Schmitt několik básní Jana Zábrany, Miroslava Salavy a Bohdana Chlíbce v původním znění a ve francouzských překladech, na nichž se Cédricem Demangeotem spolupracoval Petr Zavadil.

Večerem provázel slovem i zvukovými improvizacemi na akustickou baskytaru Jaromír Typlt.

Čtenářům Bubínku Revolveru přinášíme kromě fotografií z večera Zavadilovy překlady tří Demangeotových básní a přepis jednoho z vystoupení.
JGP
 


Stanislas Mrozek, ředitel Francouzského institutu v Praze, Jean-Gaspard Páleníček a Petr Zavadil © Institut français de Prague
 


Stanislas Mrozek, ředitel Francouzského institutu v Praze, Jean-Gaspard Páleníček a Petr Zavadil © Institut français de Prague
 


Jaromír Typlt © Institut français de Prague
 


Jean-Gaspard Páleníček © Institut français de Prague
 


Benoît Meunier, v první řadě, zleva doprava: Bertrand Schmitt, Jean-Gaspard Páleníček, Evelína Koptišová, z Literární sekce Francouzského institutu v Praze, Simon Gilmer, atašé pro spolupráci v oblasti literatury a názorových debat, Stanislas Mrozek, ředitel Francouzského institutu, Guillaume Basset, dramaturg Světa knihy, Mateusz Chmurski, ředitel CEFRESu, Xavier Galmiche © Institut français de Prague


Maje charakterizovat básnickou osobnost Cédrica Demangeota
tane mi na mysli slavná věta Marcela Duchampa pronesená v rámci jeho příspěvku Where do we go from here?, který napsal pro symposium ve Philadelphia Museum College of Art (březen 1961): „The great artist of tomorrow will go underground“, a mám ji na mysli se všemi konotacemi, které ten výrok měl v českém prostředí za „normalizace“ a má i dnes. Demangeotovo myšlení bylo nejen nezávislé, ale v duchu Duchampovy úvahy se soustavně věnoval zkoumání toho, co ještě francouzský jazyk snese. Komprimoval ho, stlačoval, drtil, drobil, pomocí elips, expresivních přesahů, jako by byla raněným tělem vehnaným mezi život a zla světa. Demangeot byl však ve svém vymezení vůči těmto zlům důsledný i z hlediska svého postavení: na okraji. Životopisnou črtu, kterou sám sebe představoval na internetových stránkách svého nakladatelství Fissile (a ke které mezitím přibyl rok jeho úmrtí a minulý čas), omezil na následující jednu větu: „Cédric Demangeot (1974) si umanul, aniž pořádně tušil proč, že ve světě, který o to nijak zvlášť nestojí, bude dál psát poesii.“

Ačkoli byl v užších kruzích znám, uznáván a byl předmětem kritických reflexí i univerzitních studií, stál na okraji zájmu širší, i širší kulturní veřejnosti – asi nejsem příliš dalek pravdy, když si myslím, že jeho jméno mohla postřehnout nanejvýš v kriminálních notickách lokálních bulvárních plátků, poté co v roce 2004 veřejně vystoupil proti křivé žalobě urážky veřejného činitele podané třemi příslušníky policie proti jinému básníkovi, Brice Petitovi. (Jednoho večera, poté co odevzdali nové číslo revue Moriturus do tiskárny, Petit společně s Demangeotem na jisté montpellierské ulici zakročili proti nepřiměřenému násilí při zákroku policejního kordonu u rvačky dvou bezdomovců, mimo jiné slovy: „Je takové násilí nutné? Ten muž krvácí! V zemi Montaigne, Voltaira, Rousseaua nelze tolerovat, aby se s člověkem takto zacházelo.“ Policisté Petitovi přiřkli rasistické a pravicově extremistické nadávky, kterými ho sami častovali. Po delším soudním řízení byl nakonec obžaloby zproštěn.)

Je paradoxní, byť nikoli překvapující, že se k Demangeotovi po jeho smrti začíná hlásit čím dál větší počet nových zájemců. Na okraji byl i fyzicky: usazen v ústraní venkovského domku malé obce Les Cabannes na úpatí ariègeských Pyrenejí. Jeho tvorba, ediční a překladatelská činnost i lidské postoje svědčí jasně o tom, co při svém postavení na okraji pro sebe považoval za skutečně marginální a co naopak za skutečně centrální.

Co vedlo Demangeota k tomu se tak ojediněle a cele otevřít české poesii, kterou, jak je patrné i z jeho korespondence s Petrem Zavadilem, z níž v chystaném bloku RR budou publikovány úryvky, za centrální považoval? Jako jeden z důvodů mě napadá, že v rámci převážně antilyrické orientace velké části francouzských soudobých básníků, Cédric Demangeot tak trochu vybočoval. Lyrický náboj není to první, s čím by čtenář jeho poesie vzhledem k jeho práci s jazykem, o které zde již byla řeč, asocioval. Na rozdíl od básníků, jako byl třeba letos zesnulý Michel Deguy – jemuž se například poetika pěší metafyziky Petra Krále navzdory jeho programově deklarovanému antilyrismu mohla jevit ze své podstaty jako příliš apollinairovsky lyrická –, se však lyrickému náboji a priori neuzavíral. Svědčí o tom i jeho zvýšený zájem o texty Charlese Baudelaira, byť Baudelaira Raket a pozdních Intimních deníků. Ačkoli klasické formy v soudobé tvorbě pro sebe spíše zavrhoval, z celé řady jeho textů je, myslím, patrné, že myslel nikoli rozvolněným volným veršem – natož v próze –, ale v kontextu rytmických metrů a strof, byť proto, aby je lépe překrucoval. (Samozřejmě nechci tvrdit, že by se česká poesie ve svém celku vyznačovala náklonností k lyrice či užívání rýmu: pouze tím narážím na odlišný poválečný vývoj a jeden z prvků utvářející propast mezi českým a francouzským kulturním prostředím, zde ve vztahu k poesii.) Konečně: jistou jeho zvláštností alespoň pro mne bylo, že poesie pro něho byla určena v první řadě čtení v intimitě samoty. Sám nerad veřejně vystupoval, viděl nerad, když někde byla publikována jeho fotografie, natož video z akce, na které se podílel. A jak je patrno i ze zmíněných přesahů mezi verši, které často narušují přirozené syntaktické vazby, například mezi členy, i těmi nejkratšími jako například „l’“, a podstatnými jmény, ke kterým se vztahují, což ještě ztěžuje čtení jeho básní nahlas: nedůvěřoval ani veřejnému přednesu poesie. Musím se Cédricovi omluvit: my zde dnes budeme jeho poesii číst nahlas. Abychom se o ni s vámi podělili a snad vzbudili vaši touhu seznámit se s ní obšírněji.
Jean-Gaspard Páleníček

 

Tři ukázky z díla Cédrica Demangeota
v překladu Petra Zavadila

Erratum

Hugo V., starý pankáč
(34 let) (úctyhodný věk
na pankáče) byl zastřelen
minulý týden – hruď
provrtaná olovem –
před trafikou v jeho
vesnici (Isère). Byl to
přítel z dětství ženy, již jsem
miloval, a tedy i můj přítel.
Vybavuji si, na dálku, ten zářivý
zničený úsměv. A způsob,
jakým (aby neděsil dámy, které
považoval za milé) schovával
číro pod čepicí ještě
děsivější. A ten film, který
neuvidíme, se mi stokrát přehrává
v hlavě. 15 hod. – Hugo, po probuzení
nevrlý, si jde koupit cigára (pankáč
potřebuje cigára pořád). Těsně
předtím, než vejde do trafiky,
nasadí si čepici. Ve stejnou
chvíli 206 (černá)
(zelený lem) (ukradená,
podle strážníků, nedaleko, o ¼
hodiny dřív) zastaví (za skřípění
gum) na návsi
(pustém) (je 15 hod.) (pod mrakem).
Dva chlapi (zakulení) (mladistvého
vzhledu) (policejní zdroj) z ní vyskočí –
„vtrhnou“ do trafiky & namíří na
majitelku (puškou)
(loveckou). Ta má v kase
jenom sto čtyřicet eur
& pár centů. Nejdřív se (noviny)
říkalo, že dvě stě, ale je to
sto čtyřicet. První chlap,
naštvaný, doplní kořist
o čtyři kartony cigaret
Lucky Strike. Ten druhý, s puškou,
je viditelně nervní – až potud je
vše v pořádku. Podle
výpovědi svědků se Hugo V. („v obci
velmi oblíbený mladík“)
zachoval jako „hrdina“ („na jeho místě
bych udělal totéž“ dodává zákazník
v baru nad sklenicí). Velmi „statečně“
se do toho Hugo V. „vložil“, dokonce
„chtěl lupiče odzbrojit“, detail
uvedený ministrem vnitra
při slavnostní poctě, kterou vzdal
(v televizi) mému pankáčskému
příteli. Je nebezpečné
vkládat se mezi pušku
a zbytek světa, jeho matka,
která ho milovala a čekala
na něj o třicet metrů dál,
mu to jistě musela opakovat,
když byl malý. Jenže
Hugo, jako všichni pankáči,
nesnášel darebáky, ať to byl
ministr vnitra nebo
malá ryba. Měl rád svou
vesnickou trafikantku, ženu
známou svou laskavostí. A jestli se
chovala laskavě i ke starým pankáčům,
pak si nepochybně zasloužila,
aby se jí někdo zastal
a nasazoval si čepici, než vejde,
aby ji neděsil. – „Ten vůl
vystřelil,“ křičí první chlap – kaluž
krve se temně rozlévá po asfaltu.
& 206 (černá) (zelený lem) mizí
za skřípání gum do šedého dne.

Ani ne o 48 hodin později se
206 (černá) (zelený lem) najde
opuštěná na hliněné cestě
mezi dvěma kukuřičnými poli
o 3 km dál. Oba chlapy dopadnou
ve vedlejší vesnici (dva ztracené
kluky) (a k tomu třetího,
který dodal zbraň) (zničené) (stejným
soukolím jako další) (včetně Huga,
hrdiny příběhu) (soukolím,
jehož údržba možná ministrovi
není úplně cizí). Ten,
který držel pušku (Mükael
Erdem) (19 let) pláče a prudce vzlyká
v náručí policie, přiznává se
ke všemu. Ten druhý (Morgan
Vertu) (22 let) se
nedá (zapírá). O dva dny později
se oběsí v cele. Před novináři
trafikantka prohlásí: „Nijak mě
to nedojímá.“ Je to fascinující, jak
mechanismus nenávisti funguje i u dam
známých svou laskavostí. Po pravdě
řečeno se mi to hnusí. Radši myslím
na Pepka. – Pepek, to je Hugův
pes (žádný pankáč se neobejde
bez psa) (kvůli potulce &
něžnosti). Ještě dnes Pepek
(to mi řekla žena, kterou jsem
miloval) pořád čeká na návrat
svého pána, u jeho postele, v domě
jeho matky. A ty, pane ministře
vnitra, víš, co ti vzkazuje
Hugo V.? – Hází ti svou plechovku
piva na hlavu, ty svině. Tohle píšu,
abych uvedl tento historický detail
na pravou míru.

 

Victorii Guerrerové

Po pekle přijde další den

to mi řekl jeden přítel
když zdvihal pokličku

je třeba tančit
s krysami v kuchyni

tančit do vyčerpání krys

nebo do našeho rozpuštění
v nehybném víření hvězd

je den já – balancuje na spánku –
se ladně přesouvám

od lavoru k lavoru
dýchám, máchám, pře

lézám kýbl noci

v očekávání
potopy ne

stvůry ducha
chci po lese aby

pozorně naslouchal jak
hubnu na jeho okraji

i ty, na druhé straně
noci, poslouchej ten tlukot

je to černý tep
mízy světa

je to krev
odmítající spánek

a ta divokost jazyka
to je tělo, jež dáváme

své čistotě – neústupné
čistotě srdce protože

dostat se z pekla
nelze myšlenkou

(nemůže žít ten kdo
má na pití jen vlastní moč)

na té pasti je geniální že
nemá myslitelný východ

hlavně je třeba
nemyslet na východ

je třeba podpálit světlík &

dupat
směrem
do hloubky:

tancovat jako dítě
tanec zemětřasů

se zmizelými z obou svahů
toho kopečku Svinstva.

jediný starý kus houby

a rázem je vypitá
mrtvá voda civilizací

kýblem moči
se vyživuje půda

jako tráva Attilovými ostatky

říkám to aniž bych se
toho dramatu účastnil

civilizace
není má matka

i když si občas nasadím kýbl na hlavu
Filoktétes (úryvek)

Řekové mě – jedno
hlasně – vypudili

za mé tělo. Protože je
lidské. A kvůli

mému řevu – protože je
dětský, zvířecí. A ne

(ani to,
ani ono), ne

božský

(ani
zbla).

 

mě vypudili,

protože má rána
nevoní ani

horkým pískem Martova bicepsu ani
pevnými hýžděmi Afrodíty

protože se naopak
hemží pravdivostí

protože smrdí
bezejmennou činností smrti.

 

Má noha je zraněná,
protože má noha
moc mluvila. Už

se znovu nachytat
nedám. Ne,
ne

zaživa. Ty svině mě
odložily – protože má rána
moc smrděla. Protože

moc mluvila. Mluvila
s posádkou, mluvila
o něčem jiném. Ano,

jiném, než je válka,
mluvila k lidem. Vy
ložili mě,

abych se naučil. Jednou
provždy – umlčet své tělo.

 

Protože
mé tělo

smrdí tělem
a porážkou.

Protože smrdí
nenapravitelně
nenapravitelností.

 

Protože
má rána
pracuje.

Potají na
porážce
Řeků. Ano, já

živím svou ránu,
podporuji
její práci, aby

nakonec
dlouho smrděly
prázdné kostry

těch sviní s
dokonalými těly na plážích
u Tróji sesypané smíchy.

 

Řekové, Řekové mohou být
sebekrásnější, krásní jako
bohové, Řekové mohou
sebevíc jako jeden muž táhnout
na vzdornou Tróju Řekové
mohou sebevíc
být pány známého světa Nic
to nezmění Řekové
neexistují.