Následující text publikujeme u příležitosti nedožitých devadesátin básníka, překladatele, historika a editora Zbyňka Hejdy (2. 2. 1930 – 16. 11. 2013), laureáta Ceny RR. Příspěvek byl přednesen v rámci holanovské konference Jeskyně slov (L’Antre des mots), která proběhla 25.–26. 11. 2005 na Svobodné Univerzitě v Bruselu (ULB) a 18.–19. 2. 2006 na Sorbonně a v pařížském Českém centru. V původní francouzské verzi text vyšel ve stejnojmenném dvojčísle časopisu Litteraria pragensia (Páleníček 2009: 127–147). Pro Bubínek Revolveru jej autor přeložil, revidoval a zkrátil.


Nejen ke korespondenci Zbyňka Hejdy s Vladimírem Holanem
Jean-Gaspard Páleníček

Korespondence Zbyňka Hejdy s Vladimírem Holanem obsahuje celkem jedenáct dopisů a tři pohlednice zaslané Hejdou (dnes archivovaných v Památníku národního písemnictví) a čtyři dopisy a tři pohlednice zaslané Holanem (uložených v soukromém archivu Zbyňka Hejdy). Jejich korespondence započala v prosinci 1962, poslední položkou v ní je patrně Hejdova pohlednice s přáním do nového roku z 30. prosince 1970. Když Vladimír Justl s Holanem probíral plán básníkových spisů, byl Zbyněk Hejda jedním z adresátů, které si Holan přál do zamýšleného svazku s jeho korespondencí a dedikacemi včlenit (Justl 1988: 452).

Výměně dopisů předcházela osobní návštěva Zbyňka Hejdy a Jiřího Němce u Holana na podzim či v zimě 1960, iniciovaná přáním Jakuba Demla, aby Holanovi vyřídili jeho pozdrav. V té době Holan skoncoval s psaním, domníval se, že trpí nevyléčitelnou nemocí, a chystal se na operaci, o které byl přesvědčen, že ji nepřežije. Vladimíru Justlovi se později svěřil: „V padesátých letech za mnou z nejrůznějších důvodů přicházelo dost lidí. Přijímal jsem je a dnes mne to mrzí, byly z toho kocoviny a k ničemu to nevedlo. Co jsem jich musel vyhodit, byli drzí!“ (Justl 1988: 441–442). Seifert popisuje, že Holan byl schopný ukázat dveře i přátelům (Seifert 2015: 337). S Hejdou a Němcem tenkrát setrval celou noc, a ačkoli v té době téměř nevycházel z domu, doprovodil je na ranní procházku a – jak Hejda někdy v roce 2005 autorovi těchto řádků řekl – nakonec šel ještě k Němcovým ochutnat chlupaté knedlíky připravené Němcovou manželkou Danou.


Zbyněk Hejda, foto Přemysl Havlík, 2006

Hejda rovněž vzpomínal, že Holan tehdy mluvil také o své postižené dceři. Nebo že během noci několikrát své hosty upozornil na výstřižek z novin s fotografií tančícího Alberta Camuse po obdržení Nobelovy ceny za literaturu. Prý ji komentoval slovy: „Jak jsou veselí!“ V tomto zvolání, které bylo spíše povzdechem, bylo tolik smutku, že v tu chvíli Hejda plně pocítil tíži Holanovy situace – situace o to tíživější, že si ji do jisté míry sám vybral. Holan se mu zjevil jako zavrženec.

V roce 1962 přinesl Jiří Němec Holanovi rukopis druhé Hejdovy sbírky. Přibližně ve stejné době vydal tiskař Chvála Holanův „příběh“ Zuzana v lázni. Hejdova sbírka A tady všude muziky je plno vyšla v následujícím roce rovněž u Aloise Chvály. Hejda jí Holanovi poslal s dedikací a děkovným dopisem 24. července 1963. Holanova odpověď pro něho byla nesmírně významná: v letech 2000 vzpomínal, s jakým nadšením v Horní vsi obdržel obálku s Holanovou okamžitě rozeznatelným rukopisem, adresovanou „Zbyňku Hejdovi, básníkovi“:

„Milý pane Zbyňku Hejdo –
nevím, zda jsem Vám už poděkoval za Vaši první knížku veršů. Měl jsem těžkou chřipku a hlavu v horečkách. Ač tak či onak: z veršů lze se těšit v tom smyslu, že jsou tu konečně verše, prožité, neliterátské, bez machy. Čeká Vás krušná a nelítostná cesta! Přeji Vám ji! A děsím-li se zároveň, pak je to proto, že Vás mám rád.
Váš Vlad. Holan.“

V návaznosti na návštěvu představení Noc s Hamletem ve Viole píše v dopise z 22. prosince 1963 Hejda Holanovi: „Chtěl jsem Vám hned psát, ale v blízkosti té Básně každá řeč je marná. Jenom že jsem ji slyšel, mohu říct!“ Zde se vybavuje Hejdova naléhavá snaha hledat „slova přiléhává jako trikoty“ (Hejda 1996: 78) – i za cenu mlčení, pokud se dostatečně přesných slov nedostává. Lze si ovšem také položit otázku, zdali se v zdrženlivé formulaci dopisu neodráží i jistá rozpačitost. V roce 1999 se v rámci debaty v Grenoblu Hejda při srovnaní jiného básníka metafory par excellence, Otakara Březiny, s dílem Gellnerovým přikláněl jednoznačně k druhému z nich – nikoli pro jeho rebelskou pózu, ale pro strohý expresionismus a konciznost jeho poesie (Hejda 2010: 85–87). Je-li heideggerovská dimenze zakladatelské denominace obnovující naše vidění světa přítomna jak u Hejdy, tak u Holana, pak Holanova poesie často tíhne k vzletům absolutní formy a plně se vřazuje do moderní poesie, jak ji například analyzuje Hugo Friedrich v eseji Struktura moderní lyriky. Hejdovo velké téma není tolik úzkost ze smrti jako spíš úzkost ze zániku milovaného. Jazyk je pro něho také jazykem pamětním: odtud nutnost věci pojmenovávat co nejpřiléhavěji, na chvíli je ještě podržet, než budou navždy ztraceny. Takto lze například číst posledních verše básně „Variace na Blatného“ ze sbírky Valse mélancolique: „O tuto letní navečerní chvíli / kéž mi Bůh věčnost nastaví.“ (Hejda 1996: 279). K důrazu, který Hejda kladl na přímé pojmenovávání a ostražitost před formalistní metaforou se ještě vrátím.

Dne 27. prosince 1963 píše Holan Hejdovi o radosti, kterou mu způsobila anonce chystaného vydání Hejdovy knihy Všechna slast, a dodává: „Věřím, že řeknete své slovo!“ Během přípravy knihy se Hejda sbližuje s jejím redaktorem, Ivanem Divišem. Hejdovo jméno se tak opakovaně vyskytuje i v korespondenci mezi Holanem a Divišem (rovněž uložené v PNP), většinou v souvislosti s domluvou společné návštěvy. Ačkoli k ní nakonec vlivem okolností nedošlo, již ve své první kladné reakci Holan 28. ledna 1964 Divišovi zopakoval stejnou formulaci: „Bref: Vás a Zbyňka Hejdu (ten řekne své slovo!) rád uvidím [...].“ V dopise z 13. února, ve kterém Holanovi vyjadřuje své nadšení z toho, že Holanovo dílo začíná po dlouhé době znovu vycházet, Diviš dodává: „Velikou tichou radost má rovněž pan Zbyněk Hejda [...].“ Knihu Všechna slast, která obsahovala dosud ineditní stejnojmennou sbírku společně se sbírkou A tady všude muziky je plno, Hejda Holanovi zaslal 16. září 1964 se slovy: „Posílám Vám svou knížku trochu s obavou, protože její lepší část už znáte.“ Lze se jenom dohadovat, zdali tím Holana neovlivnil: exemplář s Hejdovou dedikací uložený v Holanově pozůstalosti v PNP zůstal nerozřezán.


V roce začíná vycházet časopis Tvář, který se měl po obměně redakce na začátku roku 1965 stát jediným kulturním časopisem šedesátých let nezávislým na komunistické ideologii, včetně ideologie reformně komunistické. Když se koncem roku 1965 Svaz československých spisovatelů rozhodl vydávání Tváře zastavit, byla zorganizovaná petice na její podporu, kterou podepsalo necelých tři sta lidí – včetně Vladimíra Holana.

Jedním z cílů Tváře bylo znovu do českého literárního kontextu integrovat některé autory, kteří z něho byli vypovězeni, či do něj nebyli přijati: velkou mírou přispěla například k rehabilitaci Jakuba Demla, Jana Hanče, Ladislava Klímy, k objevení raných textů Bohumila Hrabala. V tomto kontextu lze vnímat i publikaci ze září 1965 výběru básní z ineditní Holanovy sbírky Na sotnách (1967) a některých básní, které nebyly zařazeny do sbírky Bolest (1965), a také kladné vyznění studie „Noc s Hamletem Vladimíra Holana“ od Bohumila Doležala (Holan 1965: 6–8; Doležal 1965: 9–13).

Hejda se stal členem redakce Tváře od čísla 6/1965, souběžně s Ivanem Wernischem a Václavem Havlem. Ten v padesátých letech Holana pravidelně navštěvoval. V Dálkovém výslechu popsal, že důvody, které vedly k tomu, že k němu kolem roku 1956 přestal docházet, byly spojené s Holanovým antisemitismem. Holan podle Havla nebyl příliš zavilým antisemitou: takovýmito výroky měl především stvrzovat svůj návrat k Církvi (Havel 1989: 27). Holanův antisemitismus se v jeho vydaném díle neobjevuje, Hejda ho ale ještě v roce 2004 dokládal následujícími verši, které Holan zaslal rodině Reynkově v dopise ze 4. prosince 1953 (Palán 2004: 203):

Jak jsem vás miloval, vás, plné vína láhve,
ten přátelský váš kruh!
Proklel-li vás snad kdo, tož židovský jen Jahve,
ne katolický Bůh!

První text, který Hejda v Tváři publikoval, je „Poznámka o Richardu Weinerovi“. Úvahu, kterou v něm rozvíjí o roli poesie, lze vztáhnout i k jeho vlastní poetice: „Je tragickým paradoxem básnického vyznání, že je předurčeno být také nebo snad jen literaturou. […] Rozpoznav tento paradox, podnikl přesto tu riskantní cestu ven z literatury […].“ A dodává: „Nemám na mysli jen mravní význam této odvahy, mám na mysli její význam básnický, neboť se domnívám, že to je vlastně posláním básníkovým“ (Hejda 1965: 29–30). Rozvíjí zde myšlenky, které nacházíme již v roce 1961 v jeho básnické próze Nikoho tam nepotkám: „Báseň, myslím si, tak, jak je symbolem a obrazem a přestává mít co společného se svým básníkem, tak je i prostým vyznáním a je s ním navždy spjata. Není to šifra, do níž se básník skrývá, on se vyznává z nemoci duše, snad se vyznává špatně, málo a na špatném místě, snad ještě nemá dost odvahy… Odpovědí na to vyznání není rozhřešení, odpovědí na ně je ticho, ticho tak hluboké, že se podobá smrti, je to jako cesta noční spící vsí, nikde nikdo se ti neozývá, ty voláš, ale je ticho, ticho, ticho…“ (Hejda 1996: 18). A rozvádí je i v dopise, který Holanovi posílá 4. srpna 1965 z Žambereckého sanatoria Albertinum:

„Snad se nemýlím, když myslím, že není poesie, kde není vyznání, nebo já nevím, jak tomu říci, ale mám na mysli tohle: že je to slovo, které, i když bude znít v prázdnu a tedy jen s ozvěnami, přece je voláním a tedy i očekáváním odpovědi.“

Tato koncepce dává ve svém důrazu na hledání pravdy klíčové místo naději – naději, která zůstává osamocená, bez vyústění, a je tedy sama otázkou – nicméně je. V devadesátých letech si Hejda opakovaně postěžuje, že je neustále škatulkován jako básník smrti a sexu, jakoby jednou provždy zařazen mezi pomyslné básníky temnot – což ale částečně problematizoval už Sergej Machonin ve svém doslovu ke Hejdovu svazku Básně vydaném v samizdatové edici Petlice (Machonin 1979xx: 184–198). I u Holana by bylo namístě důkladněji revidovat jeho dosud převládající nálepku mytizovaného čaroděje namáčejícího své pero do černého inkoustu.

V roce 1969, kdy byla Tvář obnovena, nebyl Holan již umlčeným autorem: od roku 1963 mu vyšlo na deset nových knížek a byl obecně považován za jednoho z největších českých básníků. V tomto zcela odlišném kontextu vydává v Tváři Bohumil Doležal významnou studii „Interpretace jako věc dobré vůle“ (Doležal 1969: 18–22). Vycházeje z posunu od konkrétnějšího pojmenování a jednotnějšího vyznění k větší míře ozvláštnění a méně jednoznačné obrazivosti mezi první a poslední verzí Triumfu smrti a z analýzy jednotlivých fází Holanova básnického vývoje ukazuje, že v Holanově poesii došlo ke spornému rozdvojení „formy“ a „obsahu“. Ačkoli nese znaky reflexe o hlubokých, obecných otázkách, a vybízí tím k interpretaci, často není než nesmírně virtuózně stylizovanou variací na ustálená témata zděděná z romantismu a dekadence, zahalená do nejednoznačných metafor a matoucích paradoxů. A Doležal dochází k závěru, že na jejich vybídnutí většinou reagujeme tak, „že akceptujeme autorský projekt dobývání tajemna, rozvineme to, co se dá uchopit a rozvinout, a ostatní pokorně přijmeme jako hlas hlubin, jímž se Holanova poesie otvírá nekonečnému počtu interpretací“.


Vladimír Holan

Paralely mezi Hejdovou a Holanovou tvorbou by si zasloužily samostatnou studii. Zde se omezím jen na několik, převážně motivických prvků.

Souznění lze spatřovat v některých motivech venkovského života. Antonín Petruželka již poukázal na společný motiv kohouta (Petruželka 1997: 124). Při četbě Hejdových veršů „Jsou staré hřbitovy, / kam už se nepohřbívá. / Jdeš kolem náhrobků; / fotografie dětí / na nich mokvají.“ (Hejda 1996: 93) se nám mohou vybavit některé pasáže z Holanova „Návratu“ (Holan 2002: 109):

A jejím sousedem jsou děti, mnoho dětí!
Kloubový řetěz dětí a kostičky mláďátek,
když divoké husy osudu zastudily vejce...
A děti nemanželské, orličata vhozená
do klobouku sfingických urážek...
A děti narozené před vlačihou svatby
nebo po svatbě, ale stažené vniveč,
zrovna když se jim řežou zoubky... 

A hospodská scéna z Holanovy „Cesty mraku“, ve které je slavena svatba právě pohřbeného mladého nebožtíka, se jeví jako typicky hejdovská (Holan 2002: 81).

Zdá se být jednoznačné, že básně „Až mrtví promluví“ a „Pohřbívání“ z Hejdovy sbírky Blízkosti smrti, takřka kompletně složené z asémantických neologismů, byly inspirovány slavnou Holanovou meta-básní „Modlitba kamene“ (Hejda 1996: 154, 155; Holan 2000: 92). Vazba, kterou udržuje Holanova poesie s expresionismem a barokem, jak jí popisuje Angelo Maria Ripellino v předmluvě ke svému italskému výboru z Holana, je stejně platná v případě poesie Hejdovy (Ripellino 1966: V–XIV). Oba napsali svou variaci na topos české literatury, kterým je motiv poutníka: Holan zejména v Prvním testamentu a v Toskáně, Hejda v „Muži s mrtvým ptákem“ (Holan 2002: 9–53; Holan 2003: 179–217; Hejda 1996: 111–120). Pro oba je klíčová postava matky jako jediné nedotknutelné ženy a předmětu výsadního vztahu. Oběma je zároveň vlastní velká smělost při užívání často dosti syrových erotických obrazů, aniž by přitom překračovali hranici mezi poesií a pornografií. I z tohoto hlediska Hejda Holana oceňoval. V tomto kontextu lze citovat například Holanovu báseň „Setkání V“ (Holan 2000: 165):

Zastaven ženou v bráně neznámého města,
prosil jsem: Pusť mne dál, já jenom vejdu
a zase ucouvnu a vejdu zas, jen abych couvl,
neboť se bojím tmy tak jako každý muž.
Ale ona mi řekla:
Vždyť jsem tam nechala hořet světlo!

Některé Holanovy verše, jako například: „přetržitá hudba už nevytrhne / pyj z hadí díry smyslů“ evokují „hadí horečky“ a pohřební muziku, která stoupá v dáli v krajinách Hejdových básní coby zlověstné vyjádření naší nicoty: „Tak tady všude muziky je plno, / jak z mrtvých andělů, jak odevšad. / Jako když samou hudbou praskne lůno, / jako když začnou po hospodách hrát“ (Holan 2000: 123; Hejda 1996: 47–48, 85). Holanovy verše „je mi lidsky vezdejší a těžce tedy pracuje tvůj dech / od břicha k ňadrům, jež jsou pověrčivá“ okamžitě evokují hejdovskou ženu zmnoženou v nesčetné kurvy přítomné pouze „od kolen nahoru a od hrdla dolů“, coby vytáčky pro „samčí barvy [které] pracují / na obraze jejich opálených břich“, zatímco „pracuje dřevo (stromů, jimž je dlouze) / na rakvích.“ (Holan 2000: 160; Hejda 1996: 14, 37, 86). Nicméně, jak je ostatně z uvedených citátů patrné, tam, kde erotika nepředstavuje pro Holana než jednu z četných strun jeho „výrazového násilnictví“ (Opelík 2004: 106), u Hejdy se erotické motivy aktivně podílejí na jeho fenomenologii nicoty a mají jasně vymezenou roli (Štipl 2001; Páleníček 2003).

Již zmíněné setkání s Holanem evokuje Hejda v básnické próze Nikoho tam nepotkám: „Jednou jsem celou noc pobyl v přítomnosti básníka, kterého ctím na kolenou, já v tom básníku, u něhož jsem byl celý večer a potom v noci s ním na nábřeží před Národním divadlem a u svého přítele, kterého miluju, já v tom básníku ctím největšího básníka, ale protože žije, nebudu ho jmenovat, aby se nezdálo, že se chci vloudit do jeho přízně. Mně záleží na tom, aby se nezdálo…! (O mrtvém Jakubu Demlovi mohu už napsat, že mi jeho Zapomenuté světlo svítí jako hvězda.) Ten básník, když jsem mu přečetl sotva dvě věty z vyznání, které se podobá tomu, jež teď píšu, mě okřikl, že to nikoho nezajímá. Nebolelo mě to, a přesto, že to řekl on, mohu v něm pokračovat. Ale byla tam chvíle, kdy jsem se bál, že se rozpláču. Jenomže to bylo ještě před půlnocí“ (Hejda 1996: 17–18).

Holan pro Hejdu zůstal důležitým autorem až do konce. Lze se jenom dohadovat, do jaké míry Hejda souzněl se zmíněnou Doležalovou kritikou, i on byl však schopný na Holanovo dílo pohlížet kritickým pohledem. V rozhovoru s Antonínem Petruželkou ve spojení s nárokem pravdivosti v poesii zmínil Hejda problematické básně z Holanových Dokumentů: „[…] básník cítí, kde to je, když to je nepravdivé. Dokonce to člověk cítí i u jiných básníků. Když jsem si teď po letech znovu četl Holanovy verše, které napsal bezprostředně po květnu čtyřicet pět, a tam zachytím obraz toho staříka, který pobíhá před tanky a odstraňuje jim z cesty každý, i ten sebedrobnější kamínek… tak tady člověk cítí, že se básník vůči pravdivosti provinil. Nejen v tom, že asi takového staříka neviděl, že takový stařík tady asi před tanky nepobíhal, aby jim odstraňoval kamínky z cesty, ale i v hlubším slova smyslu“ (Petruželka 1997: 120).

Hejda pravidelně vyzdvihoval krásu některých stránek Holanova díla, včetně těch obecně považovaných za méně důležité: často například citoval báseň „Borisu Pasternakovi“, která patřila k jeho oblíbeným – za předpokladu, že z ní vyjmeme úvodní a závěrečné sloky (Holan 2001: 192–193):

Padala hvězda... Cigaretu
odhodil kdosi, kdo se zná
s Múzami všech, i s tou, jež je tu
v střevíčcích z kůže Byrona...

Plakala ve mně věčnost básně,
té bez dna už, té bez výšky,
a prostor řval, řval černojasně
dírou v závoji jeptišky...

Že mrtev? On?... Tak zněly losy.
A proč?... Jenomže tajemství
raději jazyk ukouslo si,
než aby řeklo vše, co ví –

a plivajíc krev drahokamů
zahalilo se v mraky zlé,
jako by spalovalo slámu
z úmrtní hořké postele...

Sevřený charakter Hejdova díla a jeho již zmíněný vztah ke složitým metaforám klade nad Holanovou poesií závažnou otázku. Vedle textů proslulých – s Doležalem by šlo říct proslulých zčásti svou nesrozumitelností – napsal Holan také mnoho textů velmi prostých, průzračných, bez užití metafor. Nemyslím tím teď tolik sbírku Bajaja jako třeba jednu z Holanových nejslavnější básní, „Zmrtvýchvstání“, kterou Hejda rovněž rád zpaměti recitoval (Holan 2000: 209):

Že po tomto životě zde mělo by nás jednou vzbudit
úděsné ječení trub a polnic?
Odpusť, Bože, ale utěšuju se,
že počátek a vzkříšení všech nás nebožtíků
bude ohlášen tím, že prostě zakokrhá kohout...

To potom zůstaneme ještě chvíli ležet...
První, kdo vstane,
bude maminka... Uslyšíme ji,
jak tichounce rozdělává oheň,
jak tichounce staví na plotnu vodu
a útulně bere z almárky kávový mlýnek.
Budeme zas doma.

Kde je Holan pravdivý? Kde je sám sebou? Ve velkých textech metafyzického účinku – podle výrazu Giuseppe Dierna, odkazujícího k Barthesově teorii prózy a účinku skutečnosti (Dierna 2005: 25) –, a pak by jeho průhlednější texty byly jen méně hodnotným příležitostným veršováním? Nebo jsou Holanovy velké „texty ontologické diference“ (Galmiche 2005: 65) svého druhu stylistickými cvičeními, která by nabyla většího objemu vedle osobnější tvorby?

V rozhovoru z roku 1997 Jiří Němec Hejdovo setkání s Holanem popsal poněkud prozaičtěji: „Když otec seděl, tak jsem chodil jednou týdně k Vladimíru Holanovi. Ukázal jsem mu své mladické básničky inspirované Jiřím Kolářem a jemu se vůbec nelíbily. On uznával pouze svou poezii, která se ale mně zase velice líbila. Pak jsem tam jednou zavedl svého přítele Zbyňka Hejdu, a ten dal Holanovi přečíst své, po mém soudu vynikající verše, které jsme pak tiskli v Tváři. A Holanovi se to vůbec nelíbilo, nebo dělal, že se mu to vůbec nelíbí. A Zbyněk Hejda se, chudák, rozplakal“ (Hanuš 1997: 61).

V podobném, poněkud anekdotičtějším duchu mě napadá ještě několik styčných bodů mezi Hejdou a Holanem. Například jejich kladný, byť poněkud ambivalentní vztah ke křesťanství. Oba měli za to, že dedikování knih není formalita: v případě přátel si Holan raději knihy nechával několik dnů, aby měl dostatek času na to přijít s nejvhodnější formulací – na dedikování svých knih měl Hejda vyhrazené zvláštní pero. V mládí popsal Hejda dvě stránky sešitu imitacemi Holanova podpisu v Holanově velmi specifickém, zdobném písmu, ze kterých plynule přešel k vlastnímu jménu, jako by chtěl do vlastního podpisu vměstnat něco z Holanova gesta. Oba v mládí uvažovali o tom, že se stanou malíři, aniž by se nakonec rozhodli pro cestu, kterou šel Josef Čapek (je jistě významné, že ve dvacátých letech Holan své básně podepisoval pseudonymy, zatímco své kresby podepisoval vlastním jménem).

Na závěr bych rád ocitoval dvě básně z Hejdovy Valse mélancolique. Jedna má blízko k Seifertově „Poctě Vladimíru Holanovi“, druhá je variací na verš z básně „Zmrtvýchvstání“ (Seifert 2003: 318; Hejda 1996: 282, 281).

***

Mácha je v pekle,
i Gellner je v pekle,
v pekle jsou mnozí mí bozi.
Poslední Holan.
Ten tam
Sám
daemony ještě děsí.
Kdežto kníže
moderní české poesie a přilehlého okolí
vesele blábolí
na nebesích.



NA HOLANŮV MOTIV

Prostě zakokrhá kohout. Hluše
naslouchám tomu andělu v barevném peří.
Já, kterému odumřela duše,
ve vzkříšení těla kterak měl bych věřit.
 

 

Odkazovaná literatura:

DIERNA, Giuseppe
2005 „Kabelogramy z Erebu: Holanova poezie jako komunikace a vzdálenost“, in Alena Petruželková ed., Noční hlídka srdce (Praha: Kant, PNP)

GALMICHE, Xavier
2005 „Od přeludu k bytosti, reflexe ʽontologické diferenceʼ u Vladimíra Holana“, in Alena Petruželková ed., Noční hlídka srdce (Praha: Kant, PNP)

DOLEŽAL, Bohumil
1965 „Noc s Hamletem Vladimíra Holana“, Tvář, č. 7
1969 „Interpretace jako věc dobré vůle“, Tvář, č. 6

FRIEDRICH, Hugo
2005 Struktura moderní lyriky: Od poloviny devatenáctého do poloviny dvacátého století (Brno: Host)

HAVEL, Václav
1989 Dálkový výslech (Praha: Melantrich)

HANUŠ, Jiří
1997 „Téhle knížce by mohl rozumět jediný člověk v Československu (Rozhovor s Jiřím Němcem)“, Proglas, č. 5–6

HEJDA, Zbyněk
1963 A tady všude muziky je plno (Praha: Alois Chvála)
1964 Všechna slast (Praha: Mladá fronta)
1965 „Poznámka o Richardu Weinerovi“, Tvář, č. 6
1996 Básně (Praha: Torst)
2010 „Na jedné straně člověk ví, že je básníkem, na druhé straně cítí, že je to velmi velmi nejisté“, Revolver Revue, č. 78

HOLAN, Vladimír
1962 Zuzana v lázni (Praha: Alois Chvála)
1965 Tvář, č. 7
2000 Spisy 2. Ale je hudba (Praha: Paseka)
2001 Spisy 6. Dokumenty (Praha: Paseka)
2002 Spisy 7. Příběhy (Praha: Paseka)
2003 Spisy 8. Nokturnál (Praha: Paseka)

JUSTL, Vladimír
1988 „Životopis Vladimíra Holana“, in Vladimír Holan, Spisy XI. Bagately (Praha: Odeon)

MACHONIN, Sergej
1979xx „Křik proti smrti“, in Zbyněk Hejda, Básně (Edice Petlice)

OPELÍK, Jiří
2004 Holanovské nápovědy (Praha: Thyrsus)

PALÁN, Aleš
2004 Kdo chodí tmami, rozhovor s Danielem a Jiřím Reynkovými (Praha: Torst)

PALENÍČEK, Jean-Gaspard
2003 Všechna slast – Zbyněk Hejda před Blízkostmi smrti [Toute volupté – Zbyněk Hejda avant Proximités de la mort], diplomová práce, Paříž, Université de la Sorbonne-Paris IV
2009 „Nejen ke korespondenci Zbyňka Hejdy s Vladimírem Holanem“ [„Autour de la correspondance entre Vladimír Holan et Zbyněk Hejda“], in Xavier Galmiche, Jan Rubeš eds., Jeskyně slov – Kolem poesie Vladimíra Holana [L’Antre des mots – Autour de la poésie de Vladimír Holan], Litteraria pragensia, sv. 18–19, č. 36–37

PETRUŽELKA, Antonín
1997 „Nemyslím, že čtenář by se bez mých veršů neobešel (se Zbyňkem Hejdou hovoří Antonín Petruželka)“, Revolver Revue, č. 35

RIPELLINO, Angelo Maria
1966 „Prefazione“, in Vladimír Holan, Noc s Hamletem a jiné básně [Una notte con Amleto e altre poesie] (Torino: Einaudi)

SEIFERT, Jaroslav
1999 Všecky krásy světa (Praha: Eminent)
2003 „Pocta Vladimíru Holanovi“, ve sbírce Býti básníkem, in Jaroslav Seifert, Dílo 11. Morový sloup – Deštník z Piccadily – Býti básníkem (Praha: Akropolis)

ŠPIRIT, Michael ed.
1995 Tvář (Praha: Torst)

ŠRÁMEK, Petr
2006 „Holana Holanem (Poznámky doležalovské)“, in Vratislav Färber ed., Vladimír Holan a jeho souputníci (Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR), s. 158–169

ŠTIPL, Zdeněk
2001 Básník Zbyněk Hejda, diplomová práce, Praha, Pedagogické fakulta UK

TRÁVNÍČEK, Jiří
1996 „Vůle k zániku“, in Jiří Trávníček, Poezie poslední možnosti (Praha: Torst), s. 132–149, kde Trávníček částečně srovnává Hejdovo dílo s Holanovým

Z Holanovy korespondence prozatím vyšly úryvky v Justlově „Životopise Vladimíra Holana“, a následující položky:
2012 Bohuslav Reynek, Korespondence (Praha: Karolinum), Jiří Šerých, Jaroslav Med ed.
2012 Miloš Doležal, Petr Střešňák ed., Směju se a sténám: korespondence básníků Vladimíra Holana a Stanislava Zedníčka (Praha: Pulchra)
2015 Martin Dvořák, Korespondence Vladimíra Holana, diplomová práce, České Budějovice, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, obsahující oboustranné výměny dopisů s Kamilem Bednářem, Karlem Cvejnem, Ludmilou Gregrovou, Karlem Konrádem, Jaroslavem Pilzem a dopisy zaslané Holanovi Egonem Hostovským
2019 Martin Dvořák ed., Umlkám do čekání: Korespondence Vladimíra Holana (Praha: Akropolis), obsahující oboustranné výměny dopisů s Eduardem Bassem, Jakubem Demlem, Jaroslavem Durychem, Ladislavem Fikarem, Josefem Horou, Egonem Hostovským, Františkem Hrubínem, Janem Mukařovským, Josefem Vašicou a Vlastimilem Vokolkem