V Tokiu překládám do angličtiny vybrané texty z Mathesiových překladů čínské a japonské poesie pro booklet nového CD s nahrávkami jejich zhudebnění od mého dědy. Původní básně anglicky existují jak v kvalitních vědeckých překladech, tak v překladech například Ezry Pounda. Mathesiovy překlady jsou však, jak známo, často spíše parafráze, ohlasy v tradici Čelakovského Ohlasů písní českých a ruských: nepřekládám tedy čínské básně na základě českého převodu, ale básně Mathesiovy. Musím přitom v těchto dnech, kdy se blíží den jeho narození, myslet na Zbyňka Hejdu.

 


Zbyněk Hejda, foto © Karel Cudlín, 2010


I on začátkem devadesátých let čínskou poesii překládal. V rozhovoru Zažil jsem ještě „břicho Paříže“, publikovaném nedlouho před jeho smrtí v RR č. 94/2014 (též v knize RR rozhovory, 2016), k tomu uvádí: „No jo, ale to jsem nedopřekládal. Pár jich mám. V té francouzské edici poezie [Orphée / La Différence], kde vyšla moje Lady Felthamová, vydávali taky takovou žlutou řadu asiatských básníků. On mě ten nakladatel, když jsem u něj byl, říkal, ať si vyberu, a já jsem byl bohužel takovej slušnej a vzal jsem si asi jen tři nebo čtyři knížky. A tam mě někteří zaujali. Takže z francouzštiny jsem si to překládal. To už dnes nemá cenu. To bylo jenom pro mě. Protože dneska už každý, kdo chce překládat, umí čínsky a překládá se to z čínštiny. Poslední, kdo ty Číňany překládal z francouzštiny, byl Holan.“ V dané edici vyšly texty, z nichž Hejda mohl některé znát právě z převodů Bohumila Mathesia – vybrané básně z Knihy písní, z díla Li Poa, Tu Fua – vedle výborů z díla Čchü Jüana, Bao Zhaoa, básnířky Xue Tao a dalších.

Vliv klasické čínské poesie se běžně uvádí ve spojení například s Janem Skácelem – který ostatně v roce 1967 Čínu navštívil – jak z hlediska motivického (sepětí života s přírodou, smrt a pomíjivost co přirozené součásti života), tak z hlediska stylistického: v doslovu ke svému výboru ze Skácelovy poesie Květy z nahořklého dřeva (2000) Jiří Opelík uvažuje o možném vlivu čínské, respektive orientální poesie na Skácelovu miniaturizaci formy, na jeho příklon ke čtyřverší. Inspirace čínskou poesií se hledává v poesii Františka Hrubína, jistě i vlivem jeho překladů zejména Li Poa a básníků dynastie Tang (ve spolupráci s Augustinem Palátem), či u Oldřicha Mikuláška. U toho ovšem již autor mathesiovské monografie z roku 1963 Jiří F. Franěk psal, že se spíše jedná o další stopu obrovského dopadu, jež Mathesiovy převody (jejichž tři knížky původně vyšly v letech 1939, 1940 a 1948) měly na českou poesii druhé poloviny 20. století. Místo, které v jejím kontextu svou básnickou hodnotou čínské klasické poesii zajistily, bylo natolik ojedinělé, že když Ferdinand Stočes v roce 1971 emigroval do Francie, byl zaskočen tím, že exaktnost jinak početných francouzských překladů čínské poesie neměla u tamějších čtenářů tak silný ohlas: čínsky se začal původně učit, aby tuto poesii mohl překládat do francouzštiny (jeho životopis Li Poa rovněž vyšel původně francouzsky). Odkazy na čínskou poesii lze nalézt také v Hejdově poslední sbírce Valse mélancolique (1995), například v „Básni, jejíž začátek se ztratil“. I ty plně spadají do výše naznačeného proudu a vycházejí z ustáleného pohledu na klasickou čínskou poesii zúženého v první řadě na její melancholickou a pijáckou polohu. Ten částečně započal už u zakladatele české orientalistiky Rudolfa Dvořáka a u Jaroslava Vrchlického (překlady ze Knihy písní a z Li Poa vydané v roce 1898) a ustálily ji právě Mathesiovy Zpěvy staré Číny. U Hejdy – autora, který opakovaně psal variace na jiné básníky (ve zmínění poslední sbírce na Gellnera, Blatného, na Holanův motiv…) – by jednu z jeho „čínských“ básní bez názvu bylo možné považovat za variaci na Mathesiova Li Poa: „Čínští básníci, / ti staří čínští básníci, / opíjejí se a dívají se vzhůru, / kde divoké husy táhnou / za sebou smutek podzimu. / Nebo hledí / na hladinu vody, / na vlastní obraz v ní / a malují verše / o švestkové snítce v květu. // Ach, tihle staří / čínští básníci, kteří / z opilosti destilují poésii stáří.“

V ještě větší oblibě měl však Hejda básně, které Mathesius napsal na základě překladů Vlasty Hilské z japonské sbírky Kokinšú a shrnul pod názvem Verše psané na vodu (1943). Dvě z nich uměl Hejda zpaměti: jednu s milostným motivem, druhou rovněž na téma stárnutí – ta ve mně ostatně evokuje některé básně z jeho Valse mélancolique („Prásk / a je mi sedmapadesát,“, „Ačkoli nesporně stojím / uprostřed toho všeho, / je to, / že to už jenom bylo.“). Obě někdy přátelům recitoval. Nyní je znovu pročítám a snažím se přitom vybavit si jeho hlas:

TAJNÁ LÁSKA
anonymní

Tajně a skrytě
ty mě máš ráda,
já tebe rád:
až jeden z nás zemře, pod jakou záminkou
obleče druhý smuteční šat?

STÁŘÍ
Kakinomoto no Hitomaro

Zrcadlo jasné! –
Ostrý v něm obraz
studeným světlem rýsován:
ten, jehož vidím stát proti sobě,
kdo je ten starý, neznámý pán?