V pátek 25. srpna zemřela Juliana Jirousová. Patřila k hrstce českých výtvarných umělců, kteří svůj postoj k nemravnému režimu vyjádřili veřejně. Podepsala Chartu 77, což se neobešlo bez následků. Její životní cesta byla v souladu s rodinným prostředím, z kterého vyšla. Jako výtvarnice je zdejší širší veřejnosti známa podobně jako její rodiče: matka Marie Florianová Stritzková a otec Otto Stritzko. Ani víc než třicet svobodných let nestačilo k tomu, aby česká uměnověda důsledně zmapovala autory, kteří stáli mimo oficiální proudy výtvarného dění. Nedělám si iluze, že by se to mohlo změnit.
Foto © Karel Cudlín, 2018
Julianu Jirousovou jsem osobně poznal v polovině osmdesátých let. Jeli jsme tehdy jejímu manželovi, čerstvě propuštěnému, ale vystavenému ochrannému dohledu, s Filipem Topolem pomáhat do Prostředního Vydří. Magor nás pověřil čištěním maštale pro svého koně. Oddělovali jsme uhlí velikosti ořechu od uschlého trusu, který potřeboval jako hnojivo pro pěstování lilií, aspoň tak o tom mluvil. Bylo to na jaře. Lilie počínaly svůj život v truhlících pod lavicí v kuchyni, kde jsme dostávali jídlo od Juliany. Působila klidně a skromně. Všemu dění dominoval pán domu.
Ve stejném roce v červnu zemřel Julianin otec Otto Stritzko. Filip Topol, který tehdy shodou okolností za Magorem na Vysočině byl, s ním na hřbitově kopal hrob. Jak mi Filip líčil, probíhalo to také v noci a vzali si prý s sebou svazky česneku proti upírům. Vybavuji si i pozoruhodný obraz na dřevě z roku 1936, Ukřižování od Marie Florianové – visel v bytě Topolových U Lužického semináře, v pokoji, kde stálo křídlo, na kterém Filip pravidelně cvičil.
Když jsem se v roce 1991 ženil, zvali jsme i Julianu a Magora. Ten nám několik dní před svatbou přivezl svatební dar a řekl: „Zde máte Stritzkův obraz od Juliany a můj svatební dar je, že na svatbu nepřijdu.“ Šest let nato jsem jel s Robertem Portelem do Staré Říše vyfotografovat jednak Magorovy ruce pro projekt Ruce básníků a jednak obraz Magorův hlídač. Při práci a čekání na básníkovy ruce jsem si povídal s Julianou. Ptal jsem se jí na obrazy, které visely po zdech. Nejvíce jich bylo od její matky. S tou mě posléze seznámila. Tehdy už mohla jen ležet, ale velmi živě se zajímala o předky mé ženy, s nimiž se dobře znala. Napadlo mě práce Marie Florianové na místě zdokumentovat, pak je doplnit fotografiemi několika obrazů, které měli naši přátelé, a oslovit Nikolaje Stankoviče k doprovodnému textu – vznikl portrét malířky pro RR č. 36. Juliana tenkrát také mluvila o malém narůžovělém obrazu, který upoutal mou pozornost. Visel v jejím pokoji a hovořila o něm s velkým zaujetím. Byla to práce Alberta Schamoniho. K jejímu vyprávění se přidal Magor. Vysekl nám malou přednášku o Staré Říši a žalostném stavu knihovny a pozůstalosti Josefa Floriana. Doslova mluvil o tom, že se tam vloupá a věci zachrání. Juliana nic nenamítala. Domluvili jsme se, že Magor pro Revolver napíše Schamoniho portrét. To se bohužel neuskutečnilo. Detaily třeba někdy příště.
V průběhu dalších let jsem s Julianou, které jsem vždy vykal, mluvil ještě několikrát. Jeden z telefonátů byl velmi emotivní, to když byla nešťastná z aukce, v níž se po smrti Magora dražila jeho sbírka. Ale o tom také třeba někdy jindy. Nikdy nezapomenu na její jemný hlas a laskavou dikci. Naposledy jsme se setkali v roce 2018 při projektu Ateliéry, ve kterém s Karlem Cudlínem mapujeme pracoviště vybraných autorů. Pro RR č. 111 tak vznikly i myslím výjimečné portréty Juliany Jirousové. Jeden z nich teď rodina dala na její parte, dva doprovázejí tento text.
Stejně jako Magora neslyšel jsem nikdy ani Julianu Jirousovou si stěžovat. Stačí si jen drobně připomenout, čím si oba prošli, a svět kolem nás lze hned vidět trochu jinak.
Foto © Karel Cudlín, 2018