V roce 2008 při přípravě posmrtného portrétu Andreje Stankoviče pro RR č. 69 opatřila Olga Stankovičová jednu fotografii z osmdesátých let popiskou „Zleva Karel Švorčík ,Kešot‘, Andrej Stankovič, Jarmila Bělíková, Jim Čert, Olga Stankovičová, Stanislav Borůvka, v době, kdy ostatní ještě netušili, že Jim Čert je placeným agentem StB.“


Foto archiv RR

V popisce je zahrnutý podstatný fakt. Skupina přátel při kolektivním fotografování neví, že jeden z nich pracuje pod krycím jménem pro StB. Když se tato skutečnost posléze vyjevila, zásadně změnila pohled na společnou minulost fotografovaných, jež byla ve chvíli pořizování snímku přítomností. Dnes možná fotografie nejvíc ze všeho připomíná tajenou zradu. V případě udavače-umělce změnila též pohled na jeho dílo.

Obdobně lze poté, co jsou odkrývána další a další fakta z archivů, nahlížet v podstatě na celou historii českého undergroundu. Klíčová osobnost tzv. druhé kultury Egon Bondy byl podle toho, co dosud, především díky badatelské práci a textům Mirka Vodrážky, víme, čtyřnásobným agentem StB, což nikdo z jeho podzemních přátel tehdy nevěděl. Jak známo, tato skutečnost se začala v plné míře odhalovat teprve po Bondyho smrti a například takový I. M. Jirous se řady podstatných zjištění nedožil. Tématem se v textu Kde a s kým byl Bondy? zabývala i Terezie Pokorná, přičemž poukázala na mimořádně podnětnou myšlenku Jana Lopatky, kterou se již v době totality dotýkal zásadního úskalí undergroundové komunity, z něhož vyplývá i převažující nezdravá neschopnost sebereflexe. Na případu Egona Bondyho se dodnes projevuje v ukázkové míře.

Jak by dnes mohly vypadat popisky k fotografiím, na nichž je Egon Bondy v družném rozhovoru právě s Janem Lopatkou, sedí vedle Ivana M. Jirouse a usmívá se do objektivu Jaroslava Kukala, nebo je hostem Ivy a Mirka Vodrážkových v Templové ulici na jednom z legendárních bytových seminářů?


Julie Nováková, Egon Bondy a Jan Lopatka, Nerudova ulice, polovina 80. let, foto Pablo de Sax


Egon Bondy, Ivan M. Jirous a Vratislav Brabenec, 70. léta, foto Jaroslav Kukal


Mirek Vodrážka a Egon Bondy, 80. léta, bytový seminář u Ivy a Mirka Vodrážkových, foto archiv M. Vodrážky

Nově lze vnímat třeba i název prvního LP Plastic People of the Universe – Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned – tím spíš když máme k dispozici popis Bondyho londýnské akce v režii StB v neprospěch Ivana Hartla, který se o tuto desku zásadně zasloužil (Bondy u něj v Londýně bydlel a v Hartlově nepřítomnosti opisoval kontakty z jeho zápisníků, které pak předal svým řídícím organům v ČR – více zde v části „Tajná zpráva agenta z cesty do Anglie“). Stejně tak Jirousův Pravdivý příběh Plastic People zní po zveřejnění nových skutečností o Bondyho životě poněkud jinak. Dalo by se pokračovat.

Zdá se, že historii českého undergroundu bude nutné asi trochu přepsat. Či spíše jen doplnit. Kdyby Olga Stankovičová popisovala fotografii v době, kdy vznikla, a nikoli v roce 2008, popiska by byla také jiná.