Básník Jiří Kolář si v roce 1955 vedl deník. Nese název Přestupný rok. Vyšel poprvé až v roce 1996. Jednotlivé záznamy jsou pevně ukotveny v konkrétních datech. Záznam z pondělí 2. května je v obsahu členěn na dvě části: Městský folklor a Modlitbu k poezii – ta je podstatná pro tuto glosu (a stala se také první verzí stejnojmenné básně zahrnuté do sbírky Návod k upotřebení, tzv. Vršovický Ezop).


Jiří Kolář, konec šedesátých let, foto archiv RR


MODLITBA K POEZII
Vzduch byl měkký, řeka voněla. Svlékl jsem se a lehl do trávy. Nadávky aut, štěkot motocyklů, chrchlot trolejbusu, řehtačka výkřiků mladíků na fotbalovém hřišti, neslyšitelný dusot trénovaných koní, pistony letadel, marcipánový kostelík, bílá stonožka mostu, skřípající skříň továrny, oči nebes a myšlenky na zaklínací modlitbu k poezii, kterou jsem si umínil zde napsat. Bloumám, koukám po čtyřlístku, počítám hodiny, které budu moci odpoledne věnovat Whitmanovi, zapaluji cigaretu, bezmocně hledím na hladinu a do papíru, do papíru a na hladinu:

Ó svatá a velebná mučednice tajemství
pomocnice v nouzi
prosím a volám
paní vyslyš mne
vyslyš skrze živé a mocné nevyslovitelno
obepínající nebesa
moře souš a všechny věci
vezmi ubohou prosbu mou na ramena svá
a nes ji před trůn šlechetného otce svého
polož ji k nohám milosrdné matky své
jež jedno jsou
abych dnešní noci
já chudý
na těle i duchu pomoci potřebný
milost obdržel
jejich pomoc všech pomocí
a žádanou báseň
která by mně a každému kdo ji bude číst
darovala vše co může báseň dát
modlitbu i kletbu
promlouvající hlasem života a smrti
pláčem krásy i smíchu všednosti
srozumitelnou rostlinám i zvěři
mateřskou jako země
otcovskou jako vzduch
lhostejnou jako voda
nevinnou jako ptáci
věřící jako já v tebe
Královno slunce

Skrze božskou moc
sílu a všemohoucnost těch
kteří z tolika tisíciletí promlouvají k nám
nízkým a podlým
odvažujícím se otevřít ústa po nich
Ó hvězdo osudu
prosím a volám poprvé
prosím a volám podruhé
prosím a volám potřetí
skrze lidskou bezmocnost
slabost a nemohoucnost všech
kdož z tolika tisíciletí mlčí k nám
hluchým slepým němým necitelným
Ó luno příštích
lůno zkázy
klíne zázraků
smiluj se nade mnou Amen


CÍTÍM v sobě ještě únavu po středečním záznamu. Lehl jsem si naznak v tvář slunci…
Najednou jako by ze mne zmizelo maso, vnitřnosti a zbyl jen pocit kostí. Ale i ty se pomalu ztrácely, až zůstalo jen vědomí. Pak prudký vítr kdesi v místech srdce a mozku, a ležím v prostoru obehnaném stěnami husté průhledné krve, v které se pohybují nezřetelné bytosti pod prudce zeleným stropem se slunečně bílým otvorem, kde se zjevuji sám, ležící v trávě na břehu Vltavy za chuchelským viaduktem. Lehký závan vzpomínky na nemocnou dětskou postýlku a strop. Potom snad v hodině, snad v okamžiku v tom nekonečném čtverci vše, co jsem kdy žil a co jsem měl žít, a nemohl. Nakonec znovu ten nahořklý vítr v krajině srdce a hlavy… Hluk aut, křik mladíků, neslyšitelné plynutí řeky, mravenec na tváři, shořelá cigareta mezi prsty, slunce a myšlenky na odpoledne s Whitmanem.



Obálka časopisu Tvar č. 4/2021


První dvě věty Modlitby k poezii se ocitly na titulní straně Tvaru č. 4/2021. Citát – vytržený zde ovšem dle všeho z Návodu k upotřebení – se v tomto časopise stal podnětem k ilustraci. Tato obrazová kreace obálce literárního čtrnáctideníku dominuje. Vidíme torzo nahé mužské postavy zapadající do zelené plochy. Nelze si nevšimnout akcentovaných hýždí. Aby nebylo mýlky, kresba, citát a jméno básníka – vysazené na střední osu – jsou v těsném sousedství. Takto pojaté nahé tělo lze stěží vnímat jako výtvarnou kreaci odpovídající básníkově textu, to spíš jako karikaturu.

Z Kolářova významově bohatého textu je zřejmé, že se u Vltavy neválel nahý. Věta „Svlékl jsem se a lehl do trávy“ podle všeho znamená svlečení saka, svrchníku či svetru. To muži středního věku – Kolářovi je v ten den přes čtyřicet – dělávají, když si v příměstské krajině zjara lehají do trávy, aby si odpočinuli a poslouchali město. Mimořádně nadaný a pracovitý umělec, jakým Kolář byl, dokázal svůj „obyčejný“ zážitek převtělit v jedinečný a mnohovrstevnatý text. Jak charakterizovat ty, kteří s ním naložili tímto způsobem?

V závěrečné části textu, kde se básník obrací naznak (inspirace pro další obálku Tvaru?), je vzpomenut „středeční záznam“. V něm jde o ABECEDU OSUDU. Použijeme-li zde básníkova návodu ke hře, zvolíme v našem případě písmeno T. U počátečního písmene názvu periodika, kde byl klasik výše zmíněným způsobem pojednán, pak čteme:

T – Intelekt a logika se neobejdou bez vězení nebo klášterů vyjadřování
Intuice má křídla z duhy dobrá učinit krajinu kouzelnou
Vášeň činí nepřítomným
Ale poezie nemiluje vězení ani kláštery
a není pro pobavení
a je neodpřítomnitelná