Zanedlouho budeme slavit 25 let znovunavrácených svobodných kunsthistorických poměrů v Čechách. Čtvrtstoletí od pádu Jiřího Kotalíka a dalších kapitánů normalizačního výtvarného provozu. Přesto se od roku 1989 dodnes nedostalo na určité klíčové autory české výtvarné scény, respektive na jejich velké přehledové výstavy v našem hlavním městě. Je přitom jasné, že tato skutečnost naprosto zásadně ovlivňuje, ba určuje obecnější povědomí o tom, co je a co není důležité. Má také nemalý vliv na mladé adepty výtvarného umění i na jeho budoucí teoretiky. O trhu s uměním ani nemluvě. Připočtěme k tomu ještě proměnu či přesněji řečeno pád kulturních rubrik v masmédiích, včetně těch veřejnoprávních, a vidíme dnes kolem sebe prostor, kde často dominují stejně podivní lidé, způsoby a představy o hodnotách a kvalitách jako v politice. Mluvím o těch, kteří se vyznačují hlavně tím, jak hlasitě se dožadují veřejné pozornosti – o „osobnostech“.
Na podzim minulého roku se v Praze v Domě U Kamenného zvonu konala vernisáž retrospektivy Stanislava Podhrázského. Malíře, který svou kresbou už jako student uhranul Františka Tichého, a umělce, jenž spolu se svými přáteli, k nimž patřil Zbyněk Sekal, Zdeněk Palcr a Miloslav Chlupáč, přispěl k tomu nejlepšímu, co v českém umění druhé poloviny 20. století vzniklo. Tito malíři a sochaři mimo jiné ani v druhé polovině 20. století neopustili víru v řemeslo a jeho obsah, důvěru v sochu a závěsný obraz. V roce 1989 bylo Stanislavu Podhrázskému šedesát devět let. Byl to tedy autor, který své dílo tehdy již „udělal“. Skutečně reprezentativní velké výstavy v Praze se však nedožil, protože se uskutečňuje až nyní, v sezóně 2013/2014. Výstava je to podařená, bohužel tu však měla být již před dvaceti lety. Některé práce jsou na ní vystavené vůbec poprvé. Kdo ji chce navštívit, může tak učinit do 23. února (připravili ji kurátorka Marie Klimešová a architekt Josef Pleskot).
Mezi nejvíce viditelné pražské instituce, které mají retrospektivy a velké přehledové výstavy v popisu práce, patří Národní galerie a Galerie hlavního města Prahy. Několik zásadních retrospektiv a přehledových výstav jsme mohli vidět i v Rudolfinu, Jízdárně Pražského hradu, Belvedéru, Mánesu a bývalém Muzeu výtvarných umění v Praze (kde se v roce 1999 uskutečnil i pokus o retrospektivu S. Podhrázského). Přehledové výstavy bylo možné navštívit i v Museu Kampa a v Obecním domě. Pro laiky poznamenávám, že až na výjimky mohou jen velké instituce připravovat díky svému zázemí výstavy, které mám na mysli, na úrovni srovnatelné s evropskými standardy. Přehlídky takového rozsahu jsou finančně a organizačně náročné. Díla je třeba vypůjčit, pojistit, adjustovat a někdy i restaurovat. Proto může výstavy tohoto druhu například pražský DOX pravidelně pořádat jen těžko.
O řadě dále jmenovaných umělců jsem přesvědčen, že se na ně za čtvrtstoletí svobodných kunsthistorických poměrů v Čechách mělo ve velkých pražských výstavních institucích dostat (řadím je podle data narození), a to v případech, kdy to bylo možné, ještě za jejich života (mj. proto, že osudy pozůstalostí bývají různé a často velmi neradostné):
Jiří Toman (1924–1972), Zdeněk Palcr (1927–1996), Ivan Sobotka (1927–2008), Věra Nováková (*1928), Naděžda Plíšková (1934–1999), Rudolf Dzurko (1941–2013), Miloslav Moucha (*1942), Marie Blabolilová (*1948), Josef Žáček (*1951). Totéž platí pro umělce „Boudníkova okruhu“ (Boudník, Bouše, Reegen, Rotbauer, Dočekal). Kdyby nebylo soukromé instituce DOX, tak by mezi uvedenými byl zcela jistě i Karel Nepraš, který se své retrospektivy v Holešovicích dožil v roce 2012 v hrobě. Pro laiky opět podotýkám, že tu nehledám za každou cenu někoho, na koho se ještě nedostalo, ale připomínám příklady umělců, jejichž dílo je nejen podle mého názoru pro kulturní život této země zcela zásadní.
A k čemu by nám výstavy zmíněných autorů byly dobré, kdyby se byly bývaly v minulých dvaceti pěti letech uskutečnily?
Tak třeba výstava Zdeňka Palcra mohla už dávno ukázat, že v Čechách pracoval autor, který mimo jiné jedinečným způsobem řešil otázku, co je a co není socha, přičemž jeho dílo má kromě umělecké také zásadní teoretickou část – i v ní se Palcr pokoušel sochařství ve 20. století zachránit. V této souvislosti je třeba jmenovat Věru Koubovou-Eidernovou, Petra Rezka a Michala Blažka, díky nimž se o tom alespoň trochu ví. Kromě samotného díla je i Palcrova důsledná nechuť vystavovat jednou z nejzásadnějších uměleckých odpovědí-postojů umělce, který prožil většinu tvůrčího života v totalitě. To ovšem neznamená, že by jeho dílo neměli vystavovat (a vůbec se o něj starat) jiní.
Pomyslná výstava Rudolfa Dzurka by mimo jiné mohla ukázat, že cikán (slovo Rom tento autor příliš neuznával) dokáže skvěle mluvit i výtvarnou řečí. Tedy řečí, která nepotřebuje překlad a jejímž prostřednictvím lze nalézat cesty za cikánskou odlišností ve vnímání života. Výstava by byla jedním z nejpřirozenějších způsobů, jak místní rasistické většině promluvit do duše.
Velká výstava Naděždy Plíškové by nám zase mohla plně představit nejen skvělou výtvarnici, oceňovanou mj. Jindřichem Chalupeckým, ale také vynikající básnířku, kterou vyzdvihoval např. Jan Lopatka. Při dnešních instalačních možnostech by bylo možné obě polohy jejího díla výtečně a atraktivně spojit v jeden výstavní celek. Kolik takových umělkyň v této zemi máme? A proč se o ně nezajímáme, zvláště v době, která tak přeje „genderovým“ hlediskům?
Obdobně dosud žijící, lidsky skromná Věra Nováková, malířka, která dokázala podobně jako výše jmenovaní spojit dobré dílo s charakterem, a ve svých dnešních osmdesáti šesti letech tak ztělesňuje cosi, co by dnešní adepti umění měli mít na očích víc než leccos jiného. Nevím o tom, že by se chystala její souhrnná pražská výstava. To, v jak skvělé výtvarné kondici dnes tvoří, bylo možné vidět na její podzimní výstavě v malé Galerii Navrátil.
Ani Marie Blabolilová se nikam necpe, zato desítky let dokazuje, že technika jako lept může i v současném světě intenzivně a živě promlouvat charakteristickým rukopisem a obsahy. Její plotny hovoří jasnou řečí a pevnou formou. Žádný grafický sliz-výtvarničení z Hollaru.
Malíř Ivan Sobotka zemřel před šesti lety a dodnes zdá se naprosto jednoznačně pyká za to, že se choval za totality čestně a ani po roce 1989 se nikdy nikam nenabízel. Právě jeho důslednost a naprostá ignorace uměleckého provozu z něj ovšem v dnešní době činí umělce vysoce aktuálního. V Sobotkově případě dělal a dělá, co může, galerista Jan Placák (naposledy spolu s Davidem Bartoněm v kutnohorském GASKu), ale velké pražské výstavní instituce, v nichž by Sobotkovo dílo mohlo zaznít v plné síle, i v tomto případě mlčí.
Na vysvětlení, proč kvalitou tak jednoznačný fotograf a autor koláží Jiří Toman, asistent Josefa Sudka, mající interprety, jako je Anna Fárová či Jaromír Zemina, zůstává stranou, má představivost nestačí.
U Miloslava Mouchy je důvod nezájmu zřejmý, je to emigrant. To ostatně chápe i on sám a hovoří o tom s nadhledem. Kdejaký šmudla má obraz v NG, ale od tohoto umělce, který patří k nemnohým Čechům, jež jsou uznáváni i ve světě, tam nenajdete nic.
Monografická výstava Josefa Žáčka, který představuje ve svých třiašedesáti letech mezi zde připomenutými jmény živých i mrtvých „mladíka“, by mohla mimo jiné ukázat, že i za normalizace bylo možné vystudovat AVU, ale přitom se neprosazovat za každou cenu, držet se svých zásad, témat a práce a být skutečně tvrdohlavý. Jeho dílo je výhradně malířské, bez odboček k jiným médiím, což je dnes velmi inspirativní. Výsledkem cesty Josefa Žáčka je mimořádné, již teď rozsáhlé malířské dílo, v němž se například křesťanský základ naší kultury projevuje s žitou samozřejmostí.
A na závěr příklad jedné výstavy skupinové: Když v roce 1996 galerista Jan Placák v Českém Krumlově představil soubor děl boudníkovského okruhu ze sbírky Galerie Ztichlá klika, bylo možné hovořit opravdu o něčem v českém umění mimořádném – doslova o objevu. Od té doby se v Praze nenašla instituce, která by tuto výstavní ideu rozvinula, resp. představila boudníkovský okruh v plné možné šíři. Koncept má přitom přitažlivé přesahy do literatury (Hrabal, Bondy, Vodseďálek) a kromě jiného ukazuje nejen „jiná“ padesátá léta, ale i jeden z proudů existencialismu v Čechách a zdrojů undergroundové či samizdatové, tedy skutečně nezávislé kultury.
Výtvarné umění je dnes asi jediná umělecká disciplína, kde o tom, co je opravdu „vidět“ a co vstupuje do obecnějšího povědomí, rozhodují silné instituce. V literatuře tomu tak už naštěstí není, ve filmu a hudbě se v době internetu a digitálních technologií také mnoho změnilo, a pokud jde o divadlo, jsou velké scény v dnešních Čechách spíš špatnými adresami – to, o čem se mluví, se odehrává až na výjimky jinde. Nezbývá tedy nejspíš než doufat, že monopolnímu postavení velkých, se státem propojených výtvarných institucí, které se ze svých spánků a stereotypů dodnes probírají jen zřídka, bude i ve směrech výše naznačených v Praze výrazněji konkurovat třeba zmíněný DOX nebo že se nějaký z miliardářů pustí do budování velké galerie s jasnozřivou koncepcí.