U příležitosti výstavy fotografií Ondřeje Němce, nazvané Martin Jirous až Magor, která byla dnes zahájena v pražském Divadle Na zábradlí (potrvá do 11. 7.), přinášíme vernisážový projev Viktora Karlíka. V této souvislosti také upozorňujeme, že v novém, letním čísle Revolver Revue (č. 91/2013) jsou představeny dosud nikdy nezveřejněné Němcovy fotografie – jejich širší výběr by měl vyjít knižně v Edici RR příští rok.


Ondřej Němec a Magorova cesta
Viktor Karlík


Ondřej Němec začal fotografovat Flexaretou, kterou mu v dětství dal k užívání Magor.

Jako malý kluk si na svůj foťák zaznamenává, co se kolem děje. Vyrůstá v Ječné 7, která se postupně stává asi nejdůležitějším místem pražského undergroundu. Jeho rodiči jsou Dana a Jiří Němcovi a jejich otevřenou domácnost navštěvují lidé jako Zbyněk Hejda, Ivan Jirous, Nikolaj Stankovič, Jan Lopatka, Václav Havel, Milan Hlavsa, Pavel Zajíček, Svatopluk Karásek, Otakar Slavík, Vratislav Brabenec a mnozí další, kteří bez přehánění zachránili důstojnost české kultury za normalizace. Duchovním otcem pojmu český underground je dárce Flexarety a portrétovaný z této výstavy.

Koho Ivan Jirous nezajímá pouze jako společensky nepřehlédnutelná postava posledních dekád, ale jako autor Magorova zápisníku, ten ví, že to byl muž, který jako teoretik vytvořil v kultuře něco, co v českých dějinách nemá příliš mnoho obdob. Podařilo se mu zformovat kulturní hnutí, jehož význam přetrvává. Jinými slovy řečeno, jeho přičiněním máme v dějinách české kultury sedmdesátých a osmdesátých let něco, co nebylo trapné a co snese srovnání se světem. Význam této části Jirousovy práce bude asi narůstat. Tvrdě za to ale zaplatil. Mimo jiné osmi a půl lety, kdy ho mohla fotografovat jen vězeňská služba nebo vyšetřovatelé. Myslím, že v tomto ohledu je jeho význam a příklad daleko podstatnější než v jeho roli básníka, v níž ho česká společnost někdy dost kýčovitě nakonec přijala. To ale není tématem tohoto textu, zpět ke snímkům Ondřeje Němce.

Jeho první fotografie Magora vzniká v roce 1973. Ondřejovi je v té době třináct. Bohužel se nedochovala. Přežil až záběr o rok mladší, z roku 1974, zachycující Jirouse po propuštění z prvního kriminálu. Snímek je na pozvánce k této výstavě. Dobrá volba. Doporučuji každou z dalších fotografií, které tu lze vidět, komparovat s tímto prvním portrétem, zachycujícím pomyslný počátek Magorovy cesty. Té cesty, kterou Ondřej soustavně dokumentoval.

Když vynecháme zmíněný fotografický zájem StB, dojdeme k závěru, že se každý, kdo Magora fotografoval za normalizace, vyskytoval na velmi rizikových místech. Každá fotografie Magora z onoho období nám tak mimo jiné může posloužit jako lakmusový papírek, prozrazující, co je fotograf zač. Podobné je to v případě Václava Havla, muže spjatého s tímto divadlem, v němž se výstava koná. Fotografové, kteří by se za normalizace báli k němu přiblížit ve Slavii, nebo Na Rybárně, kam chodíval, se po roce 1989 předháněli v lovu na jeho záběry a následně pořádali jejich někdy až stupidní výstavy. Snímky z této výstavy Ondřeje Němce by bylo možné rozdělit podobně jako novodobou historii naší země. Před rokem 1989 a po něm. Když jsem se Ondřeje ptal, jestli si nad jednotlivými záběry Magora dokáže vybavit konkrétní situace, odpověděl kladně. To dokazuje, že i po roce 1989, kdy se stal fotografem v novinách, pracujícím na zakázku, věděl, kdy, kde a proč fotografuje svého přítele. Poslední snímek Martina pořizuje Ondřej v Divadle Archa na akci Pocta českému undergroundu v listopadu 2011.

Každý, kdo Ivana Martina Jirouse trochu víc poznal, si dokáže připomenout jeho dvě extrémní polohy, Jekylla a Hydea, jak Magor sám říkával. V souboru snímků, které Ondřej vybral pro tuto výstavu, můžeme obě polohy vidět názorně. Také proto jsou ty fotografie dobré: dokážou člověku evokovat, jak obtížné to mnohdy bývalo, když Magor řádil. I v souvislosti s tímto divadlem, kde se výstava koná, se mi vrací pár výjevů: začátek devadesátých let, vánoční večírek Revolver Revue a Divadla Na zábradlí, Naďa Plíšková, Karel Nepraš a portrétovaný… Všichni tři zemřeli příliš brzo. Naštěstí existují fotografové, jako je Ondřej, takoví, kteří fotografují hlavně pro svoji potřebu, tak jako třeba malíř musí malovat nebo básník psát. V této potřebě, chuti, posedlosti je základ tvoření. Žádná objednávka, „jen“ potřeba zmáčknout v určitou chvíli spoušť.

Není nad to, když se malému chlapci dá ve správný čas foťák.