V roce 1980 jsem po zážitku, kterým bylo vojenské odvodové řízení na plaveckém stadionu v Radlicích, vyryl do zinkové desky tuto grafiku. Je pro mě jednou z malých připomínek hnusné doby, kdy se nejen každý z mých kamarádů snažil, aby nemusel odejít na vojnu v totalitním socialistickém státě. Jen kolaborant nebo hlupák se mohl na takovou službu vlasti těšit nebo ji brát vážně. Službu vlasti pro mě znamenala práce na samizdatu a všem dalším, co mohlo ten ohavný režim narušovat. Fanda Pánek to o pár let dřív vyjádřil přesně, Plastici následně zhudebnili výstižně:

Píseň brance
Proč bych chodil
na vojnu,
velmi bych se divil
do prdele
do horoucích,
do horoucích
kdyby pekel
nestačil mi
civil!

Také se mi dnes vybavuje samizdat, který jsem viděl u Němcových v Ječné 7 – byl to soubor fotografií dokumentujících pohřeb mladého muže, který raději než aby šel sloužit do totalitní armády, spáchal sebevraždu. Nebo si připomínám jediného syna manželského páru z naší ulice, který na vojně zemřel, a nikdy se nevyjasnilo, co a jak se vlastně stalo. Rodinu to zničilo. Když někdo nemohl jít na vojnu z náboženských důvodů, musel si to odsedět v kriminále. To byla tehdejší náhradní vojenská služba. Na vlastní názor byly jen paragrafy.

Způsoby, jak se základní vojenské službě neboli branné povinnosti mohli mladí muži vyhnout, byly různé. V mém okolí nejčastěji hospitalizace v psychiatrických léčebnách. Mít papíry na hlavu a získat modrou, tak se to říkalo. Modrá knížka byl slangový výraz pro průkaz o neschopnosti k vojenské činné službě. Nejcennější kniha v knihovně. Když přišlo léto, na pažích mnohých mladých mužů byly vidět „žebříky“, stopy-jizvy většinou po povrchových řezech žiletkou, jimiž se psychiatrům dokazovalo, že sebevražedné tendence jsou myšleny vážně. Byli i tací, kteří to riskli s jedním pořádným podmáznutím, řeznou ranou, která se už musela šít. Několik mých skvělých přátel, kteří nechtěli jít do Husákovy armády, raději emigrovalo.

Branná povinnost pro jednu z armád podřízených Sovětskému svazu tedy kromě jiného ničila životy mladých mužů. Zvláště těch, kteří si uvědomovali, co je to za armádu, komu je podřízena a čeho by byla schopna tzv. ve jménu socialismu a míru. Pro dokreslení dobové atmosféry si ještě stačí připomenout strašení neutronovou bombou a jiné mediální hry tehdejší propagandy. Třeba TV seriál Major Zeman s přehlídkou ochotných českých herců, z nichž jeden si v posledních letech ve svobodných podmínkách hraje v civilu na Magora. To, co se dnes snaží Putin obnovit, bylo tehdy pevné, a naše země toho byly agilní součástí. Československo bylo od srpna 1968 plné ruských okupačních vojsk. Armáda byla represivní složkou Husákova „normalizačního“ koncentráčku. Je jen shoda náhod, že Československá lidová armáda, tak se to jmenovalo, nejela v dobách Solidarity „bratrsky pomáhat“ do Polska nebo nezasahovala proti kontrarevoluci v listopadu 1989.

Jeden můj o rok starší vrstevník tehdy do této silové složky totalitního státu vstoupil, stejně jako vstoupil do Komunistické strany Československa, a to proto, aby tímto způsobem dělal kariéru. Teď chce být prezidentem této země, chce kariéru dále rozvinout. Průzkumy mu přejí. Kromě jiného mu pomáhá koljování „pana Svěráka“, který generála podporuje s tím, že jeho předlistopadové angažmá bylo „mladickou nerozvážností“, jež je mu patrně blízká, protože jemu zas v době „nerozvážností“ pomohl podpis Anticharty. Myslím, že prezident České republiky by neměl mít takto problematickou minulost, zvlášť když ji dnes reflektuje tak, jak Adam Drda nedávno shrnul na Bubínku Revolveru.