K Josefu Vohryzkovi

Před dvaceti pěti lety zemřel v Praze 28. srpna literární kritik, překladatel, prozaik a disident Josef Vohryzek. Následující text proslovil Andrej Stankovič po jeho smrti na rádiu Svobodná Evropa (25. 9. 1998) a poté vyšel v Kritické Příloze Revolver Revue (č. 12/1998), přetištěn pak byl ve výboru ze Stankovičových kritik, statí, portrétů a rozhovorů Co dělat, když Kolja vítězí (2008).

Josef Vohryzek, foto © Karel Cudlín

K Josefu Vohryzkovi
Andrej Stankovič

K Josefu Vohryzkovi jsem se nejprve po celé desetiletí přibližoval zvolna a tápavě, a to jen prostřednictvím jeho textů, prózy a kritik. Začalo to někdy v roce 1956, kdy jako kluk z malého města z desáté třídy jedenáctiletky jsem při všech ostatních starostech toho věku teprve začínal brát rozum. Tomu moc neprospívalo, že z první nešťastné lásky a z obdivu k Rimbaudovi v Nezvalově překladu začal i psát básničky. Tak jsem – jako skoro každý – přišel k literatuře jako slepý k houslím.

Byl by to průběh celkem normální. Svět kolem však alespoň sem tam začal vstupovat do pubertální soběstředné trapnosti. Seznámil jsem se s čerstvě propuštěným muklem – seděl šest let, protože hned po maturitě na téže škole, do které jsem teď chodil já, kolportoval nějaké protikomunistické letáky. Vrátil se bezzubý. Všichni jsme koukali s otevřenou pusou, jak recituje zpaměti v originále Shakespeara. Se svým klasickým vzděláním dělal pomocného dělníka v cihelně.

To druhé, co se přihodilo, byla maďarská revoluce v říjnu 1956. V těch momentech, kdy zuřivé rušení Svobodné Evropy na chvíli ochablo, jsem sledoval její průběh a tragické vyústění. Se zájmem o to větším, že mám v sobě možná třetinu maďarské krve.

Když vše – tentokrát asi poprvé v mém uvědomělém životě – špatně dopadlo a mé zatím jen mlhavé tušení naděje vzalo zasvé, instinktivně jsem hledal něco, nějakého ducha odporu k světu, který mne obklopoval a od něhož jsem cítil potřebu se distancovat, i pro neshody s otcem, který byl vždy ke všem režimům loajální. Mezi časopisy, v nichž jsem listoval, byl tenkrát i poměrně nový Květen. Básničky tzv. poezie všedního dne mi připadaly neslané nemastné a nijak mne – pretendenta rimbaudovství – nepřitahovaly. A přece jsem pojednou pocítil, jako by v časopise byly nějaké záchvěvy čehosi, oč mi šlo.

Že jsem se neklamal a že můj instinkt byl správný, jsem si poprvé uvědomil až teď. To, co jsem hledal, aniž jsem to tentokrát dokázal přesně situovat, obsahovaly nezávislé kritické texty Josefa Vohryzka, tento „první pokus o samostatnost literárního myšlení od počátku padesátých let“, jak to charakterizoval Jan Lopatka, na cenzurou trpěné platformě, tj. na tehdejším „kulturním úhoru naprostého hodnotového vakua“ (J. Vohryzek).

Není divu, že má volba, s čím bych mohl rezonovat, byla instinktivní, a nikoli racionální. Osudové peripetie Josefa Vohryzka byly do té doby v přímém protikladu s mými. Zatímco já začínal s hledáním resistence, on končil s hledáním loajality. Pocházel z pražské intelektuální židovské rodiny, která se stala obětí šoa téměř celá. Rodičům se podařilo dostat ho ve třinácti letech do Švédska, kde v exilu, vytržen z českého rodinného prostředí svého dětství, prožil teenagerovská léta a pár let po dvacítce. Osamělost těchto let, pro nesmělého neagresivního introvertního jedince tak příznačná, byla u něho ještě zmnohonásobena sociální izolací. Tento prožitek byl určující pro veškeré jeho životní postoje.

Prvním důsledkem byl příklon k švédskému komunistickému hnutí (se sociálnědemokratickým nádechem). Sám důsledky své izolace přesvědčivě vysvětluje v souvislosti s politickými procesy padesátých let, které už zažil v Praze jako student bohemistiky. Říká o tom: „Zřejmě v mém vnímání v té době hrála velkou roli skutečnost, že jsem se v roce 1950 vrátil z jiné země, takže mi chyběly jisté bezeslovné, podprahové informace. Teprve mnohem později jsem zjistil, že totiž kdejaká rodina měla někoho zavřeného z politických důvodů. V padesátých a ještě šedesátých letech se takovými skutečnostmi nikdo nechlubil, dokonce se to každý snažil utajit. Byla to pravá psychologická situace totality, která mi zprvu a ještě dlouho po návratu nedocházela. Jednoduše mi chyběl kontext rodinného prostředí.“

Švédská léta však neznamenala pro Vohryzka jen handicap zavádějící při hledání loajality, ale i to, že si vštípil do mysli samozřejmé kulturní normy, což mu velmi záhy pomohlo z jeho omylu nadobro vybřednout. Conditio sine qua non překonání takového omylu při Vohryzkově vnitřní poctivosti byl ovšem, jak říká, pocit „absolutního životního fiaska [...] za to přitakání neporovnatelnému násilí a přiřazení se k tomu“, vracející se v kritických situacích, jako byl srpen 1968. Stejně záhy byl v Květnu odsunut do pozadí a v roce 1959 (jako málokdo v tomto termínu) vyloučen z komunistické strany také kvůli pravdivému ocenění mizerných literárních kvalit Příběhu opravdového člověka, hlavně však jako nositel normality, cizí těleso rozrušující ideologickou monolitnost.

Druhé mé setkání s Josefem Vohryzkem bylo už setkání osobní, byť jenom letmé. Stalo se tak v pokročilém létě 1969, bylo už tuším září. Tenkrát už vůbec nešlo o vydání knížky mých textů v edici Tangens v Československém spisovateli, kde byl od obrodného procesu Vohryzek redaktorem. Ediční plán byl po politických změnách na jaře téhož roku už naprosto nerealizovatelný (šlo o ediční řadu takzvané experimentální poezie a prózy). Redigování bylo, jak věděli oba, autor i redaktor, jen pouhou formalitou, která měla umožnit výplatu zlomku honoráře. Ta knížka však po více než dvaceti letech mohla vyjít tak, jak byla připravena. Z celého programu edice zbyly jen obtahy Hančových Událostí, které si oba redaktoři dali svázat.

Třetí setkání – opět skoro po deseti letech – se proměnilo v setkávání. Setkali jsme se totiž na podpisové listině jako signatáři Charty 77 a pak se už pravidelně potkávali u Kolářova stolu ve Slavii, na chodbách, v soudních síních i před budovami soudů při procesech s přáteli a spolusignatáři, i při různých literárních (samizdatových) příležitostech a oslavách. Jen sedět jsme spolu nikdy neseděli, na osmačtyřicítky Josefa pro jeho chronické zdravotní nesnáze nesbírali. Po odchodu Jiřího Koláře a Jana Vladislava do nuceného exilu a poté, co přestával docházet Václav Černý, jsme u stolu zbyli čtyři a po zatčení Evy Kantůrkové tři pravidelní čtvrtečníci: Vohryzek, já a právník Charty Josef Danisz, literární fajnšmerk, pozdější placený agent s pravidelnou měsíční gáží. Dnes už ji nepotřebuje, advokáti jsou mnohem zámožnější než dřív. Asi za půl roku nám vzali památečný stůl pod záminkou jakési úpravy interiéru, takže asi byly reference, že i v okleštěné sestavě škodíme. Párkrát jsme se ještě sešli jinde a skončili jsme, možná i proto, že začal vycházet samizdatový Kritický sborník a Josef byl jeho redigováním zcela zaměstnán. Až na tuto literární událost to byly blbé roky, ty roky 1981 a 1982, roky zesílené (snad vůbec nejhorší) represe ve strachu moci z polského vývoje.

A přece právě v těchto zlých letech Josef Vohryzek s Janem Lopatkou založili regulérní kritickou revui se vším všudy, která se udržela až do listopadu 1989 a po něm pokračuje. Odborné posouzení tohoto prvního vrcholného období Vohryzkovy literárněkritické tvorby není předmětem této vzpomínky (stejně jako druhého, od roku 1991 do jeho smrti). Chtěl bych jen dnes, kdy se to nenosí a kdy Listinu lidských práv i někteří moji staří přátelé označují za jakési nové náboženství, nové opium lidstva, které je pouze rouškou zastírající jakési podezřelé spolky, upozornit na Josefův každým skutkem i myšlenkou projevovaný humanismus, spojovaný se subtilní, ale také neskrývanou kritikou české malosti a mravní zakrnělosti. Například porovnání hilsneriády a dreyfusiády v recenzi Kovtunovy knihy Vražda v Polné skýtá Josefu Vohryzkovi příležitost k postřehu, že zatímco ve veřejném životě Francie vznikly dva zřetelně oddělené tábory Dreyfusových odpůrců a zastánců, a to napříč politických spektrem, během hilsneriády k podstatné diferenciaci českého veřejného mínění nedošlo. Nemá tento postřeh znepokojivý přesah i do naší současnosti? Vohryzka nenechává nevinná oběť nikdy lhostejným. Kovtunovu knihu nejvíce chválí za zvláštní zřetel k úzkostlivé přesnosti „obrazu posledního z posledních, židovského tuláka, který byl příležitostnou obětí“ (tj. Hilsnera), přesnosti, která je nejušlechtilejší, protože nejdecentnější formou soucitu. A naopak tvrdě soudí (vybočuje tu z jinak přísné literární klauzury svých literárněkritických soudů), že Kunderův román Život je jinde je jako politika jen uměním možného, nikoli jako ostatní umění uměním nemožného. Vohryzkova ironie je tu daleko sžíravější než reklamními anoncemi vytrubovaná ironie Kunderova románu: je totiž odsudkem Kunderova ambivalentního, artificiálního pohrávání si s významy pravé oběti a oběti jako role, kterou si usurpuje sám agresor-autor, a obrací ji proti pravé oběti.

O agresivitě této povahy a původu dovozuje na jiném místě (ve stati „Anatomie rasismu“ z roku 1993): „Rasismus jako postoj většiny vůči menšinám má svůj původ v agresi, která je staršího data než tzv. romská otázka, Romové tuto agresi nevyvolali, čekala tu na ně“ (vrkoslavická petice proti repatriantům z Kazachstánu je zajisté skvělou ilustrací této myšlenky).

Ve Vohryzkově pozdní kritice patologických projevů nacionálního češství spatřuji jeho nejvlastnější, vrcholný kritický odkaz, navazující na velikány českých dějin, jakými byli na jedné straně Masaryk hilsneriády a na druhé Ladislav Klíma. Toto rozpětí „spřízněných volbou“ ukazuje skutečnou hloubku Vohryzkovy vnitřní svobody stejně jako jeho diktum, inspirované patrně jeho zážitky ze Severu, že noc bývá někdy svým oslnivým světlem daleko zářivější než den osvětlený banálním světlem slunečním, stejně jako „barokní šerosvit, v němž je vše důležité ozářeno prudčeji a jasněji než světlem dne“ (J. V. v recenzi Nokturna Rudolfa Černého).

Josef Vohryzek byl jediný můj přítel, kterému jsem vykal.