V Bubíncích kunstWerku či Pavla Kaliny lze sledovat soustavnou snahu pojmenovat stav, v němž se ocitlo dnešní výtvarné umění, a úsilí nastalou situaci diagnostikovat. K jejich nálezům lze doplnit, že jednu z nejlepších charakteristik toho, co ve výtvarném umění a jeho provozu již dlouhou dobu žijeme, provedl v roce 1908 spisovatel Robert Walser. Je zajímavé, že následující slova nepatří do jeho mikrorukopisů, které byly vyluštěny teprve v nedávné době, ale naopak k jeho již dlouho známým textům, v českém jazyce přístupným od roku 1982 v překladu Jitky Fučíkové.

Citát jsem z Walsera vyjmul a vyryl v roce 2007. Zbývá snad jen dodat, že Walserovi „lumpové“ mezitím již zdárně vychovali celé generace, které už ani netuší, že provozují cosi podezřelého, snadného a až dokonale blbého – cosi, co představuje většinu produktů, jimiž nás dnes oblažují všichni ti Walserovi „milí lidé“ od umění.