Josef Žáček je malíř, který od svých začátků až dodnes zůstal věrný závěsnému obrazu, nepodlehl teoretickým tlakům hlásajícím „konec malby“, nezpanikařil. Také neopustil svoje témata. Netěká a nesnaží se na sebe v přívalu současného visuálního hluku upozornit formálními efekty, nenaslouchá kurátorskému narcisismu. Jeho dílo je soustředěné a malba je pro něj, jak sám říká v rozhovoru pro Revolver, „způsob komunikace a ta nikdy nekončí. Tohle pravidlo platí již od dob prehistorických jeskynních maleb. Když mám pocit, že mohu co říci, maluji. V opačném případě si dám pauzu. Stalo se to již několikrát. Navíc je to velice čistý způsob a případného konzumenta ušetří od kilometrů doprovodných textů.“

Josefova věrnost malbě, oleji na plátně, se ovšem s odstupem let ukazuje jako podstatně radikálnější postoj než slepé podléhání rozličným novým médiím.

Tak jako je podstatné básníky číst, je důležité obrazům věnovat svou pozornost. Dívat se na ně. Originály obrazů ale zpravidla vídáme jen někdy. Dobrá reprodukce je sice dobrou informací, ale teprve přímý kontakt s malbou jako takovou, s jejím měřítkem a všemi kvalitami, dá obrazům plně vyniknout-promluvit. To je něco, co nelze ničím nahradit. Je to podobné jako vidět sochu na denním světle. A je proto dobré, aby byly dobré obrazy přiměřeně vystavovány.

To, že je Josef Žáček jedním z důležitých českých malířů, není neznámá věc. Jeho práce ale bohužel v galerijních a jiných veřejných prostorách nevídáme tak často, jak by bylo třeba. Není to proto, že by malíř sám nechtěl vystavovat. Je to proto, že v dnešním výtvarném provozu rozhodují jiná kritéria, než je například laureátova soustředěnost a věrnost malbě. Jak dlouho ještě budeme čekat na retrospektivu čtyřiašedesátiletého malíře Josefa Žáčka v jeho rodném městě Praze?