Když jsem se za normalizace, hlavně v osmdesátých letech jako mladý, seznamoval s osudy lidí, které jsem si našel a u kterých jsem si vážil i toho, že dokázali skloubit charakter s dobrým dílem, jako například Nikolaj Stankovič, Zbyněk Hejda, I. M. Jirous, Dana Němcová a další, často jsem si kladl otázku, jak je zároveň možné, že tolik lidí z tehdejší společnosti bylo ochotno přistoupit na „dohody“ s normalizačním režimem – tedy na kolaborace svého druhu. Byla přece studená válka, tak proč nehovořit o studené kolaboraci? A v zemi navíc bylo nemalé množství ruských okupantů.
Dnes ve středním věku a s další změnou poměrů v rodné zemi, tentokrát po „Velké protikorupční revoluci“, jak ji výstižně pojmenoval a průběžně analyzuje Bohumil Doležal, znovu nestačím zírat, kdo všechno je ochoten být Babišovou loutkou, koho všeho začíná postihovat autocenzura, kdo všechno se začíná ukrývat v bezpečném závětří a kdo všechno si odmítá připustit, kam se věci nezadržitelně řítí. Že lze podobné rozpaky pociťovat a obdobné jevy pozorovat i kolem příšery z Vysočiny, je jasné. Člověk by ovšem čekal, že nastane třeba hromadný úprk zaměstnanců Hradu či z oligarchových médií. A ono nic.
V jistém ohledu se v rodné zemi tedy nic nezměnilo.
Ano, bude hůř.