V předvečer rozloučení s Josefem Topolem (1. 4. 1935 – 15. 6. 2015) v Bazilice sv. Markéty v Břevnově přinášíme text Viktora Karlíka a odkazujeme i k velkému interview s Josefem Topolem, které jsme na Bubínku Revolveru připomenuli u příležitosti jeho letošních osmdesátin. K osobnosti a dílu Josefa Topola se vrátí i následující Bubínek Revolveru s texty Terezy Marečkové a Štěpána Pácla, dvou divadelníků mladší generace, pro něž se v roce 2008 stalo určujícím zážitkem inscenování Topolova dramatu Konec masopustu z roku 1963.


Viktor Karlík
Za Josefem Topolem

Josefa Topola jsem poznal, přesněji řečeno poprvé viděl v roce 1978. V té době jsem se začal přátelit s jeho syny Jáchymem a Filipem. Školy byly špatné a veřejný prostor plný kolaborantů. Snad mohu napsat i za ostatní z našeho okruhu kolem sborníku X/Violit a později Revolver Revue, že Josef T. byl pro nás jedním z učitelů. Jeho lekce spočívaly v tom, o čem a jak mluvil i jak se ve svém profesním a občanském životě choval. Nikoli náhodou právě jemu Vít Kremlička věnoval jednu ze svých samizdatových básnických sbírek Zvonění.

Společenský život, o který jsme stáli, se tehdy odehrával v soukromí: bytech, domech, chalupách. Josefa T. jsem kromě jiného poznával v jeho vlastních domácích prostředích – v bytě U Lužického semináře, v domě v Thunovské a na chalupě na Krakovci. Vždy ve mně vzbuzoval respekt, ale zároveň působil vstřícně a přátelsky. Hlavně když promluvil. Přibývalo času, který jsem měl možnost trávit v jeho přítomnosti, a tím asi i důvěry, které se tak člověku dostávalo. Vše probíhalo vlastně zcela přirozeně, tak jak to v dětství a mladém věku bývá.

Když jsem v létě 1979 přijel poprvé za Filipem Topolem na Krakovec, zažil jsem s jeho otcem hašení vápna za deště v jámě za domem, ve stodole si mohl prohlédnout Medkovu divadelní dekoraci a obdivovat dramatikovu zahradu plnou nádherných konifer, skalniček a jiných rostlin s výhledem na zříceninu hradu. V souvislosti s Krakovcem se mi připomene třeba i letní večer při jiné z návštěv, neuvěřitelně veselá a bujará oslava, jaké jsme tehdy pořádali velmi často, a na ní i maminka Josefa T., která na Krakovci tehdy také byla a rozveselovala nás dotazy, kdy že se Jáchym ožení a kdo je jeho vyvolená.

Josefa Topola si vybavuji ve společnosti více lidí jako muže, který se nijak neprosazuje – sedí nebo stojí, kouří, popíjí. Nijak nikdy nekázal, nestrhával na sebe pozornost. Ostatní vyhledávali spíš jeho. Působil klidně a pevně. Ostatně si nepamatuji, že bych ho viděl někdy běžet, rychleji se pohybovat, natož nějak poskakovat. Jeho pohyby byly stejnoměrné, ne pomalé a zároveň ne uspěchané. Jeho chůze s jemně nachýlenou hlavou byla nezaměnitelná. Když se blížil k Malostranskému náměstí, kde jsem prožil s přáteli mnoho času, šlo ho rozpoznat již z dálky. Když s ním člověk mluvil, mnohdy hovořil se starostí v hlase, někdy až s jistým smutkem, asi i v depresi. Dokázal být ale i nakažlivě veselý. Velice přesně si umím vybavit jeho smích, většinou spojený s cigaretou v ruce a chrčivou ozvěnou. Když jsme my mladší pořádali čtení, tzv. recitační večery, Josef T. poslouchal velmi pozorně. Dnes je to až hmotná vzpomínka na jeho soustředění, dalo by se vymodelovat.

Díky Josefu T. jsem se například dozvěděl, kdo je Bedřich Fučík nebo jak vypadají americké paperbacky Jacka Kerouaca, Gregory Corsa a Williama Burroughse. Díky němu se v samizdatovém Revolveru objevil I. B. Singer. Josef T. byl kromě jiného výborný vypravěč. Vybavuji si třeba jeho vzpomínky na básníka Ladislava Landu, herce Jana Třísku, výtvarníky a fotografy Libora Fáru, Josefa Koudelku, Markétu Luskačovou a mnohé další osobnosti uměleckého světa, ale třeba i na jeho líčení zážitků s různými řemeslníky. V hlavě mám dodnes i situaci, v níž u sebe doma vytahuje staré desky, otvírá je a já listuji souborem japonských dřevořezů. Vlastně mě ani nepřekvapuje, že jsou v souboru zastoupeny legendární Utamarovy Lovkyně perel. K tomu se váže historka z rodného Poříčí, která je takřka románová: starší kamarád, malé město, noční útěk a darované dřevořezy.

Josef T. byl i vášnivým posluchačem hudby. K padesátým narozeninám jsem mu přinesl zpěvy z Velké synagogy v Budapešti. O komponistech a dirigentech dokázal zasvěceně mluvit, znal dobře různá provedení svých oblíbených skladeb. Byl fascinován dílem a životem pozapomenutého Jana Václava Hugo Voříška.

Pamatuji se, jak jsem šel s Josefem T. v roce 1984 se džbánem pro pivo ke Kocourovi v Nerudovce. V domě v Thunovské tomu předcházelo mých pár nadšených vět o zážitcích z četby Kolářova Očitého svědka. Josef T. mi ukázal pohlednici, kterou měl od Koláře schovanou. Když jsme pak přišli do výčepu, dali si každý pivo a čekali, až naplní džbán, všimli jsme si, že v rohu místnosti na sebe upozorňuje u stolu štamgastů herec Josef Vinklář – starší vrstevník Josefa T. a tehdy jedna z hvězd normalizačního divadla, filmu i televize. Byl nalitý a hlučný. Josef T. se ke mně naklonil a říkal: „Víš, tohle je zvláštní člověk, většinou dělá, že mě nezná, přejde na druhej chodník, jindy se zapomene a pozdraví.“ Ten podvečer dělal, že Josefa T. nezná. Když pak hrál v roce 1991 Vinklář ve Stavovském divadle v Topolově hře Sbohem Sokrate, situace se mi vybavila a prohloubila mou ostražitost k českým hercům a až odpor k některým z nich.

Ze stejné doby, v níž se ta hospodská scéna odehrála, si vybavuji i štědrodenní odpoledne v hospodě Na Kampě, kdy žena Josefa T. Jiřina mluvila o tom, že by Václav Havel mohl být prezident. Moc jsme se tomu tehdy všichni nasmáli.

Na začátku roku 1989 jsme jeli s přáteli auty na premiéru Konce masopustu do divadla v Chebu. Celé si to pamatuji jako ze snu. Šero, tma, zima a nevlídná cesta tehdy ještě pořád totalitním státem. Světlým bodem bylo uvedení hry Josefa T. po tolika letech v Čechách. Po premiéře jsme tak trochu bloudili divadelními prostory. Když jsem autorovi gratuloval, zeptal se mě: „Jak se ti to líbilo?“ Jak se mi to líbilo? Líbilo, ale základní dojem, který ve mně z toho zážitku přetrval, je smutek. Smutek z té přesily přizpůsobivých, kapitulantů, ale i sviní, co se zde v Čechách našli a dosud najít mohou, jak je opět dobře vidět při dnešním revivalu normalizačních jevů. Z převahy těch, co potřebují někoho ovládat, něco zakazovat anebo někomu sloužit, nechávat se ponižovat a chovat se zbaběle.

Druhý divadelní zážitek v souvislosti s Josefem T. mám také z roku 1989, kdy jsem ho potkal, zase ve tmě, u Karlova náměstí. Šel z Vinohradského divadla, kde zkoušeli jeho hru Hlasy ptáků. Bohužel si nepamatuji detaily toho, co říkal o konkrétních obtížích, ale utkvělo mi, že v inscenaci bude obsazená soudružka Jiřina Švorcová. Při představení jsem pak pociťoval obavu, aby na houpačce, na níž se v jedné scéně komíhala, nepřilétla až k nám do hlediště.

Josef Topol byl na rozdíl od mnohých jedním z těch, kdo ukázali, že umělec mohl i v tak hnusných časech, jako byla normalizace, skloubit dobrý charakter s mimořádným dílem. Nikdy nevstoupil do komunistické strany, stal se známou osobností, aniž by se dral o veřejné uznání, ze svých názorů dokázal vyvodit důsledky a nést za to následky, své dílo přitom pořád vytvářel uvážlivě. Byl pro mě vždy básníkem, ne proto, že se to o něm říká, ale protože se ho to, co vnímal a zažíval, dotýkalo a dokázal to nejen vyjádřit, ale také se podle toho choval. I proto jsem hodně stál o to, aby byl zastoupen v mém projektu Ruce básníků, a velmi si vážím toho, že se tak stalo.

Nikdy se nepřestal držet své cesty a ani po listopadu 1989 nevyváděl ve veřejném prostoru jako řada jeho kolegů spisovatelů a umělců. Myslím, že ti, kdo skutečně oceňují Josefa Topola, mohou dost těžko současně oceňovat další řadu spisovatelů jeho generace. Vlastně – jak se i ukazuje – mohou, ale cosi tím na sebe říkají.