V posledních letech jsem si několikrát vzpomněl na jednu báseň, která je asi ztracená a možná nikdy nebyla ani zapsána. Slyšel jsem ji jen jednou naživo od její autorky. Naposledy mi ty verše evokovalo skupinové foto žen usilujících o kolektivní vedení Národní galerie. Krátce před tím to zas bylo genderově interpretační znásilňování autorky oněch veršů. Pozoruhodné básnířky a také vynikající grafičky a autorky mimořádných sochařských objektů, členky Křižovnické školy. Naďa Plíšková byla výrazná a nepřehlédnutelná žena, která stejně jako třeba její generační vrstevnice, nedávno zemřelá kritička a kurátorka Ludmila Vachtová, nepotřebovala feministické hnutí k tomu, aby šla svou nezávislou a osobitou cestou. Silné ženy bez kolektivních pomůcek. Pro jistotu: feminismus jako takový nezpochybňuji, jen konstatuji, že jsou mezi výjimečnými ženami osobnosti, které ho nepotřebují a vědomě se k němu nehlásí, a není jich málo.

Nepřestávám žasnout, jak je dílo Nadi Plíškové stále nedoceněné. Ostatně podobně jako Ludmily Vachtové anebo třeba dosud čile žijící dvaadevadesátileté Věry Novákové, které rodná Praha a zástupci jejích velkých a reprezentativních galerií nebyli schopni dodnes uspořádat retrospektivu.

Naďa i Věra byly v roce 1996 přítomny na plese Revolver Revue a nakladatelství Torst v pražské Arše, kde jsem tu báseň slyšel poprvé a naposledy. Stojíme spolu v sále a ona hovoří o svém pozorování tehdejšího výtvarného provozu, jež zahrnula do veršů nazvaných Přemnožení kunsthistoriček v Čechách, z nichž recituje: „Některý maj křivý nohy / Některý jsou Noshiro…“

Víc si dnes z básně už přesně bohužel nepamatuji. Vím ale, že vzápětí jsem ji citoval Nikolaji Stankovičovi, jehož reakci netřeba popisovat. Shodou okolností pak s autorkou pro Revolver dělal rozhovor, který povolila otisknout až po své smrti, a ta pak bohužel přišla brzy.