Viktor Karlík, Baudelaire (náhrobek), detail, z cyklu Literatura, 2018, žula, elektrický kabel, 54 x 50 x 100, foto Ondřej Přibyl


Květy na náhrobní desce mohou vyjadřovat naši úctu k zesnulým. Barvy odizolovaných konců kabelu nám mohou připomenout květinu. Čtyři vnitřní žíly, čtyři ostré pestíky. Její svinutý stonek je ale spíše hadem, který se protahuje otvorem v žulovém bloku. Jak hluboko je konec zvířete, nevíme.

Čtyřžílový kabel. Tři fáze a jedna zem. Silný vodič. Rozzářil by stovky světel. Dotknout se jedné z měděných fází kabelu, květu, hlavy hada, by nejspíše znamenalo smrt. Jen styk se zeleně izolovaným drátem by nezabíjel. Podmínkou by ale bylo správné připojení. Dodržení konvencí. Což u tohoto autora není zcela pravděpodobné.

V nohách kenotafu je na střední osu vytesáno ve dvou řádcích CHARLES BAUDELAIRE. Černá leštěná žulová plocha v kontrastu s matnou šedostříbrnou antikvou. Sedmnáct liter je ve svém celku srozumitelných i pro méně vzdělané. Básník ikona, narozený 9. dubna 1821, zemřel 31. srpna 1867. Také překladatel, který Evropě objevil Edgara Allana Poea, jiného z básníků hraničních chvil.

Stejně jako jsou básně v zavřených knihách skryty, tak ani vodiče elektrického proudu nebývají vidět. Stejně jako teprve otevřená kniha může promluvit, tak i odizolovaný elektrický kabel může po připojení ožít. Nejčastěji jako zdroj světla, světelná záře. Žárovky se náš autor nedožil. Vznikla až po jeho skonu. Stejně tak uznání jeho díla.

To je pro mě velkým zdrojem energie. Zdrojem, který vyvolává v mozku záři.


Viktor Karlík, Baudelaire (náhrobek), z cyklu Literatura, 2018, žula, elektrický kabel, 54 x 50 x 100, foto Ondřej Přibyl