Dne 9. 10. letošního roku začali natírat na mostě Legií mostní lampy včetně jejich dominantních bronzových segmentů (spodních částí-pat, opatřených dvířky s figurálními reliéfy a květinovými motivy, a navazujících tubusů-těl lamp). Natírání proběhlo nejprve základovou barvou odstínu sieny (zřejmě tzv. základovka na auta a ploty) a pak tmavě zelenou. Řádění městských natěračů prozatím unikly čtyři ozdobné bronzové prvky uprostřed mostu (foto č. 1–3), které tak ještě mohou doložit původní patinu lamp. Stejná doba vzniku, stejná slitina, shodná škála patiny.

Když jsem před lety odléval ve slévárně jednu svou plastiku – shodou okolností kompozici vycházející z tvarosloví pouličních lamp –, ptal se mě mistr kovolijec, jakou patinu by měla mít. Odpověděl jsem, že takovou zelenou, jakou mají reliéfy lamp na mostě Legií. Okamžitě věděl, o jakém charakteru patiny mluvím. Dnes by má odpověď znamenala: Jdi do barev a laků, kup jednu plechovku zrzavé základovky plus tmavě zelenou na ploty a bronz s nimi přetři, a to ledabyle! (Nátěr na mostě byl totiž navíc proveden velmi lajdácky, jak dosvědčují stékance, barvou znečistěné kamenné části mostu a nekompaktní plocha závěrečného zeleného nátěru – viz další fota).

Zelená patina vzniká na mědi i její slitině-bronzu velmi dlouho. Lze to dobře pozorovat při opravě památek, třeba na měděných okapech či jiných prvcích střech a věží. Měď nejprve ztmavne do hněda, pak zčerná a teprve následně se vlivem povětrnostních okolností začne postupně vytvářet patina zelená. Stejně tak na bronzu. Chemický proces, k němuž při tom dochází, zde nebudu rozepisovat, podstatné je, že jím vzniká takzvaná ušlechtilá patina, která kov nebo jeho slitinu chrání a zároveň vytváří nezaměnitelný estetický charakter. Lze také říci, že některé méně podařené objekty či umělecká díla mohou takovou patinou získat na kráse. (To lze dnes v Praze bezprostředně sledovat třeba na piazzetě Nové scény, kde je v současnosti normalizační plastika ženy, přezdívaná Žvejkačka, už ve stádiu stravitelnější tmavě hnědé a černé – počáteční světlé stadium z osmdesátých let bylo zcela k nesnesení). Pražské věže vyzařují právě díky své, mnohdy nepravidelné, zelené patině cosi hluboce individuálního a zároveň cosi, co nevzniká lidskou rukou, ale „přirozeným stárnutím“; podobných rysů nabývá třeba i řada hřbitovních objektů. Kvalita „postupného vzniku a náhody“, řekl by znalec čínských bronzů Lubor Hájek. Holubí trus nebo moč může být v tomto procesu katalyzátorem.

Takovouto patinu ovšem není jednoduché bez dlouhodobých povětrnostních vlivů simulovat, její vznik je proces na desetiletí. Při kultivovaném restaurování soch – v posledních letech v Praze třeba svatého Václava nebo Josefa Jungmanna – se proto hledí na to, aby dosavadní patina byla pokud možno stabilizována a zachována, a není-li jiné cesty, pak odborně simulována. Civilizované restaurování bronzových památek probíhá zhruba takto: vyčištění, chemická stabilizace, případné doplnění chybějících a poškozených částí, cizelování, konzervace karnaubským voskem. Když bronzová památka zahrnuje například železné konstrukční prvky, musí se i ony konzervovat a mnohdy vyměnit.

Nechat natřít bronzové prvky lamp na mostě Legií výše uvedeným způsobem znamená zásah, který by neměl pro odpovědné osoby zůstat bez následků. Kdo to vymyslel? Ví o tomto kroku památkáři? Kolik natěrači za svůj výkon inkasovali? Existuje dokumentace a zdůvodnění této akce?