Na jaře letošního roku jsme vybraným osobnostem, převážně z oblasti kultury, položili otázku: Co pro vás znamená pražský železniční most? Výběr z jejich odpovědí byl otištěn v devátém vydání RR novin věnovaných právě železničnímu mostu. Nyní přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru na pokračování všech 62 příspěvků. Doprovází je fotografie, které pro RR pořídil Karel Cudlín.
Zároveň si dovolujeme upozornit, že zachování a opravu mostu je možné podpořit podpisem petice Zachraňme železniční most pod Vyšehradem a účastí na setkání, které se uskuteční v sobotu 9. září ve 14 h před lodí (A)void.
foto © Karel Cudlín, 2023
Co pro vás znamená pražský železniční most?
(anketa Revolveru)
Železniční most jsem mnohokrát maloval, ty tři obrácené „luky“ mě fascinují svojí siluetou která je zvláštně industriálně krajinná, jako dětsky lapidární kresba průhledných pahorků nad vodou. Někde v půlce trouchnivé pěší lávky pomyslně končí teritorium „mého“ Smíchova, je to nárazníkové pásmo či okraj mně nejdražší a nejvíce prožité „páté pražské čtvrti“. Je to znak, piktogram mostu. V poslední době je pro mě ale také zásadní otázkou, jak moc lpím nebo chci lpět na svých vzpomínkách a minulosti, co je dobré pustit a nechat být, co je naopak trestí a vodítkem, které je dobré opečovávat. Myslím, že to platí pro celou společnost. Co je sentimentalita a uzavírání se do skanzenu, a co je smysluplná ochrana a úcta. Mnoho let jsem se živil restaurováním památek, je to téma nesmírně vrstevnaté, praxe často groteskní i vznešená a fascinující zároveň. Člověka prostě po určité době zasáhne zjištění, že už je v průběhu let třeba třetím sledem restaurování určité sochy, a že tudíž restauruje spíše restaurované a toho opravdu původního už moc nezbývá. Stačí tu „křivku“ promítnout do budoucnosti a má opravdu, o čem přemýšlet. Co je autenticita? V čem tkví? Má něco automaticky hodnotu, protože je to velmi staré? Měl jsem i svá „radikální léta“, kdy jsem si říkal, že mandatorní péče o památky prostě nemůže a nesmí přesahovat zájem o živou kulturu a že by bylo lepší téměř všechno nechat „dožít“ a obnovit pouze stylem – rozpadla se socha sv. Jana Nepomuckého na mostě? My tu ale sochu tohoto světce chceme! Ale uděláme ji novou, v současném pojetí (i s rizikem, že vznikne něco děsivého), než bychom pořizovali kopii. To je totiž ta až groteskní otázka – čas se snad „zastavil“ a od teď budeme už pořád jen dělat kopie barokních soch? To je roj otázek, který ve mně dění kolem železničního mostu znovu oživuje. Toto je ale zdá se mi ještě jiný případ. Případ péče mimořádně zanedbané. Byl by to tedy mimo jiné i nebezpečný precedens – když něco, třeba i pod památkovou ochranou, nechám dostatečně zchátrat, bude to argument pro sejmutí a následné zbourání stavby. Zároveň je tu pro mě další otázka – žijeme v době, kdy se máloco opravuje – rozbitý telefon, nabíječka, počítač, tiskárna, pračka… je často dražší a náročnější opravit než si koupit nové. Most opravitelný je! Moc se mi líbí představa, že by se stal dobře viditelným symbolem začátku nové éry, kdy bychom se snažili věci opravovat, adaptovat, a ne je ihned bezhlavě vyměňovat. Myslím, že tento proces má analogii i ve sféře mezilidských vztahů. V této cause se střetává mnoho rovin, naprosto si nedělám nárok je utřídit, do řady z nich nevidím, řadě odborných nerozumím. Největší sílu a význam pro mě proto má celá tato nová situace, kdy občané nejsou jen trpnými a nadávajícími přihlížejícími demolice, ale opravdu se do dění vloží, ptají se, chtějí vysvětlení, a když se jim ho zamotaným jazykem dostane, chtějí přesnější, srozumitelnější vysvětlení, ptají se dál. Ministr navštíví k prasknutí narvanou diskusi a naživo se odpovídá občanům, petice funguje, aktivita funguje. S trochou patosu si představuji, že toto je ten most, o který především jde, jakási vzniklá meta podoba té krásné nýtované konstrukce.
Matěj Lipavský, malíř
Vzpomínám na báseň Zbyňka Hejdy Na železničním mostě hřmí vlak. Zbyněk kdysi dávno bydlel pod Vyšehradem.
Antonín Petruželka, editor a básník
Železniční most je pro mne krásnou spojnicí obou břehů, provází mne celý život. Jsou věci, které nechcete ztratit, a to ani pohledem, on mi říká, jsem tady pro tebe a nejen pro tebe.
Jana Hlavsová, všeobecná sestra
Půlka mé rodiny víc než století žije na Janáčkově nábřeží a fotografie života kolem mostu jsou součástí soukromého mentálního archivu. Především je to ale zdálky temně definitivní, elegantní rámec pohledu, zblízka nepopiratelná viktoriánská krása. Obecně si myslím, že má-li už být něco (nikoli vlastní vinou) zchátralého nahrazeno, pak jedině něčím jednoznačně lepším. V tomto případě se nabízí architektonická banalita. Mělo by se rekonstruovat. Taky bych nerad přišel o tu možnost své potomky vytrvale poučovat: podívej, z tamtoho mostu skákal jako kluk do Vltavy tvůj praděda.
Štěpán Nosek, básník a překladatel
Jednou z dominant Prahy je železniční most na Výtoni. Je stavěn podobnou technikou jako Eiffelova věž a ze stejného důvodu získal architektonickou malebnost doby svého vzniku. Je vidět z mnoha úhlů, a jak kolem něho projíždíme, jeho oblouky díky paralaxe a perspektivě se směšují do nejrůznějších geometrických obrazců. Je to jediný most tohoto typu, a tak vzhledově nemá mezi pražskými mosty na Vltavě obdobu. Zbourat ho je, jako kdyby si Francouzi zbourali Eiffelovku nebo Američani sochu Svobody jen proto, že mají problémy s nýty.
Studoval jsem na Albertově, a tak jsem občas přes něj chodil na Smíchov a prohlížel si při tom dokonalou řemeslnou práci. Stejně jako u Karlova mostu by mě ani ve snu nenapadlo, že se objeví iniciativa na jeho zboření. Člověk chápe, že most potřebuje rekonstrukci, možná by měl být širší, mít větší nosnost, ale jeho vzhled je třeba zachovat.
Jeroným Klimeš, psycholog
Železniční most je v Praze vedle mostu Karlova most nejvýraznější. Svou viditelností v prostoru nastoluje a posiluje kontinuitu v čase. Tvoří v celku s Vyšehradem neodmyslitelný obraz Prahy, stejně jako se domácky blahodárně vítá a loučí s obyvateli při jejich příjezdu či opouštění města vlakem. Neodříkám se nových staveb, třeba právě vítěz nedávno vzešlý z architektonické soutěže o novou pražskou hudební síň na druhém konci města nad řekou v Holešovicích Prahu jistě obohatí. Ale „tradiční“ kvality mostu železničního si bude muset ještě dlouho vytvářet. Zbourání železničního mostu by kontinuitu obrazu města v životě jeho obyvatel nenahraditelně poškodilo – a to i kdyby nový most měl být „pohledný“.
Věra Koubová, překladatelka
foto © Karel Cudlín, 2023
Naučil jsem se pod ním bruslit. To ovšem bylo v době, kdy Vltava zamrzala. A jak.
Michal Matzenauer, výtvarník a básník
Železniční nebo také Vyšehradský most (ing. Jan Kolář a jeho tým) není architektonicky ztvárněn jako ostatní vltavské mosty (za všechny ostatní třeba Palackého most, jehož autorem byl Pavel Janák a na jehož výzdobě se podíleli Jan Štursa, Bohumil Kafka, Ladislav Kofránek, Josef Mařatka a Otto Gutfreund). Je to utilitární stavba, produkt dobového inženýrství a to, že se jí připisují estetické hodnoty, je vlastně paradoxem. Právě užitkovost, která nemá umělecké aspirace, rozkolísává pojem estetické hodnoty. Tu mohou mít i zcela užitkové a jednorázové věci, jako je třeba pověstný papírový tácek pod párek, který převedl do keramiky Maxim Velčovský. Vyšehradský most byl koncipován jako technický prostředek usnadňující dopravu. Utilitární stavba je zranitelnější než stavba, která má architektonické kvality. Ovšem ani to někdy neplatí, jak dokládá plánované zbourání budovy bývalého Chemapolu, jedné ze tří staveb, jež se inspirovaly dílem Miese van der Rohe (druhá je budova bývalého Strojimportu a třetí je nedávno projektovaný White Gallery v Osiku od Jiřího Krejčíka). I velmi zdařilý soubor budov s vysokou uměleckou (na interiéru se podíleli významní umělci jako Zdeněk Palcr) a urbanistickou (soubor budov je koncipován jako palác v zahradě s osou na Gočárův kostel sv. Václava) hodnotou, jakým je bývalý Chemapol, může být zcela anihilován.
Vyšehradský most chápu jako symbol paleotechniky, tedy (podle Lewise Mumforda) éry, jež je založena na technické exploataci páry a výrobě železa a oceli. Ke škodě mostu a jeho dalších osudů se právě toto hledisko vůbec neobjevuje ve veřejném, a dokonce ani odborném diskurzu. Přitom u nás nemáme mnoho dokladů této éry jako ve Velké Británii. A přesto právě z doby éry páry a železa čerpala řada děl i u nás, za všechny například filmová tvorba Karla Zemana. Vyšehradský most je ale také dopravní stavba, o níž se v posluchárnách fakult architektury studenti mohou dozvědět, že tento typ staveb není městotvorný. Tato „poučka“, leckdy oprávněná, Los Angeles je odstrašující příklad, v případě vyšehradského mostu neplatí. Už proto ne, že z urbanistického hlediska železniční most šťastně doplňuje soustavu pražských mostů. Jeho estetika však nespočívá v tvarové či konstrukční invenci, ale právě v jeho historické zasazenosti do vltavského panoramatu a v jeho symbolické váze pro dějiny techniky. Je to těžiště, byť z celkového hlediska okrajové, dopravní sítě, v němž se snoubí tehdejší nároky paleotechniky s požadavky dopravní infrastruktury v různých obdobích od vzniku druhé verze mostu v roce 1901. Ale především je to svědectví techniky chápané jako Heideggerův pojem Gestell, tedy „ustavující zjednávání“. Gestell je „způsob, jímž se skutečné odkrývá jako použitelný stav“. A vzhledem k tomu, že „použitelný stav“ v době vzniku mostu byl zcela odlišný od toho současného, má tento most menší šanci uhájit svou existenci před nároky současných potřeb dopravní infrastruktury. V tomto ohledu má samozřejmě Karlův most podstatně lepší perspektivu své existence.
Tím není řečeno, že pléduji za necitlivou rekonstrukci, či dokonce destrukci původního mostu a postavení mostu nového. Naopak. Vlastně jsem položenou otázku zodpověděl ve své knize Velkoměsta v 19. a 20. století s podtitulem Urbanistické strategie v komparativní perspektivě: „Všechna lidská sídla od nejstarších měst až po megapole dneška v sobě obsahují rozpor. Na jedné straně čerpají z tradic dosavadních způsobů utváření sídel, na druhé straně jsou nucena v souladu s technologickým, ekonomickým, právním, politickým a sociálním vývojem se nově konfigurovat. Na jedné straně tedy města žijí kulturní pamětí, na druhé straně vytyčují nové sídelní vize, aby se minulost nestala pastí stagnace či dokonce rozpadu.“ Jinými slovy je vyšehradský železniční most zdařile vkomponován do „kaskády“ pražských vltavských mostů. Je významným příspěvkem k různorodosti typů mostů v témže areálu, ale na druhou stranu byl vytvořen jako dopravní stavba, která byla součástí paleotechnické železniční sítě, která je již historií. Jsem tedy na pochybách, nezatížen nostalgií pražského obyvatele, zda bych akcentoval spíše kulturní paměť, nebo bych se dovolával přestavby, jež by více vyhovovala nárokům budoucnosti. Navíc přece jen vyšehradský most patří spíše do kategorie technických památek než do oblasti umění.
Zatím Praze hrozí to nejhorší možné řešení: zbourání mostu a jeho nahrazení stavbou zcela tuctovou a podprůměrnou. Nová oblouková konstrukce podle návrhu ateliéru 2T engineering nijak neospravedlňuje zboření technické památky. Naopak. Je výsledkem malosti a nekritičnosti zadavatelů, členů komise i projektantů, navíc soutěž na nový most měla být vyzvaná a mezinárodní. Měla být koncipována tak, aby nový most měl přesvědčivé estetické i konstrukční kvality. Laťka byla nastavena tak nízko, že pokud by došlo k realizaci ateliéru 2T engineering, byla by to kolosální ostuda a zničilo by to dosavadní panorama vltavských mostů. Soutěžit měly přední osobnosti mezinárodní architektonické scény s anamnézou mostní tvorby. Napadá mě z plejády dalších Santiago Calatrava, autor řady mostů, jako jsou Puente de la Mujer v Buenos Aires, Campo Volantín v Bilbau, most Alamillo a viadukt La Cartuja v Seville, most Filipa II. v Barceloně či most Sundial v Kalifornii. Škoda, že se opět prosadila česká nesvatá triáda: absence odvahy, obrazotvornosti a vzdělání.
Michal Janata, kulturní historik
Železniční most vídám rád – z nábřeží i z vlaku. Rachot Hradčan, prosvítajících ocelovou konstrukcí, bývá povzbudivým povyražením… Chytám i hovorové momentky, nejen fotografické… Třeba švitořivý dětský hlásek: „Ta Berounka je tady ale široká…“ Načež zaduní nerudná odpověď: „Co to plantáš, blbče? Berounku máš doma! V Praze teče Vltava!“ A přes vagón pak slyším otužilého chlapce, který se nedal zakřiknout: „To je zajímavý, dědo. Řekneš mi všechno, co víš?“
Josef Moucha, fotograf
foto © Josef Moucha, 2023
Železniční most na Výtoni je pro mne jedna z nejkrásnějších architektonických památek Prahy, nenahraditelná pohledová dominanta pod vyšehradskou skálou. Neschopnost průběžně pečovat o podobné stavby a zaslepená touha po „modernizaci“ bez respektu k potřebě zachovat kontinuitu a spojení s minulostí vyústily v návrh most zbourat. Pro mne je to nepřijatelná cesta. Jako by někdo navrhl zbourat Karlův most – také je přece nemoderní, náročný na údržbu a nepraktický, protože po něm nemohou jezdit auta. Ano, může se to zdát jako přehnaná paralela, ale jen na první pohled, protože je zde rozdíl několika staletí ve stáří obou mostů – princip je ale úplně stejný. Nikoho dnes nenapadne bourat stavby ze 14. století, ale architektonické nebo technické památky musí být přece před podobně radikálními kroky chráněny bez ohledu na své stáří. Jinak přijdeme o svou minulost a tím i o svou budoucnost.
Petr Ostrouchov, hudebník, producent a právník
Železniční most pro mne znamená jeden z architektonických symbolů Prahy a neumím si ji bez něj představit.
Ivan Prokop, fotograf
Významná památka, tvořící nepominutelnou tvář města!
Arnošt Goldflam, divadelník, herec a pedagog
Jsem člověk ryze nepraktický a veskrze melancholicky romantický. S tímto údělem žít je v současném světě poněkud svízelné. Můj názorový pohled na realitu a potřeby společnosti se tak může často jevit jako zcela scestný.
Železniční most (z roku 1872) je pro mě nejen výrazem podivuhodného přátelství dvou pražských břehů Smíchova a Vyšehradu, ale především jedním z emotivních svědectví o magičnosti Prahy. Železniční most je pro mě také básní. Při noční procházce po mostě se mi neodbytně vybavují verše z prvního zpěvu Nezvalova Edisona: „bylo tu však něco těžkého co drtí / smutek a úzkost života i smrti“, i když básník šel tehdy po mostě Legií. K odkazu našich poetistů dvacátých let 20. století má železniční most z jistého úhlu pohledu blízko. Nejblíže a nejdůvěrněji však železniční most vnímám prismatem poetiky malířů Skupiny 42. Sám se stávám Nočním chodcem Františka Hudečka a spoře osvětlený železniční most s odrazem třpytu hladiny Vltavy je při mé potulce nevyhnutelným objektem, přímo artefaktem mytologie pražské krajiny.
Ano, železniční most, ale také libeňský kulový plynojem je stará láska nás všech. A u toho bych zůstal, protože starým láskám zůstávám věren navždy.
Tomáš Mazal, editor a esejista
Železniční most patří, mimo jiné, mezi moje významná orientační místa už od dob, kdy jsem začal pozvolna vnímat pražský místopis. Jako hošík jsem miloval „vláčky“, později cesty vlakem a ještě později Kerouacův Říjen v železniční zemi… Zkrátka a dobře, po celý život jsem byl k železnici – vlakům, mostům a nádražím – nějakým způsobem, obrazně i skutečně, přitahován. Dlouhá léta jsem osobákem jezdíval do Okrouhlice u Havlíčkova Brodu.
Na levý vltavský břeh jsem se přestěhoval až v šedesáti letech, železniční most pro mě tedy do té doby představoval také jednu z významných spojnic s levobřežní Prahou. Nejprve byl pěší zkratkou ke Smíchovskému nádraží, později jsme přes něj převáděli kola, když jsme s mou tehdejší ženou jezdívali na výlety ze Strašnic do Chuchle, Radotína a dál. V jeho blízkosti, v Trojické ulici, jsme měli s Luďkem Kubíkem dlouhá léta studio. Při zmínce o tomhle mostu mi před očima často vytanou snové litografie Jiřího Chadimy a zmocní se mě nálada jakéhosi nostalgického smíru. Takže představa, že by někdo mohl zcela vážně uvažovat o jeho asanaci, mi přijde především jako krutý zásah do mého vnitřního světa. Odpoutám-li se (přiznávám se, že jen těžko) od osobní roviny, zbývá konstatovat, že: železniční most, spojující podskalské nábřeží se smíchovským břehem (a vice versa, pochopitelně – mám stále tendenci mluvit jako někdejší „pravobřežan“), patří k významným industriálním pamětihodnostem, které doplňují skvostné památky románské, gotické, renesanční, barokní, secesní, kubistické, funkcionalistické či brutalistní, tvořící společně neopakovatelnou směsici pražských stavebních stylů. Zbořit ho by byla neodčinitelná hanba, nechci-li rovnou použít slovo barbarství. Argumentace finanční náročností je nejen licoměrná, ale především neudržitelná – stačí se podívat, za jaké blbosti stát vyhazuje peníze, aniž by to vzbudilo sebemenší pozornost veřejnosti. Uvádět příklady nehodlám, nechci se zbytečně rozčilovat a uchylovat k vulgaritám. Doplňte si svépomocí. Doufám pevně ve vítězství zdravého rozumu, i když důvodů pro to není zrovna nadbytek. Očekávám spíš další várku pitomých, na zběžný pohled „racionálních“ argumentů a dělá se mi před očima rudo. Mám pocit, jako bych zřetelně zaslechl kvílení saxofonu Chadimova syna Mikoláše, a zmocňuje se mě nesmiřitelná zuřivost.
Karel Haloun, grafik a publicista
foto © Karel Cudlín, 2023
Jsem rodák z podolského sanatoria a dětství jsme s bratrem prožili právě v této odlehlejší čtvrti. Pohledem z okna jsme viděli tři hlavní motivy: Vyšehrad, v dálce Hradčany, ale mezitím příčně železniční most. Navždy to budu mít v hlavě jako „klasiku“. V těch padesátých a šedesátých letech ho zaznamenali mnozí, zejména fotografové Erich Einhorn a Dagmar Hochová. Ale věci se mění – Hradčany už dávno nejsou ani na stokoruně. Bourat se snad ale nebudou.
Jan Mlčoch, konceptuální umělec, výtvarný teoretik a kurátor
Na břehy vyvrhnutá kostra plejtváka. Kleště přestřihávající Vltavu. Zvrácený úsměv i kovově-dělnická (víc smíchovská) opozice k Pražskému hradu a Arcibiskupskému paláci. Pomalá poslední cesta Zdeňka Rykra po kolejích až pod Barrandovskou skálu a asambláž jeho těla na náraznících lokomotivy 387 Mikádo. Útěk vlakem z komunistického „ráje“ Jana Strakoše do švýcarského exilu. Zvuková znělka Prahy (nikoli orloj s kokrháním, ale železnej nýtovanej most s drkotáním!).
Miloš Doležal, básník, spisovatel a publicista
Za prvé je železniční most prostě mostem, a tedy stavbou, která má neodmyslitelnou symbolickou hodnotu. Tenhle spojuje nejen levý a pravý břeh Vltavy, ale také 19. a 20. století, na jejichž přelomu byl postaven. Bourání (či dokonce pálení) mostů je potřeba zvlášť pečlivě uvážit vždy. Za druhé je železniční most konkrétní architekturou, která – jak se mi jeví – velmi výmluvně svědčí o čase, v němž se tolik věřilo železu a oceli, v němž se spoléhalo na sílu průmyslu, na všemocnost vlakové dopravy, a v němž smělost a námaha lidí byla tak čitelně vidět a stávala se součástí estetického rozměru děl. Když se člověk dívá na ty pilíře, nosníky, do sebe zaklesnuté ocelové trámy a výztuže, které se vzájemně podpírají, předávají a rozdělují si hmotnost, tah, tlak, pružnost i pevnost, zahlédne cosi z ducha té doby.
Za třetí je železniční most pro mne, Ostraváka, kouskem Prahy obzvlášť důvěrně blízkým. Včetně toho kraválu. Když přes most jede vlak, je to jaksepatří slyšet – člověk zvedne hlavu a na vteřinku zůstane okouzlen tím, že se věci dějí.
Petr Hruška, básník a literární historik
Nejsouc odbornicí, odpovídám jako smíchovská rodačka, která pod mostem kdysi ještě bruslila. Tím je řečeno myslím dost, nebo skoro všechno. Taková řešení, kdy se památka přemístí jinam nebo se jí zachová podstavec – aby se předstírala citlivost –, nepovažuji za smysluplná. Zachovat, nebo najít odvahu zbourat, pokud se pod to dokáže někdo podepsat.
Já se domnívám, že zachovat, opravit a postavit třetí nezbytnou kolej umístěnou vedle mostu směrem z centra Prahy je nejčistší. Nic nepředstírá a řeší nastalou situaci.
Eva Blažíčková, choreografka a pedagožka
Pražský železniční most pro mne znamená, že věci jsou, jak mají být na svém místě. Že nemůže přijít agresor a zničit jej, tak jako na Ukrajině. Že může přijít společná chuť starý, železný, pamětihodný most opravit, i když bychom se museli trochu uskromnit. Stálo by to za to.
Věra Roubalová Kostlánová, psychoterapeutka
Železniční most pod Vyšehradem považuji za jeden ze symbolů Prahy. Podle mého názoru by tato významná technická památka měla být zachována a opravena. Rovněž kamenná část mezi ulicemi Vnislavova a Svobodova by měla být revitalizována, podobně jako nedávno Negrelliho viadukt. Současně by mělo být opraveno a veřejnosti zpřístupněno nádraží Vyšehrad. Železniční most tvoří spolu s nádražím Vyšehrad celek a představují jedinečné kulturní dědictví. Jako rodilý Smíchovák a milovník železniční a lodní dopravy mám k železničnímu mostu a oblasti kolem Výtoně osobní vztah. Např. ze železničního mostu jsou jedny z nejkrásnějších pohledů na Prahu a zdejší okolí je jedním z míst, která dělají Prahu Prahou. Podle mého názoru by tedy vše mělo zůstat tak, jak je.
Jan Jungmann, historik
Je to velmi dobře postavený most své doby.
Karel Schwarzenberg, politik
foto © Karel Cudlín, 2023