Jedny z prvních strojopisů či samizdatů, které jsem jako teenager nadšeně četl, byly básně Egona Bondyho a prózy Bohumila Hrabala, žádné Krasosmutnění z Československého spisovatele. U obou autorů mě kromě jiného přitahovala jejich společná minulost s Vladimírem Boudníkem. U Bondyho to navíc byla jeho nepřijatelnost a zakázanost a pro mne dosud nevídaná živoucí radikálnost. V autorském typu Hrabalově jsem se postupně naopak seznamoval s typem spisovatele, který chce být vydávaný a obecně úspěšný i v časech politických vězňů. Což mi bylo nepříjemné. V tomto ohledu byl pro mne naprostým protikladem takto slavného Bohumila Hrabala psanec Ivan Martin Jirous. Muž bez kompromisů.
Uvedená jména všech tří autorů se mi ale nečekaně propojila teprve nedávno, když Mirek Vodrážka prolomil pokrytecké mlčení kolem Egona Bondyho a jeho spolupráce s StB (Filosofický sendvič, Pohromové myšlení současné české levice). Vzpomněl jsem si totiž na skvělou Bondyho báseň z Trhacího kalendáře, v níž je kriticky zmíněn jeho přítel z mládí:
11. I. 1975
Je to velmi hezké vědět
že nám čeští spisovatelé nesahají ani po paty
ale je též velmi deprimující vědět
že právě proto budu psancem vždy
a nevydám ani jednu báseň
Hrabal už udělal interview v Tvorbě
a tak má cestu ke státní ceně vydlážděnou
A celá rodina literárních prostitutek
oddychnuvši si úlevou poběží teď za ním
že se ani netrhnou dveře nakladatelství
česká kolaborantská kultura nám rozkvete
k žalu těch protagonistů kolaborace
jako Kozák či Hons
kteří marně budou plakat nad výdělkem
darmo zapřísahat stranu a vládu
že ti noví jsou zažrané reakcionářské kurvy
– v čemž sice budou mít pravdu
ale nic jim to nepomůže:
dostanou jen dobře placená ouřednická místa
Báseň o Bohumilu Hrabalovi zahrnul do sbírky Mládí nevykouřené v roce 1980 i Jirous.
D.
U Zlatýho tygra
se stal Hrabal
dobrým komunistou.
Teprve teď jsem si
naší dobou jistou.
Všichni tři mužové jsou mrtví, díla všech žijí. Bondyho odkaz však začal v poslední době žít dalšími, nečekanými souvislostmi. Není pro mě jednoduché se s tím vyrovnat. Dnes se to může najednou jevit i tak, že se Bondy svou básní pustil na hodně tenký led. Jak ji vlastně teď číst? Jako text básníka Jekylla, který koexistuje s agentem Hydem?
Magorova báseň zní stále stejně silně.