Viktor Karlík, Naši kolaboranti (1948–1989), 2014, serigrafie


V minulém týdnu by oslavili, shodou okolností ve stejný den, kulaté narozeniny dva významní představitelé českého disentu – druhé kultury, jak se říkalo. Jiří Němec (18. 10. 1932 – 4. 10. 2001) se narodil před devadesáti lety, Svatopluk Karásek (18. 10. 1942 – 20. 12. 2020) před osmdesáti.

Dva muži, kteří svými postoji a jednáním před rokem 1989 mimo jiné naplnili zásadu „Když je v zemi nepřítel, tak se kariéra nedělá“. Jen pro připomenutí, v tehdejším Československu byla přítomna ruská okupační vojska. Oba se zcela zásadně zasloužili o svobodu, ve které posledních více než třicet let žijeme. Jejich jubilea prošla dnešním mediálním a „kulturním“ provozem takřka bez povšimnutí.

Ve stejném týdnu byla otevřena v historické budově Národního muzea (sic!) výstava Miro Žbirka: Roky a dni. Tedy výstava k nedožitým sedmdesátinám „normalizační“ popové hvězdy.

Komparace, z které trochu zamrazí.

Připomnělo Národní muzeum ve své historické budově třeba nedožité narozeniny Milana Hlavsy (6. 3. 1951 – 5. 1. 2001) nebo Ivana Martina Jirouse (23. 9. 1944 – 9. 11. 2011), ústředních postav skupiny The Plastic People of the Universe? Samozřejmě že ne. „Normalizace“ a její lidé měli a budou patrně navždy mít v této zemi přednost.

Je to jen jeden z mnoha příkladů, jak současné instituce a média ve své drtivé většině vnímají, co je z naší nedávné minulosti podstatné. Jaké to má následky, například pro mladé lidi a jejich povědomí právě o „normalizaci“, není třeba vysvětlovat.

Blíží se prezidentská volba a vše nasvědčuje tomu, že velké množství spoluobčanů je připraveno zvolit si za prezidenta po odporném Zemanovi nejen dalšího bývalého komunistu (a předsedu Základní organizace KSČ), ale, jak již dobře víme především díky historikovi Petru Blažkovi (viz například zde), též frekventanta kurzu na rozvědčíka, tedy jednoho z těch, kteří měli „být pomocníky vojenských přidělenců, být jejich očima při výkonu výzvědných činností na území cizího, nepřátelského státu v rámci Varšavské smlouvy“.

Je také zřejmé, že kromě jiného tu chybí demokratická politická strana, která by se k něčemu takovému stavěla čelem. Lidé jako Ivan Martin Jirous, Jiří Němec a Svatopluk Karásek se čelem postavit dokázali i v totalitním státě.