Letos 1. listopadu uplyne čtyřicet let od premiérového uvedení Havlovy Žebrácké opery v Horních Počernicích v režii Andreje Kroba a v provedení Divadla na tahu. Co bude obsahovat publikace, kterou jste u příležitosti tohoto výročí připravila, a proč je podle Vašeho názoru dobré se k této kulturní a společenské události z období normalizace bez ohledu na jubileum právě dnes vracet?
A. F.: Svobodně si vybírat přátele, svobodně psát a tvořit, svobodně se věnovat tomu, co máme rádi a považujeme za důležité… Zdánlivě banální svobody. Myslím, že to je asi nejdůležitějším vzkazem z těch let. Ani Václav Havel ani Andrej Krob a ani nikdo z herců či diváků nechtěli v roce 1975 jedním amatérským představením v hospodském sále na periferii Prahy porazit komunismus. K svému činu měli tvůrci inscenace „banální“ pohnutky – jako milovníci divadla si chtěli zahrát hru, která se jim líbila, a ukázat ji svým přátelům. Tím – z dnešního hlediska už asi nepochopitelně – rozzuřili stranické funkcionáře a zmobilizovali Státní bezpečnost.
Publikace Gauneři z Horních Počernic, kterou vydává Knihovna Václava Havla, zaostřuje kromě samotné inscenace pozornost na poměrně krátké životní období Václava Havla v polovině sedmdesátých let, které v jeho životě znamenalo zásadní převrat. Zpočátku normalizace se mu autorsky ani osobně nedaří. Nemá práci, žije na venkově, kde se cítí opuštěn, ztrácí některé přátele a načas svým způsobem i půdu pod nohama. Na přelomu let 1974 a 1975 ji opět nachází, odmítá se nechat manipulovat a drtit tlakem, který na něj vyvíjejí jeho odpůrci. Píše nejen Žebráckou operu, ale i Dopis Gustávu Husákovi a divadelní aktovky, které se s úspěchem hrají na evropských scénách. Je to doba „předchartovní“, v níž se zakládá Havlova pozice v disentu a jeho příští politické směřování.
Václav Havel v Žebrácké opeře tematicky čerpá z Gayovy hry a obrací se přitom na všechny, kteří jsou ochotni dělat si starosti s mravním prostředím, ve kterém žijí, klást si nad ním otázky. Autor nechal své postavy s jejich nízkými pohnutkami a záměry mluvit jazykem vysokých politických kruhů, ale zabydlel je v důvěrně známém, „kuchyňském“ prostředí. Lump je lump, ať sedí na Hradě, nebo v nonstop zastavárně. To platilo tehdy i dnes.
Dalším důvodem pro vznik publikace byla snaha získat a zveřejnit – dokud tu ještě jsou pamětníci a prameny – co nejpestřejší škálu informací o tom, jak představení vznikalo a co po něm následovalo, a zařadit je do souvislostí života běhu Václava Havla. Pro knihu vznikly dva články – vzpomínky a výklad režiséra a organizátora počernické premiéry Andreje Kroba a text, ve kterém připomínám okolnosti vzniku divadelní hry i inscenace v kontextu doby a životů hlavních aktérů. Kniha přináší i dosud nepublikované soukromé dopisy Václava Havla, atmosféru představení i jeho okolností přibližují vzpomínky a reflexe Luboše Pistoria, Jaroslava Vostrého a Sergeje Machonina a více než čtyřicet fotografií Bohdana Holomíčka.
Připomenout jsem knihou chtěla i způsob divadla, jaký mám osobně ráda a jaký pěstuje Andrej Krob: s respektem k autorovi a jeho textu, který se snaží interpretovat prostými, přirozenými a životními zkušenostmi prověřenými prostředky. Z toho důvodu se také těším na obnovenou premiéru Havlovy Žebrácké opery v provedení Divadla na tahu, která se uskuteční v neděli 1. listopadu 2015 v Divadle Horní Počernice a kterou soubor oslaví i čtyřicáté výročí svého vzniku.
