Před padesáti lety se stala literární událostí jedna z nejméně „angažovaných“ básnických sbírek celého totalitního období v Čechách let 1948–1989. Byla to třetí sbírka Ivana Wernische, nazvaná Zimohrádek. Přes občasné výhrady oficiální kritiky, že básník uhýbá z bouřlivě prožívaného dneška, že nehovoří k aktuálním potřebám lidu, museli i tito kritici povětšině přiznat, že uhrančivosti veršů a básníkovu jazyku lze těžko odolat. Především tu ovšem byl spontánní zájem čtenářů, a to jak těch, kteří oficiální produkci státních nakladatelských domů v padesátých letech odmítali číst, tak i těch, kteří byli uvláčeni onou záplavou textů demonstrující ideologický požadavek, že veškeré umění musí především zjednoznačnět, aby mohlo být použito ve „spravedlivém boji“. Tyto čtenáře, na rozdíl od strážců socrealistických doktrín, představa poezie jako dobrodružství fantazijních schopností člověka a křehkého osobního vzkazu z hloubi jeho nitra vábila. Zimohrádek. Končina vzdálená, nedostupná, jako prostor pro vedení třídního boje sice nepoužitelná, ale o to magnetičtější. Co se tam ukrývá? Kde se nachází? 

Jistě nelze jednoduše a bezezbytku definovat to, čím Zimohrádek své čtenáře postupně uhranul; ostatně kdyby tomu tak bylo, nenasvědčovalo by to přítomnosti opravdu silné poezie. O skutečnosti, že kouzlo Zimohrádku nebylo chvilkovou záležitostí, svědčí, že se stal vyhledávanou sbírkou i v následujícím období normalizace sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byl jeho autor cílevědomě gumován z kulturní paměti národa. Básně se opisovaly a šířily, narazit na sbírku za zvlášť šťastných okolností v komunistickém antikvariátě mělo cenu nikoliv sběratelskou, historickou či „odbojářskou“, ale stále především čtenářskou. Ani po návratu svobody do literárního života věhlas sbírky neustával, popularita Wernische byla i popularitou „toho, kdo napsal Zimohrádek“ (v roce 2004 se sbírka dočkala druhého vydání).

Zimohrádek patří v každém případě k dílům, která stvořila jakýsi nový svět, ono Jinde, v němž důsledně vládne jen autorova fantazie a skryté zákony jeho imaginace a inspirace. Čtenáře rozechvívá totéž co autora: prastará představa jiného než daného světa a touha po jeho dosažení, spatření nebo alespoň zaslechnutí ozvěny jeho existence. Wernisch tu jinou, paralelní a skrytou realitu ve svých verších zpřítomňoval, vyvolával slovy. Jejich moc spočívá hlavně ve spontaneitě, s jakou tak činil. Jakkoliv jsou jeho verše plné znalosti rozličných faktů a souvislostí, jeho obrazy plné narážek na kulturní kontext, jeho jazyk vědomý ve svém tvarosloví a parafrázující rozličné literární útvary, všechno působí tak, jako by mluvilo dítě, bezprostředně a naivně. Aniž bychom si to příliš uvědomovali, zmocňuje se nás kouzlo dětských výmyslů, těch bezelstných lží, když dětská fantazie „bájí“ se smrtelně vážným výrazem. A podobně jako když posloucháme výpravy dětské fantazie do oněch neznámých, právě stvořených světů, evokuje i Wernischova poezie lítostivou něhu a útlost a zranitelnost. Tento básnický projev, který se právě v Zimohrádku stal už typicky wernischovský, si autor pěstoval od své prvotiny. Podílela se na něm fascinace naivistním uměním Henriho Rousseaua a levitační lehkostí chagallovských vizí. Je poznamenán prostotou verše Jacquese Préverta, zdrženlivostí japonských haiku, čistým tahem tužky Paula Kleea. A kresbami jeho tehdejší ženy Heleny.

Básně Ivana Wernische působí snadně, zdá se, že by je mohl napsat každý – a odtud pramení také ten veliký počet básníkových napodobitelů, který se od doby Zimohrádku objevuje. Ty verše totiž opravdu probouzejí cosi z dětského vidění, z doby, kdy jsme byli všichni básníky, aniž bychom o to jakkoli usilovali. Měli jsme odvahu a touhu vymýšlet si, představovat si, navštěvovat cizí kraje, aniž bychom se hnuli z místa. Nebyly to lži, byla to pravda odjinud.

MLHA

… je země porostlá keři a mlhou, jíž procházejí
zvířata s rozsvícenými svícny místo paroží –
to je na půlnoční straně – projdeš švestkovou
zahradu
a tam za zdí… tam za zdí je opět mlha…