Jaroslav Erik Frič, básník, majitel nakladatelství Vetus via, organizátor festivalu Potulný dělník a večerů tzv. Potulné akademie, vydavatel revue BOX, busker a bloger, vzácný člověk, leží už přes půl roku v hradecké nemocnici. Když jsem ho před Vánocemi navštívil, měl živé oči a před sebou na pultíku nad lůžkem srovnané věci: knihu, cédéčko, zápisník a tužku. „Rozhodně hodlám jít dopředu. Omylem stejně umřít nemůžeš…“ řekl mi hned zkraje. Panebože, pomyslel jsem si, kdybych tak uměl mít srovnané věci jako on! Erik patří k těm několika lidem, kteří mne vždycky dokážou už svojí přítomností vyprovokovat k úvahám o tom, jak sám vlastně žiju. A v jakém světě.

Vzpomněl jsem si na jeho klidný hlas, teď, na prahu nového roku, o němž si myslím, že bude v naší společnosti asi ještě o hodně netrpělivější a uřvanější. Vzpomněl jsem si, jak jsme spolu onehdy hovořili v hospodě o perspektivách toho zbytku, jak říkal, slavných zemí Koruny české a jak mi pomalu a vážně položil zdánlivě mrtvou otázku po „smyslu českých dějin“. V tu chvíli mi vskutku připadala jako podivný anachronismus v časech globálních. Abych ovšem zanedlouho zjistil, že mi stejně nejde z hlavy.

Nikdy jsem si netroufal vědět konečný smysl něčeho, natož čehosi tak složitého, jako je národ a jeho dějiny. Ony slavné spory o „českou otázku“ z dob Masaryka a Pekaře jsem nicméně vždy vnímal jako odvážně inspirativní a velmi důležité. Filosofie a historie byly zde namáhány konkrétním problémem a to obě nevlastní sestry potřebují jako prase drbání. A člověk zase potřebuje jistou dávku sebeuvědomění, neboť takto založený je lidský druh.

To Česko, ve kterém jsme si zbyli, má lecjaké podvyživenosti, jedno mu však asi upřít nelze – je poměrně „bohaté dějinami“. Podíváme-li se na ně jako na příběh (jehož konec neznáme), pak je v něm zřetelná jistá kontura, kterou bych nazval nesamozřejmost lidské důstojnosti. Jako by se tady odedávna střídaly nejrozmanitější poměry a útisky, které národ i jednotlivce „zkoušejí“ právě v tomto ohledu. Po staletí bylo neustále nutné vyvzdorovávat si svobodu náboženskou, svobodu vyznání, stejně jako bylo nutné vybojovávat jazykovou identitu nebo politickou nezávislost, územní svrchovanost, svobodu projevu a tak dále. Ale za podstatné teď považuji to, že vždy bylo nutné hledat také nenápadnou každodenní lidskou důstojnost, modus vivendi pro obyčejný den žitý v nedůstojných podmínkách útisku. Což sice nevypadá příliš dramaticky, ale ve skutečnosti je to nesmírně namáhavé zadání, a když se nezvládne, může mít rozkladné účinky. Normalizace.

Někdy mám pocit, jako by se české dějiny skládaly především z období nejrůznějších normalizací, těch dlouhých stavů po nastolení určitého režimu, většinou značně bezohledného a oklešťujícího. Jako by normalizace byla přímo symbolem „českého příběhu“. Ta nenápadnost hrůz a ponížení i nenápadnost mravních selhání, všechno pod poklidnou hladinou každodenního normálu. Žádné velké vnější děje, o to hlubší dramata kdesi uvnitř. Ale stejně tak nenápadný tu bývá i jedincův vzdor, ono úsilí o důstojnost, které se ozřejmuje ve zdánlivě nicotné, všední situaci. Každý den jako by si tady takový jedinec musel lidský rozměr vždy znovu vynalézt či ověřit nebo prokázat, v rodině, ve škole, v práci, na ulici, v hospodě, v poměru k ostatním. A každý den přitom hrozí selhání v rozličném množství nepatrných kurváren, které se nabízejí, každý den je přitom možno nadechnout se jejich odmítnutím. Ovšemže tohle platí vždy a všude, ale za normalizace jako by se takové situace přímo množily jedna ze druhé. Každý den, aniž by si toho většina z nás často povšimla, otevírají se základní pokušení – tupá poslušnost, podíl na lži, nerespektování druhého, bezostyšnost, ignorance, pohodlnost a nevkus všeho druhu, konzumní loajalita, bezpečí většiny…

Normalizace protektorátní, normalizace husákovská… Nepřenáší se z nich cosi jako normalizační modus i do současných, jistěže nepoměrně svobodnějších poměrů? V tom, jak zvlášť otupěle a poslušně přijímá velká část společnosti požehnání trhem, jak se šikovně přizpůsobuje celé té manažersko-mafiánské struktuře veřejného života, oligofrenní oligarchii byznysu. Jak vyměňuje lidskou potřebu kýmsi být za měšťáckou potřebu cosi znamenat a nějak vypadat. Jak lehkomyslně se vzdává „nepotřebného“ jazyka umění výměnou za pokřik zábavního průmyslu. Jak pragmaticky přijímá takzvaný ateismus, aby ji neznepokojovalo tajemství světa, které nemůže mít ve své moci. Zkrátka v tom, jak se tu spokojeně zařizuje.

Kdybych měl přijmout představu „české otázky“, pak bych ji viděl asi v tomto nenápadném, ale nesmírně důležitém namáhání – nepodlehnout každodenní politické, ekonomické a kulturní normalizaci. Tedy té nebezpečné přizpůsobivosti, nenáročnosti a nudy, v níž opravdová důstojnost života odumírá nepostřehnutelně a zdánlivě bezbolestně. Česká otázka je úsilí o velkorysost v malých poměrech. Normalizace společenského života je u nás hrozbou všudypřítomnou a permanentní. Máme s ní bohaté dějinné zkušenosti, umíme si ji dobře omlouvat, ale umíme ji také – chce-li se nám – dobře rozpoznat, možná lépe než ostatní. Známe její plíživost, její mechanismy i její zdánlivě nevinné podoby a důsledky. A na příkladu těch, kteří se jí dokázali vzepřít, můžeme vidět, jak je souboj s ní vlastně strašlivý, a stejnou měrou povznášející: stačí pomyslet na Václava Havla, nebo Ivana Martina Jirouse.