Zas na venkově

Bílý domek je zticha.
Přátelé mě ještě nezaslechli.
Datel, co bydlí v holém stromě
na kraji pole,
jedenkrát klepne a nadlouho znehybní.
Bez hnutí stojím v pozdním odpoledni.
Slunce mám v zádech.
V mém dlouhém stínu se pase kůň.

Jedna z těch básní, co nic nevyřeší. Co nepomůže lidstvu zaujmout správný světonázor, uvidět příčiny všeho zla i cesty k jeho odstranění, nevyprovokuje dostatečnou energii k nápravě poměrů, neformuluje generační program, neformuluje antigenerační program a neohromí ani novými způsoby výrazu. Jedna z těch básní, která div neuráží tím ničím, z něhož je udělána. Tohle se snad dá odpustit malému dítěti – a ona se ta báseň také podobá nejprostší dětské kresbě: jeden domek, jedna postava, jeden strom, pták a slunce. A jedno zvíře, kůň… Něco takového snad v dětství nakreslil každý. Je to napsáno přímočaře, ano přímočaře, v samých jednoduchých linkách. Vertikálně jsou bílé stěny domku, kmen stromu, stojící postava; horizontálně okraj pole a vrhaný stín. Už tím triviálním rastrem, tím naprosto běžným popisem je báseň podezřelá z toho, že v ní o nic pořádného přece nemůže jít, a ono se to taky potvrzuje: na několika řádcích rozložené nic.  

V textu se rozkládá až skandální ticho a nadlouho takřka nehybnost. Pracuje se na tom od prvního verše. I ono datlí klepnutí je pouze nepatrným okamžikem, od nějž se má hluboké ticho a strnulost rozprostřít všude a do všeho. Jednodušeji už to udělat nejde. Úplně se tu vyčeřil vzduch. Viditelnost je náhle tak ostrá, že by se snad dala i věštit budoucnost. Místo toho ale báseň končí. Obrazem člověka, v jehož dlouhém stínu se pase kůň. Ten nepřímý dotek dvou bytostí uprostřed velikého klidu je jedinou událostí básně. V tom nehmotném doteku se náhle protíná živé s živým. Nedá se to zadržet a nedá se to k ničemu použít. Jen lze na vteřinu pocítit, čím a jak svět drží pohromadě. Víc nic.

Tu báseň (zde připomenutou v překladu Jaroslava Kořána) napsal Američan James Wright. Třináctého prosince by mu bylo devadesát let, umřel ale ve dvaapadesáti. Napsal ji v šedesátých letech, kdy svět hřměl velkými událostmi a všeobecným neklidem. Také jeho beatničtí souputníci do onoho vzrušeného neklidu přispívali svými vizemi, výkřiky, manifesty, apely, zapálenými slovy. Wright bojoval v ústraní těžký zápas s depresemi, alkoholismem, osobními démony a psal básně, které nezněly dobou. Psal podobné texty jako je báseň Zase na venkově, ve kterých nikdy nebylo a není jisté: došlo vůbec k něčemu, nebo nedošlo? Nebo snad platí obojí zároveň? A není to všechno náhodou pouhá zbytečnost? Jenže právě taková nejistota je pro poezii něčím velmi podstatným. James Wright dobře chápal: má-li báseň k něčemu být, musí mít možnost vypadat, že není k ničemu.