Poslední laureát Nobelovy ceny za literaturu, Bob Dylan, mlčí. Už sedm dnů. Na udělení ceny sám nezareagoval, telefonní číslo na něj nikdo ze švédské akademie nemá, rozhovory neuděluje. Ve světě, v němž se tak rádi lidé předhánějí v reakcích, v němž rychlost reakce často rozhoduje místo její kvality a v němž mnozí mají různé reakce na různé události pro jistotu připraveny dopředu, dovoluje si tenhle člověk – mlčet! Už týden! Na tohle není naše doba zvyklá, takže je to rozhodně mlčení provokativní a působí rafinovaně, ať už bezděčně, či záměrně. Jak to, sakra, ten Dylan myslí? A proč?

Je to projev skepse vůči nejvyššímu celosvětovému ocenění za literární tvorbu, zpochybnění jejího významu a objektivity při pohledu na více než stoletou historii a dosavadní laureáty? Je to výraz skepse vůči principu cen vůbec, když už dočista zaplavily svět a jejich pokřivenou optikou má pak většina sklon na tento svět pohlížet a „třídit ho“? Nebo je to jen nechuť, možná dokonce úlek z dalšího mediálního šílenství, s nímž má Dylan tak bohaté zkušenosti už z šedesátých let, kdy hysterický zájem o něj zle poničil jeho soukromý život a vedl k známé uzavřenosti této hvězdy?

Může to být ovšem také projevem nějakého kalkulu. Nebo arogance a pýchy: to jsem čekal, ovšem nějaká nobelovka mne nerozhází. Nebo je to vzkaz, že nepotřebuje, aby jeho kvality, jichž si je vědom, potvrzovala takzvaná odborná porota. Možná lze ale v tom mlčení zaslechnout i vlastní pochybu, zda je jeho dílo tím, co lze označit za literaturu. A možná je v tom především únava stárnoucího člověka, který se dodnes takříkajíc nezastavil (The Never Ending Tour), a jediné, co ještě chce, je soustředit se na pár úplně nových, dobrých písní a nespotřebovávat svoji energii na nějakém velkolepém společenském divadle. A můžeme v tom mlčení slyšet i smích, trochu smutný a hodně úlevný smích někoho, kdo jen maličko poodstoupil od divností a stereotypů lidského společenství a chvíli se nad nimi baví… Smích nad pomíjivostí a marností tohoto světa, před nímž už tolikrát trnul v úzkosti.

To mlčení je zkrátka mnohoznačné, nejasné a přitom velice výmluvné. Nutí nás hledat a dosazovat si do něj vlastní významy. Je tak především nejnovější Dylanovou „básní“.

Jasně, že jsem si pustil jeho desku, když jsem se o tom ocenění dozvěděl. Předpokládám, že to udělal každý druhý z těch, co ho mají rádi. Not Dark Yet, Series of Dreams, Like a Rolling Stone… Když jsem šel ke gramofonu, padly moje oči na regál nad ním. Mám tam knihy francouzských autorů. Samovolně mou pozornost přitáhl modrý hřbet tenkého svazečku, který jsem následně vytáhl. Sully Prudhomme: Marná laskání. Ten soubor tří desítek krátkých, hořkých básní v překladu Svatopluka Kadlece z roku 1937 je jedinou knihou, která tomuto básníkovi 19. století u nás dosud vyšla. (Jednou básní je zastoupen také v Čapkově Francouzské poezii nové doby a několika v překladu Jindřicha Pokorného v knize Neznámý Parnas z roku 1988). Širší čtenářské obci dnes už zcela neznámý autor, tenký svazeček elegií se dávno ztratil v přívalu nových básnických hlasů 20. století. A přitom jej napsal jeden z nejuznávanějších autorů své doby, nezpochybnitelný, obdivovaný a čtený básník. Koho to ovšem dnes zajímá? A proč by mělo? I výborná báseň zůstane mlčet v zapomnění. Marnost svého osudu jako by si básník předpověděl už v titulu knížky. Marná laskání. Sully Prudhomme je prvním držitelem Nobelovy ceny za literaturu.

PUKLÁ VÁZA
Sully Prudhomme

Tu vázu zde, v níž sporýš vadne,
vějíře náraz pohmoždil.
Nebylo slyšet rány žádné,
ten náraz jistě slabý byl.

To pohmoždění však, ač malé,
hlodajíc tajně v křišťálu,
se rozlézalo neustále,
kol postupujíc pomalu.

Po kapkách se z ní voda tratí
a květy vláhu ztrácejí.
Nic na ní není ještě znáti.
Je puklá, v klidu nechte ji!

Tak často zraní drahá ruka
též srdce, ač se ho jen tkne.
A srdce samo potom puká,
a lásky květ v něm zahyne.

Ač nedotčeno dál všem zdá se,
cítí, že rána, jež zde je,
potichu plačíc rozrůstá se.
Je puklé, v klidu nechte je!