Bylo nám s bratrem pět šest let, rodiče tu a tam museli navečer pryč, jak už tak rodiče někdy musí, a tak nás hlídala babička, která pocházela ze slezských Kravař. Pohádky na dobrou noc nebyly její žánr, ač uměla vyprávět krásně – myslím, že jimi trochu opovrhovala, připadaly jí nudné, příliš poslušně spěly ke šťastnému konci a asi taky tušila povahu svých vnuků. Knížky téměř nečetla, k našemu uspání měla připravena všehovšudy dvě „čísla“ zpaměti, která uplatňovala pokaždé: dvojici dlouhých básní, jež se kdysi ve škole naučila a nyní je mohla konečně zúročit. Nejprve měly sladké dětské sny přivolat Erbenovy Svatební košile. „Pěkná noc, jasná – v tu dobu / vstávají mrtví ze hrobů, / a nežli zvíš, jsou tobě blíž…“ Když skončila a zjistila, že sice ležíme bez hnutí, ale s očima rozšířenýma hrůzou, vytáhla druhé eso. Petr Bezruč: Ostrava. „Uhelný prach sed mi do očí / rubíny ze rtů mi uhly, / ze vlasů, z vousů a z obočí / visí mi rampouchy uhlí…“ hřímala. „Máchl jsem kladivem – teklo v ráz / na Polské Ostravě krve!“ Vítězoslavně se po nás rozhlídla, dokončila přednes, popřála nám dobrou noc, zhasla a odešla, jistě spokojená se svým výkonem i pamětí. Zírali jsme do tmy, zpocení děsem. Ještě nejméně hodinu jsme potěžkávali zapamatovaná slova, mezi nimi i jméno básníka. Bezruč. Proboha, jak si nějaký básník může takhle říkat?! Proč? Třeba se mu opravdu něco hrozného stalo, třeba v nějaké šachtě, ale jak potom mohl psát… Ráno jsme vypadali vždy nevyspale a maminka to přičítala tomu, že nás babička určitě nechala dlouho ponocovat. Takové ukolébavky člověk už nezapomene a možná, že tam někde, v těch nocích, počíná se moje úcta před možnou silou poezie.

Letos bude Bezruče plno. Nejvíce zřejmě na Ostravsku, v kraji, z něhož pocházím a v němž žiji. V září to bude sto padesát let, co se básník narodil. Budeme toho o něm číst spousty, jak řádil na studiích, jak pil, jak mručel na lidi, jak byl genderově předpojatý, jak se koupával v řekách nahatý, jak se prozradil jeho pseudonym, jak nepodporoval matku a sourozence, jak seděl v kriminálu, jak kašlal krev, jak úředničil, jak si ho bolševici přivlastnili, jak pořád lezl na Lysou horu, jak psal básně, jak je nenapsal, jak je napsal společně s Ondřejem Boleslavem Petrem, jak je opsal… Budeme číst další články a pak články o těch článcích, nové domněnky a nové důkazy o autorství Slezských písní. Jen ty Slezské písně se asi při tom všem budou otevírat ze všeho nejmíň, jako obvykle – pravé dobrodružství nabízí přece básníkův život, ten nevšední osud, ta detektivní zápletka! Už léta se tady prahne po tom, kdo to napsal, a stále méně je důležité, co to vlastně napsal. Vášnivé spory, zda tvořil Vašek, nebo Petr, nebo oba dohromady, nebo někdo úplně jiný, zaznívají v mém kraji stále, jen pořádnou hádku o to, kolik je v tom všem originální básnické naléhavosti a kolik přepáleného patosu, kolik emocionální opravdovosti a kolik rétorické machy, jen takovou hádku jsem tu už dlouho nepotkal, ani na univerzitní půdě, ani v hospodě… Předpokládalo by to totiž, aby se člověk ponořil do těch veršů, potopil se v nich jako bezruký a znovu, nebo možná poprvé, si na vlastní kůži sám ověřil, co to s ním dělá. Jak neodolatelné je možná tady to zoufale vzdorné gesto, hořký nebo groteskní obraz, a jak prázdná je možná hned vedle nějaká hlasitá, rozmáchlá apostrofa. U málokterého z děl české poezie, jež nám zklasičtěla, je taková osobní zkušenost důležitá jako právě u Slezských písní, podivně rozmanitého souboru, který napsal bůhvíkdo.

Přimlouvám se, abychom Slezské písně, když bude to výročí, alespoň jednou letos otevřeli. Třeba i před usnutím, ačkoliv je možné, že pak budeme ještě dlouho ležet a dívat se do tmy.

MAŠKARNÍ PLES

V únoru nikdy jsem ze sebe nerobil blázna:
můj život tich byl jak půlnoc a teskný jak září.
Šťastnější národ nechť karneval miluje a zná,
Těšín mi hleděl v kolébku – ty čti mi to z tváří.

Maškarní ples jednou oknem jsem zadarmo spatřil:
Sokol a hasič a v gázových šatečkách děcko,
Španělka, Polka, s níž veselý kozák se bratřil,
bohyně, andělé, víly a čert ví, co všecko.

Městečka hlavy tři spanilé dcerky sem hledí:
Čechy a Morava, - ta třetí? – plynou pospolu;
to bude děvče z Těšínska? Nu to aspoň vědí:
růžovou sukni má a černou k ní kamizolu.

V únoru nikdy jsem ze sebe nerobil blázna.
Můj život tich byl jak půlnoc a teskný jak září.'
Šťastnější národ nechť karneval miluje a zná,
Těšín mi hleděl v kolébku – ty čteš mi to z tváří.

Pod Lysou děvuchy… uzdu jsem vzpomínkám pustil –
chvěly se zimou a před okem ohnivým žida.
Do týdne budeš ty metlou…, v zem oči jsem spustil,
neměly prsů a ze rtů jim plakala bída.