Dlouho jsem váhal, zda to mám udělat. Zda mám zveřejnit ta holá fakta v případu jedné studentky, i když podle mého názoru celá událost až neobyčejně výmluvně ilustruje poměry, jež namnoze panují na vysokých školách (i těch nejprestižnějších) a jež dokládají onen otřesný pokles úrovně, který si zástupci některých oborů na univerzitách nechávají líbit jen proto, aby si uchovali co největší počet studentů. Váhal jsem především proto, že jsem se obával, aby celá věc nebyla interpretována v osobní rovině – dotčený přednášející si vyřizuje účty se svojí studentkou, kdoví, co za tím je… Rozhoduji-li se tedy věc nakonec zveřejnit, omezím alespoň svůj osobní komentář na nezbytné a nechám hovořit především písemná fakta. Ostatně sama mluví dostatečně zřetelně a doufám, že čtenářovu pozornost povedou směrem, o který mi jde – tedy nikoliv směrem ke studentce M. P., jakkoli její osobní postoje a jednání samy stojí za pořádnou úvahu, ale směrem k poměrům a klimatu na fakultě jedné z nejváženějších českých vysokých škol, Masarykově univerzitě, kterou jsem měl vždy ve velké úctě i oblibě – na Filozofické fakultě jsem s přestávkami učil českou literaturu od konce devadesátých let až dosud (nejprve interně, posléze externě).

V roce 2013 jsem dějiny literatury přednášel pro obor Sdružená uměnovědná studia, kde je vedle znalostí z výtvarného umění, hudby a dramatických umění logicky požadováno také vzdělání v oblasti písemnictví. Obor je proslulý obrovským množstvím studentů, které přijímá (měl jsem jich v posluchárně bezmála 150), aby zvyšovali „počet hlav“ a tím i peněz přitékajících do školy. Česká literatura se vyučuje jeden rok, po každém semestru (Kapitoly z literatury I. a II.) následuje písemná zkouška. Mezi studenty jsou jako všude jinde neobyčejně vnímavé a inspirované bytosti vedle těch, kteří se zjevně ve volbě studijního oboru těžce minuli. Ze zkušeností vyučujícího musím napsat, že těch druhých je opravdu hodně. Je však příznačné, že jsou daleko toho, aby zvažovali, zda volili svůj obor správně a zda jejich neúspěchy neodkazují k potřebě nějaké změny – vycítí totiž rychle, že škola jejich „hlavy“ kvůli penězům i akreditacím potřebuje, a že jsou proto svým způsobem pány a paními situace. Důsledkem toho je naprostá ztráta sebereflexe a nezřízený nárůst sebevědomí takových studentů, který je přímo úměrný zbabělosti vyučujících, již si nedovolí zpochybňovat jejich přítomnost na škole. Kola absurdity a groteskní agrese se roztáčí…

Studentka M. P. byla v roce 2013 „jednou z mnoha“. Nikdy jsem se s ní osobně ve dvou nesetkal, vpravdě bych ji při setkání nepoznal, byla pouze jednou ze 150 studujících, kteří naslouchali mým přednáškám a následně seděli skloněni nad papírem při písemné zkoušce. Tyto zkoušky jsem ohodnotil vždy doma (neumím si tedy přiřadit jediné jméno k jedinému obličeji) a výsledky poslal mailem tajemnici katedry, která o nich informovala studenty. Zkouška sestávala ze tří otázek, na jejich zodpovězení byla hodina čistého času. Které texty budou požadovány k interpretaci u zkoušky, jsem neustále avizoval v průběhu semestru (celkem jich bylo osm, naprosté „klasiky“, například Babička Boženy Němcové, Máchův Máj, Básně noci Vítězslava Nezvala nebo povídka Falešný autostop Milana Kundery). Aby vyšly najevo všechny rozměry celého příběhu a já neupadl do podezření ze zkreslování faktů, nezbývá mi než přetisknout v plném znění práci vysokoškolské studentky M. P., kterou jsem ohodnotil jako nedostatečnou:

1. Názorový svět Josefa Kajetána Tyla – jak se projevoval v jeho díle
2. Interpretace povídky Milana Kundery Falešný autostop z knihy Směšné lásky
3. Poetisté, Skupina 42 a skupina Května – v čem jsou si tato uskupení blízká a v čem vzdálená, uvést nejdůležitější autory a dominantní díla

1. Josefa Kajetána Tyla jistě vnímám jako velkou osobnost 19. století, nicméně jeho rozhořčení nad Májem si nelze nepovšimnout. Ale v podstatě na tom není nic špatného, když nějaký autor, nyní konkrétně J.K.Tyl nesouhlasí s autorem jiným ve své době. Oni zase jiní nesouhlasili s díly J.K.Tyla, například dílo Poslední Čech – na něj bylo poukazováno. A vlastně se nebylo čemu divit, neboť Tyl také neskrýval svůj nezájem nad díly jiných, tak mu to ostatní chtěli nejspíš vrátit.

J.K.Tyl byl výrazný, nebál se lidi poučovat a svoji povahu vtísnil i do své prózy Poslední Čech. Jelikož se jedná o apelativní prózu, tedy prózu, jež apeluje a vyzývá lid k něčemu, je zde pro čtenáře patrné, že Tyl rád sděloval, co by jak mělo být a dle mého názoru je v každém, byť kratinkém období literatury takové osobnosti zapotřebí, neboť málokdo dá národu najevo svůj názor skrze čtenáře.

2. Povídka Falešný autostop patří do sbírky sedmi povídek Směšné lásky. Konkrétně povídka Falešný autostop mě svým vyjadřováním nijak nezaujala. A nedá se to říct v mém případě ani o ostatních povídkách. Všechny povídky se týkají lásky, ne toho, jak nebo jestli je směšná, ale že taková být může a dále Kundera i v povídce Falešný autostop sděluje, že se na věc vždy můžeme dívat i z jiného úhlu. A dále dle mého názoru je patrná snaha autora o vyjádření dvou typů lidí. Konkrétněji jsou to muži, co po něčem touží a když už toho dosáhnou, tak si toho zdaleka neváží a pak druhý typ lidí, co si toho vážit umí, ale ne každý může být šťastný napořád. Na povídce oceňuji znázornění lásky ve smyslu, že ne vždy musí být něco buď jen vážné nebo jen směšné. Povídka nemá ucelený závěr a tak i dává možnost čtenáři si zbytek povídky domyslet dle svého názoru a nenutí jej dočíst se nereálného konce či snad tragického, který bych u povídek ani neočekávala, neboť povídka působí lehce a s úsměvem na rtech.

3. Poetisty můžeme zařadit do 1. poloviny 20. stol. Poetismus vznikl díky přičinění Václava Nezvala a jeho dílu Básně noci. Tento soubor povídek se dá považovat za výstavní dílo poetismu. Co se týče pojmu poetismus, byla patrná snaha o nastolení a připomenutí každodennosti a nevšedního života. Jedná se o meziválečné období 20. a 30. let 20. stol., tedy snaha vymanit se z těch hrůz po 1. světové válce a nechat se okouzlovat nevšedností. Dílo Básně noci bylo z části věnováno památce O. Březiny. Objevuje se zde metafora, ztráta interpunkce. Paralelně s poetismem vznikl i surrealismus – neboli nadčasovost. Ten ale brzy ztemnil, už to nebyl směr jako kdysi, když oslavoval fantazii.

V 1. pol. 20. stol. vzniká i velmi významná literárně výtvarná skupina 42: vznikla v roce, podle nějž i nese název. Byla významná převážně tím, jaké osobnosti ji tvořily: Ivan Blatný, J. Kainar, Jiřina Hauková, Jiří Kolář. Skupina se vyznačovala svým sklonem k městu – opěvovala to, jak nás město shromažďuje a má tendenci seskupovat velký dav. Víc než výtvarně se skupina vyjadřovala literárně. Zejména významné dílo od J. Koláře – Vršovický Ezop. Skupina na rozdíl od Skupiny Května neměla vůbec žádný program (Jindřich Chalupecký něco zformuloval, ale oficiálně program neměli). Společné se skupinou Května mají to, že od svého vzniku skupiny trvaly krátce a zanedlouho se rozpadly. Blízké si skupiny byly i tím, že v nich vystupovali významné osobnosti. A rozdíl můžeme nalézt taky v jejich zveřejňování. Skupina Května byla komunisty velmi hlídaná a kdo chtěl něco vydat, musel mít dávku trpělivosti.

Skupina Května neboli květňáci byla založena roku 1955. Patřily do ní mladé ostřílené literárně založené osobnosti. Například Miroslav Červenka, Holub, Karel Šiktanc. Skupina Května to na rozdíl od Sk. 42 neměla jednoduché, neboť přežívala v časech té nejtěžší cenzury. Lidé se zavírali za každé slovo a když zrovna žádný z představitelů neprovokovali tehdejší režim, tak se jim pár drzých slov vymyslelo a přiřklo, aby mohli být potrestáni. Velký rozdíl mezi Sk. Května vidím i v tom, že skupinu následoval časopis Květen, zatímco sk. 42 neměla ani svůj program.

Do týdne od oznámení výsledků mi přistál v mailové schránce dopis:

Vážený pane doktore Hruško,

ráda bych se zeptala na hodnocení mých testů z předmětu Kapitoly z literatury
II. USK_33b. V podzimním semestru jsem absolvovala i Kapitoly z literatury I.
Předmět jsem ukončila neúspěšně, a tak jsem se snažila na literaturu II. pečlivě
připravit, jelikož jsem již tušila, co po nás v testech žádáte.

Bohužel i Kapitoly z literatury II. jsem v letním semestru neukončila úspěšně,
což mne velmi zarazilo, neboť jsem si na posledním termínu zkoušky dne 3.9.2013
byla opravdu jistá svými znalostmi. Bylo pro mne velkým překvapením, když jste
mi test opět neuznal i přes to, že jsem měla zodpovězené všechny tři otázky s
nemalým rozsahem, a dle mě také [konec věty chybí]. Žádám Vás o vysvětlení

Vašeho postoje k mým testům.

V případě neuznání testu budu nucena se obrátit se stížností na děkana, který
dle Zkušebního řádu pro studenty, článku 39 - Revize hodnocení, odstavce 1 může
Vaše hodnocení uznat jako svévolné. V takovém případě učiní děkan opatření
nezbytná pro obnovení porušených práv studenta.

Věřím ve smírné řešení,

[M. P.]

Pokusil jsem se studentce v odpovědi vysvětlit evidentní – že o názorovém světě J. K. Tyla jsem se nedozvěděl nic, že ty obecné prázdné věty nejsou interpretací Kunderovy povídky, že povídkář Václav Nezval neexistoval, surrealismus není nadčasovost a Skupina 42 po komunistickém převratu nemohla vůbec veřejně působit. Do týdne jsem měl v mailu na vědomí poslanou stížnost děkanovi fakulty, při jejímž čtení se mi zastavil dech:

Žádám o revizi hodnocení z předmětu USK 33b – Kapitoly z dějin literatury II., který vyučuje Ing. Mgr. Petr Hruška, Ph.D. Zkoušku jsem absolvovala třikrát a z toho ani jeden test mi nebyl uznán, byť jsem splnila požadavky učitele a obecně i názorově jsem podala svou interpretaci zadaných literárních děl. Pan doktor Hruška nerespektuje můj názor týkající se děl, které byly v testu zmíněny. V testu je velkým problémem ideový pohled na interpretaci díla. Vyučující naprosto nerespektuje mé podání a můj názor. Má svoboda vyjadřování zde nemá žádnou váhu, odmítám přistoupit na argumenty podané vyučujícím, neboť to nejsou nosné argumenty k hodnocení mého testu, ale jen jeho subjektivní pohled na interpretaci. Dle Zkušebního řádu pro studenty článku 39 – Revize hodnocení, odstavce 1 považuji hodnocení jako svévolné.

Děkuji za posouzení mé žádosti.

[M. P.]

Následně jsem byl vedením Katedry hudební vědy, pod níž obor Sdružená uměnovědná studia spadá, vyzván, abych pořídil kopii studentčiny práce a zaslal ji na děkanát, neboť bude postoupena nezávislému posouzení. Učinil jsem tak neprodleně a pak dlouze přemýšlel o ideových pohledech a váze svobodného vyjadřování…

Pokračování na mém příštím Bubínku Revolveru.