Vlastně jsem se tomu výročí chtěl vyhnout. Ačkoliv je to výročí jaksepatří kulaté a ten, koho se týká, je těžko pominutelný. 29. 6. 2017 uplynulo sto let od narození Josefa Kainara. Básníka, člena Skupiny 42, textaře, jazzového a bluesového muzikanta, dramatika, ilustrátora a fotografa. Jeho život byl vskutku pestrý a plný peripetií – v dětství rozvod rodičů, opakovaná stěhování, pokus o sebevraždu, nedokončená studia v Praze, práce na pile, na nádraží v Ostravě, hraní na kytaru a na housle po jazzových podnicích ve Zlíně, novinařina v Brně, dvě manželství, dlouhodobé pobyty v prominentních spisovatelských rezidencích na Dobříši a Ždáni v časech komunistického dozoru nad „kulturní politikou“. Nakonec funkce předsedy v připravovaném normalizačním Svazu československých spisovatelů v roce 1970. O rok později smrt. Naštěstí včas, slýchával jsem od některých čtenářů, kteří mají Kainara rádi…

Chtěl jsem se tomu výročí vyhnout, ať si o něm píší ti, kdo mají tohoto básníka na rozdíl ode mne „urovnaného“, nebo ať si jiní lámou hlavu nad tím, co všechno se do člověka za jeden život může vejít. Kainar uměl usedavě dojímavé básně a jeho tvorbu ohrožovala mimo jiné sentimentalita a přecitlivělost. František Halas v dopise hodnotícím rukopis jeho budoucí první sbírky píše o verších krásných i o takových, kde „cit vyvádí víc, než je poezii zdrávo“, a toto rozložení sil je po mém soudu příznačné pro celé jeho dílo. Dokázal být drsně ironický, hravý, ale i laciný v neukočírovaném patosu a tezi. Věděl o síle věcnosti a nebezpečí přízemnosti. Chtěl, aby člověk měl nejenom krk, ale i hrdlo. Psal dobré smutné verše a mizerné nadšenecké – ochotně ovšem dělal obojí. Řada jeho blues má důvěryhodnou temnotu a zároveň úlevný nadhled uprostřed všech marností světa. Jeho verše z padesátých let vyvolávají zděšení ze záchvatů slepé ideologické extáze. Měl od počátku dost obdivovatelů, ale sbírky z oněch padesátých let se staly pro řadu lidí nestravitelnými. Netrpěl nezájmem čtenářů a také interpretů, kteří rádi zhudebňovali jeho bluesové texty i básně a přispívali k rostoucí popularitě. Dobře si vybavuji, že pokud někdo ze středoškoláků četl v osmdesátých letech spontánně něco z oficiálně povolené poezie, byly to právě Kainarovy verše. Což je pro jedny další důvod k jeho oslavě, pro druhé k zatracení…

Chtěl jsem se tomu výročí vyhnout, a pak jsem narazil na rozhovor s Liborem Malinou, vedoucím Památníku písemnictví na Moravě a autorem výstavy Josef Kainar 1917–1971, která právě v rajhradském Památníku probíhá. Pro červnovou Literku, což je informační zpravodaj instituce, se s hodnocením Kainarových básní z padesátých let vypořádá v jedné větě: „Kainarovy takzvaně angažované verše výrazně převyšovaly dobovou produkci svojí kvalitou.“ Zatrnulo mi, nejen ze způsobu argumentace, který připomíná floskule normalizačních slovníků, ale i proto, že jsem si hned uvědomil, jak se pořád ještě lekám například básně Fantazie ze sbírky Veliká láska (1950), v níž zaznívá tehdejší autorova představa poezie. Pamatuji si ji už dlouho, také pro to groteskní kouzlo nechtěného vyvolané formulací v posledním verši zde citované ukázky:

Koho dnes baví,
                     zda si ošklivím
pavouka, průvan,
                      černou vodu v tůni?
Nač rozhlašovat,
                        co on
                                  dělal u ní?
Utřete špínu sexuality!
Jako ten samopal
                        ať je verš nabitý
pravdou, a práskne tam,
                                     kde ví,
                                  že je to třeba.
A tisíc Sartrů, Kierkegaardů, Freudů
neukolébá.
/…/
                          Naše revoluční třída,
ta nesní v posteli
                      s očima přivřenýma,
ta hloupě nežasne,
                       že hvězdy nebem jdou,
ona sní ve skutcích,
sní stále pod parou!

Chtěl jsem se tomu výročí prostě vyhnout, a pak jsem zaslechl minulý týden v brněnské hospodě rozhodný soud v jedné větě: „Kainara jako básníka prostě pro jeho zbabělost nemohu přijmout.“ Zatrnulo mi, protože jsem si uvědomil, že se mi pořád ještě líbí například báseň Vycpávač ze sbírky Nové mýty (1946), v níž zaznívá tehdejší autorova představa poezie:

Noční hodiny
Čisté a křehké
Jako listy spáleného dopisu
Který dosud uchoval si tvar

To co spí dýchá tak opatrně
Spát znamená octnouti se v dobré společnosti
Je to dobrý stav ale tak trochu trapný
Když tlačí mozek

A v této krásné čisté noční době
Usedá pan vycpávač k své práci

       Některé nožíky se podobají rybím čelistem
      Některé jsou zase jako bolest
      Bolest například Setkání
      Jiné se nedají pochopit
      Ale trnou na špičce jazyka
      Některé jsou jako ženský smích
      Ptačí střívka jsou obalená mazem
      Maz je otírán o skleněnou deštičku

Vytrhává se
Dvěma prsty se vytrhává
Občas něco křupne v dlani
Mezitím poslouchá zdola
Jak někdo za někým volá Co není rozumět
Už si nevybere nejtenčí větev
Aby se na ní dal kolébat tlukotem
Svého malinkého srdce
V bezvětří

Vzali mu život
A vycpávač
Ten vzal mu také smrt

Už nikdy nebude hořeti ve větru

A píši-li svou báseň…
Vycpávám-li neznámého ptáka…