Do knihkupectví nemůžu, stejně jako všichni, protože jsou zavřená kvůli pandemii. Tak brouzdám internetovými nabídkami nových knih. Google si to pamatuje a v reklamách mi pak přičinlivě nabízí další tituly, kterými se mi snaží zavděčit. Je libo novou monografii Alfreda Hitchcocka, od jehož smrti letos uplynulo čtyřicet let? Nebo knihu o skrytém životě hub a jejich tajném významu pro člověka? Nebo Strašidelnou vaginu od Carltona Mellicka III.? Přiznám se, rozklikávám vaginu. A čtu anotaci, vedle které je patrně celá naše pandemie jen banální nedělní aférkou:

Svou excentrickou přítelkyni Stacy Steve bláznivě miluje. Teď však jejich sexuální život nestojí za nic, neboť Steva trápí zneklidňující kvílivé zvuky, které se linou ze Stacyiných intimních partií. Stacy si je vědoma, že jí straší ve vagině, ale nedělá z toho žádnou vědu. Když se z ní jednoho večera vysouká kostlivec, Stacy pochopí, že v sobě ukrývá záhadné nebezpečí. Přesvědčí svého přítele, aby se do ní vplížil a zjistil, co ono zvláštní místo skrývá…

Prý jde o groteskní horor. Jako by tu skutečně někdo ze všech sil řezal do všeho, co by mělo být podle původních předpokladů ještě citlivé, ještě trochu šokující, ve snaze domoci se alespoň záchvěvu nervů, záchvěvu emoce. A já se bojím; toho, jak dokonale hrůzyprosté asi podobné horory jsou… Ach, Alfrede Hitchcocku, měl jsem raději rozkliknout tebe, zvlášť když máš výročí v tomhle podivném roce? Ale Strašidelná vagina se ke mně vrací a bezděčně vyvolává otázku, v čem spočívá pravý hororový děs. K jakému setkání by například v dnešních pustých pandemických nočních ulicích města muselo dojít, aby to se mnou skutečně otřáslo? Váhám, přemítám o povaze hrůzy a nakonec dospívám k názoru, že ta největší z hrůz možná tkví v nebezpečí – stejnosti. Kdyby měl člověk potkat někoho na vlas totožného, jako je on sám! V takovém případě by zakusil děs nezvladatelné formy vlastní neexistence. Neumřel by, nezaniknul, jen by se sám sobě ztratil. Smrt je příliš milosrdná hrozba, protože přese všechno ctí individualitu, jejíž pozemské bytí musí ukončit. Svým způsobem tuto individualitu zdůrazňuje. Ale narazit na něco, co je totéž, znamená pouhou anulaci jednoho druhým, pozbytí jinakosti, znamená to vlastně nežít ani neumřít. Znamená to horší osud, než mají i zombie. Proč se tohoto podvědomého děsu v hororech více nevyužívá? Potkat v pustých pandemických ulicích města krvácející příšeru s běsovitýma očima a pavoučími kusadly nebo kostlivce vylezlého z vagíny není nic ve srovnání s tím potkat sama sebe, spěchajícího kamsi ve svém kabátě a se svou kabelou přes rameno…