Zavřel jsem noviny. Dočetl jsem právě vánoční projev prezidenta republiky. Vyzval v něm studenty středních škol, kteří místo páteční výuky protestují na demonstracích proti apatii politiků vůči zhoršujícímu se životnímu prostředí, aby tak činili až v sobotu, kdy nemají školu. Podle této logiky by měli propříště například nespokojení zaměstnanci metra stávkovat po půlnoci, kdy nejedou žádné spoje, zaměstnanci pošt by měli na protesty vyhrazenou neděli, kdy je pošta zavřená, a zodpovědný čas pro demonstrace spolku Milion chvilek za demokracii by mohla být třeba pátá hodina ranní na Boží hod, kdy obyvatelé Prahy většinou nevycházejí z domů a nebudou tak obtěžováni ucpanými komunikacemi kolem Letenské pláně. Právo na svobodu projevu zůstane zachováno a vytoužený klid (na práci) přitom zajištěn.

Vypnul jsem televizi. Vyslechl jsem právě novoroční projev premiéra republiky. Čeká nás tak skvělé období, že si to ani neumíme představit. Už dnes je tu úspěch, kam se jen podíváme. I s těmi migranty to nakonec dopadlo skvěle, protože jsme nedopustili zavedení povinných kvót z Bruselu. Stačila na to v textu jedna věta.

Zastavil jsem rádio. Právě jsem absolvoval záznam novoročních projevů obou předsedů parlamentních komor. Předseda sněmovny suše sdělil, že migrační problém je třeba řešit mimo hranice Evropy. Jaká úleva: syrští sirotci nás tedy ohrožovat nebudou a i v příštím roce zůstanou pěkně tam, kde se jim to stalo – pokud ovšem vůbec v té syrské válce nějací sirotci jsou! Předseda druhé komory pak varoval před „vyvoláváním strachu o osud planety“ a taky před tím, aby se Čína a Rusko staly naším vnitropolitickým tématem. „Jako bychom neměli svých starostí dost,“ povzdechl si politik.

Když jsem otevřel počítač, jaksi automaticky jsem byl smířen s tím, že na mne určitě čeká nějaký další novoroční projev. A taky že ano! Až teprve po několika slovech jsem si uvědomil, že text, který právě čtu, je z divadelní hry, v níž jsem včera cosi hledal a zapomněl ji pak zavřít. Jméno jejího autora netřeba prozrazovat, český překlad je dílem Patrika Ouředníka:

„Ztrácíme čas zbytečnými řečmi. (Pauza. Rázně) Udělejme něco, dokud máme příležitost. Nestává se každý den, aby od nás někdo něco potřeboval. Teda ne, že by to potřeboval zrovna od nás. Jiní by to zvládli taky a možná líp. Volání o pomoc, který slyšíme, je určeno spíš celému lidstvu. Ale v tuhle chvíli a na tomhle místě jsme lidstvo my, ať se nám to líbí nebo ne. Využijme toho, dokud je čas. Můžeme projednou důstojně reprezentovat plemeno, ve kterým jsme se osudově ocitli. Co ty na to? (Pauza) Je ovšem pravda, že když tu tak stojíme a vážíme všecky pro a proti, děláme taky čest svému údělu. Takový tygr se vrhne na pomoc svým bratrům bez jediné úvahy. Anebo uteče do nejhustšího křoví. Ale o to nejde. Jde o tohle: co tu vlastně děláme. A máme štěstí, neboť známe odpověď. Ano, v tomhle obrovském, nesmírném zmatku je jedna věc jasná. Čekáme, až přijde Godot.“