„Christa ležela nahá ve stínu a posouvala se do něj dál a dál, kdykoli jí loket či růžové paty olízlo slunce.“ Jenomže kdo je Christa, kolik jí je let, jaké je národnosti, kde žije, případně s kým a proč tu je? Co těžkého nebo krásného se jí v životě dávno či nedávno přihodilo? To nevíme. Objevila se na letišti, nevešla se do přeplněného letadla, vrátila se do hotelu, při večeři seděla sama u nejvzdálenějšího stolu, druhý den se nedostala do dalšího přeplněného letadla a noc strávila v hotelu s mužem, který odletět mohl, ale na poslední chvíli se rozhodl prožít čas s neznámou ženou. Kdykoliv bychom se o Christě mohli dozvědět něco, co se běžně považuje za podstatné nebo normální, co umožňuje člověka uspokojivě zařadit do časoprostorových, sociálních a dalších souřadnic, co umožňuje obdařit ho nějakým smyslem, posune se Christa nakonec jen hlouběji do stínu. Jistě o ní víme jen jediné: je důležitou postavou z povídky Dona DeLilla.

Těch povídek je dohromady devět a vyšly česky knižně před několika měsíci v nakladatelství Argo pod titulem Anděl Esmeralda, pět let po americkém vydání, které vzbudilo ve světě literatury pozornost. Don DeLillo, jeden z nejvýznamnějších současných amerických spisovatelů, byl dosud znám jako romanopisec. Také u nás – řada jeho románů (Bílý šum, Padající muž, Bod Omega, Prašivý pes, Cosmopolis) už se dočkala českého překladu, včetně toho, který je považován za DeLillův nejvýznamnější (vyšel tu v roce 2002 s názvem Podsvětí). V pětasedmdesáti letech autor nečekaně sestavil svoji první povídkovou knihu, kterou teď může díky překladu Petra Onufera otevřít čtenář i v češtině a zakusit při tom podivuhodnou sílu DeLillova vyprávěného světa, v němž se lidé tak často téměř neznají, tonou v nedostupnosti, a přesto zakoušejí nezvyklou intenzitu nějaké přitažlivé síly, která je nutí k druhému člověku neustále obracet pozornost.

Postavy, jako je Christa, se vynořují v textech a texty se kolem nich „stáčí“. Lidé neznámí. Cítíme z nich jakési trosečnictví a vzdálenost, volba prostředí tomu napomáhá: první povídka se odehrává na ostrově, druhá v kosmické lodi, jiná ve vězení, zbývající ve vřavě velkoměsta. V postavách cítíme křehkost, ba ohroženost, couvají do stínu, a přece se dostávají do pozornosti druhých. Oč je však tato pozornost intenzivnější (v některých povídkách je to doslova posedlost), o to je nižší možnost či schopnost skutečného dotyku, pochopení a poznání. DeLillo je přesvědčivý a neslitovný ve velmi znepokojivém obrazu světa, v němž se lidé navzájem umanutě pozorují, a protože tuší, jak obtížné, riskantní a nevyzpytatelné by bylo skutečné setkání s individualitou a intimitou těch druhých, zůstávají ve svém pozorování a vytváření představ, jež jsou pro ně nakonec často jedinou snesitelnou „koexistencí“ s životem okolo.

Představovat si, kdo je ten druhý, ten neznámý – to je základní činnost většiny protagonistů v DeLillových povídkách. Své představy propracovávají a střeží, a pokud by mělo náhodou dojít ke střetu vytvořené představy se skutečnou existencí toho druhého, je potřeba zakročit, neboť taková konfrontace by vůbec nemusela dopadnout dobře. Ti dva z první povídky si v hotelovém pokoji navzájem zapovídají prozradit o sobě cokoli bližšího („Přece se neptáme, ani ty, ani já,“ říká Christa), aby k jejich chvilkovému sblížení vůbec mohlo dojít. Dvojice studentů v povídce Půlnoc v Dostojevském sleduje týdny neznámého muže a vytvoří si ve svých představách celou jeho existenci do nejmenších podrobností. Když pak jeden z nich podlehne svodu oslovit neznámého a nastolit tak elementární lidský kontakt, druhý mu v tom násilně zabrání, neboť by tím bylo ohroženo útočiště fikce („Když to uděláme, zabijeme celou tu konstrukci, zabijeme všechno, co jsme vytvořili. Nemůžeme s ním mluvit.“). Podobně si svou představu o sledované ženě cizeluje protagonista jiné povídky (mimochodem notorický návštěvník kin!) a v okamžiku reálného setkání k ní dokáže hovořit pouze o tom, co mu poskytuje jeho vize, takže se vše hroutí do groteskní marnosti. V další povídce dojde k únosu dítěte neznámým pachatelem; trauma, které zakouší svědci toho činu, může zmírnit opět pouze představa: únoscem jistě nebyl anonymní agresor, ale otec dítěte domáhající se práva na jeho výchovu. Ani Esmeralda z titulní povídky není coby živé děvče bez domova potulující se nebezpečnou zpustlou čtvrtí pro ostatní přístupná a uchopitelná – to až po své brutální smrti, už jako „anděl“, jehož tvář za určitých okolností někteří vidí na billboardu s reklamou na pomerančový džus, teprve jako tato zbytnělá představa kolektivního mýtu může být většinou přijata a empaticky prožívána. Vytvářet si obraz druhých je nezbytná podmínka jejich existence. Jinak nejsou. V jejich vlastním, svébytném životě nás zpravidla ohrožují nebo spíše míjejí, aniž bychom z nich cokoliv pocítili. Chtějí-li vůbec být, musí se nechat vystavit naší vůli, naší představě a pokud možno se jí podvolit. Vzniká z toho při četbě krajně zneklidňující pocit plný tušeného zcizení a agrese. „Budeme přátelé,“ opakuje v povídce nazvané Baader-Meinhofová klidně a přesvědčeně neznámý muž neznámé ženě na návštěvě v jejím bytu, zatímco ona couvá do stínu, v tomto případě do bezpečí koupelny…

Velmi důležitý je DeLillův způsob líčení takových postav. Udržuje zvláštní „blízký odstup“, určitou míru vstřícnosti i odtažitosti, takže nás neruší přehnaná grotesknost nebo monstróznost, a už vůbec ne moralizující nadhled či přemíra soucitu, které by mohly „povinně“ vyplývat z dané situace. Něco takového by totiž vše v posledku čímsi zdůvěrňovalo a definovalo, zatímco u DeLilla mají postavy zůstat dráždivě neznámé a neuchopitelné až do konce povídky. Jsou nepoznamenané skutečným setkáním, a tedy „neobjevené“. Autorovo vyprávění je věcné a nevzrušené, věty a konstatování leží stroze vedle sebe a upomínají na jiného mistra americké povídky, Raymonda Carvera. Jazyk se snaží být svým způsobem nenápadný, tak jak touží být nenápadné jím líčené postavy, ale nechybí tu schopnost vyjevit zdánlivě nezajímavý detail, kterým postavy v takovém kontextu náhle na okamžik intenzivně ožijí ve své úzkosti nebo touze. A především DeLillo dokáže psát tak, že jsou jeho jednotlivé věty, motivy, scény i mikroepizody nadány symbolickou výmluvností, obraznou energií, lze je zobecňovat jako metafory autorova pohledu na svět, zároveň však stejně tak dobře mohou být a jsou „jen“ popisem konkrétní jedinečné situace, která už už hrozí stát se zapomenutíhodnou banalitou a bezvýznamností. Proto na nás taky nečíhá protivná symboličnost autorova „poselství“ v každé druhé větě, text budí dojem, že je možností obecněji platného vyznění sám překvapen, nese v sobě jakousi úlevu nedůležitosti, která se na sugestivitě jednotlivých povídek rovněž podílí. Tady jsme ovšem už i u překladu, protože docílit všech zmíněných kvalit textu je úkol velmi náročný a v převodu Petra Onufera soubor povídek Anděl Esmeralda žádný z výše zmíněných rozměrů autorské řeči zdá se neztratil.

Je zřejmé, že tyto prózy přes svůj zdánlivý klid vybízejí k neklidným, vrstevnatým a proměnlivým interpretacím. Jejich součástí jsou úvahy o tísnivé podobě světa, v němž je nejobtížnějším skutkem setkat se s někým druhým v plném smyslu toho slova.