První sny, které se mi o Janu Balabánovi po jeho smrti zdály, byly podivně plaché, dalo by se říci rozpačité. Potkávali jsme se v nich letmo, skoro jsme nemluvili, snad jsme se sobě i trochu vyhýbali. Patřil k nim taky sen, kdy jsme spolu nesli velký srolovaný koberec ulicí Verdunskou. Nepočínali jsme si jako zkušení nosiči; drželi jsme ho sice každý za jeden konec, ale nešli jsme za sebou, nýbrž vedle sebe, každý po jedné straně chodníku, koberec přes celou cestu táhl se jako nějaká závora. V jednu chvíli si Honza odskočil do květinářství koupit kytku pro svoji ženu Petru. Dál jsme se mlčky vláčeli s kobercem, než jsem si všimnul, že Honza na druhém chodníku se téměř neznatelně usmívá, a došlo mi to. Došlo mi, že je mrtvý, ale že je tady. Že spolu neseme věc z tohoto světa. Zaplavil mne nevýslovný pocit radosti a hlesl jsem: „Takže ono to opravdu jde? Mrtví mohou projít přes tu strašnou celnici zpátky mezi živé?“ „A co sis myslel?“ odpověděl Honza. „Jasně, občas. Jenom se o tom moc neví.“ Pak jsem se probudil a ještě dlouho ležel se zavřenými víčky. Žádný pocit zklamání, že to byl jen sen, se nedostavoval, zůstával jsem v radosti.

Později jsme ve snech začali více mluvit, získávalo to perspektivu, tu a tam jsme dohodli nějakou akci, schůzku, něco, co se má v budoucnu stát. Naposledy se mi o Honzovi zdálo nedávno. Stáli jsme na nočním schodišti před velkým tmavým domem. Snad jsme i kouřili. Honza promluvil: „Četl jsem tvoje Tržiště na Bubínku Revolveru a musím říci, že takhle nějak si představuju psaní. Je to podle mého gusta.“ „No tak to mě opravdu těší,“ odpověděl jsem rychle a zároveň mne začínal svírat strach. Ježišmarjá, jaké Tržiště? Text s tímhle názvem jsem napsal? O čem to sakra mohlo být?

„Žádná velká rozjuchanost v tom tvém pohledu na věci není,“ slyšel jsem Honzu. „Ale jde o to, že nejseš hned skepticky hotovej s celým životem. Trochu namíchnutej jseš, to jo, ale spíš proto, že to tady máš rád, než proto, že to tady rád mít nemůžeš. Nemáš tam to okázalé mávnutí rukou, jako že je všechno proradné už od počátku věků.“ Takhle nějak to říkal. „Ano, o něco podobného, čeho si všímáš, jsem se snažil…“ prohlásil jsem a hrůza mne svírala stále víc. Nejenom, že si nepamatuju texty, které jsem sám napsal, ale ještě tady proradně lžu, že vím, o co jde. Honzovi, který mi tak věří! Jak mohu takhle mluvit, když ani nevím, zda jsem nějaké Tržiště napsal? Sen se pomalu měnil v noční můru.

Honza pak už jenom stál na schodech a koukal do noci. „Ano, Petře. Mám radost,“ řekl ještě, zatímco já si z posledních sil umiňoval, že okamžitě, ale okamžitě poté, co přijdu domů, si přečtu ten zpropadený Bubínek Revolveru s názvem Tržiště, ať alespoň vím, o čem je.


Petr Hruška a Jan Balabán, foto Roman Polášek