Stačily tři piva, aby se rozpovídal.
Nedávno byl u zubaře. Na poliklinice řada ordinací vedle sebe, chodba jako obvykle plná pacientů, někteří podle otupělého výrazu už měli nějakou tu hodinu čekání za sebou. Usedl mezi ně. A zase přicházel další člověk, takový neforemný chlap, celý jakoby zmačkaný, neslušivý. Zaklepal, a když sestře vysvětloval, že se zpozdil v nemocnici u ženy, z neohrabaných vět bylo zřejmé, že jde o Rusa nebo Ukrajince. Chvíli musel počkat, potom ho zavolali dovnitř, do vedlejších dveří právě také vstupoval další pacient. Zase se všechno vrátilo do prázdného čekárenského ticha. Ale pak se náhle chodbou rozlehlo hlasité zaúpění. Zjevně pocházelo ze zubařského křesla, jen nebylo jisté, zpoza kterých dveří.
Upil piva. „V tom okamžiku jsem si zapřál, aby původcem výkřiku byl ten Rus či Ukrajinec… A víš, co ti ještě řeknu? Měl jsem pocit, že podobně to vnímá celá chodba!“
Našinectví. Neporazitelný démon. Na „našich“ nám bude záležet vždycky o trochu víc než na ostatních. A v takových nečekaných chvílích dobře poznáme, kdo do okruhu „našich“ patří a kdo nikoliv. Ale jak takový našinec vzniká, čím je definován, co musí splňovat? Naše osobní nejužší kruhy jsou tvořeny hlubokými vazbami pokrevnosti i vztahů a takové vědomí našinectví je něčím přirozeným a vlastně sebezáchovným. Ovšem démon našinectví ovládá i celou společnost. Bez toho, aby se společnost neustále dělila na naše a ostatní, se v ní většina z nás přestává orientovat, ztrácí smysl pro hodnoty a jako by ztrácela i schopnost citově ji prožívat. Teprve prohlásíme-li něco za naše, jsme schopni se toho zastat, chránit to, pečovat o to. Ale protože vnímáme zpravidla opozičně, pak logicky někde existuje také to, co naše není. Otázkou pak zůstává, do jaké míry se společenství zaměřuje právě na to, co k němu nepatří, co je cizí – aby tím mohlo samo sebe nepřímo definovat. Výsledkem je samozřejmě často jen prázdná, vlastně otrocky závislá opozice.
Vrátil jsem se z hospody, kde mi kamarád vyprávěl svůj zážitek od zubaře, a v televizi právě běžely noční zprávy. Střelba do lidí, 59 mrtvých, přes 500 zraněných. Zpravodaj především ubezpečoval diváky: „Mezi oběťmi hrůzného činu nejsou žádní Češi.“ Vzpomněl jsem si na Jana Balabána, jak jednou přinesl do časopisu Obrácená strana měsíce, který jsme s dalšími v letech 2003–2007 v Ostravě vydávali, esej, co přeloží. Napsal ji norský spisovatel Stig Sæterbakken, se kterým se Honza předtím seznámil na festivalu tuším v Lipsku nebo Amsterodamu. Hned v dalším čísle jsme ten text publikovali. Vstal jsem, zašel do pracovny, oprášil staré číslo Obrácené strany měsíce a nalistoval onu esej. Tady jsou její první dvě kapitolky:
1.
Žádní Norové nebyli zraněni. Takto v Norsku končí každý stručný přehled zpráv o neštěstích, teroristických útocích nebo pohromách v cizině. A když říkám každý, míním každý, s výjimkou těch příležitostí, kdy Norové byli zraněni, což také znamená, že to, co by jinak bylo krátkým přehledem či jednoduchou zprávou, se stane celou řadou zpráv, pokračující mnoho dní, pokud se události ukáží dostatečně katastrofickými.
25. července 2005: Nejméně 88 lidí přišlo o život při teroristické akci v rekreační oblasti Sharm el-Sheik v Egyptě. Při útocích nebyli zraněni žádní Norové.
14. srpna 2005: 121 lidí zahynulo při havárii letadla kyperské společnosti Hélios v Aténách. Mezi pasažéry nebyli žádní Norové.
28. září 2005: 12 lidí bylo zabito, když se u vedení kábulské Mezinárodní brigády v Afgánistánu odpálil sebevražedný atentátník. Při explozi nebyli zraněni žádní Norové.
Každý národ má jistě povinnost vůči případným příbuzným a případným občanům v cizině a v tomto ohledu je ujištění samo o sobě smysluplné. Ale proč „Norové“? Proč, když byl v říjnu zasažen zemětřesením Pákistán, u vědomí velké pákistánské populace v Norsku, zpráva stále říkala jen „Pohřešuje se jeden Nor“?
2.
Předpokládám, že se všichni shodneme na určité nechuti k tak zřejmému projevu egocentrismu a že i mezi těmi nezraněnými, v tomto případě Nory, se občas vyskytne nesouhlas s viděním světa v perspektivě „nejdřív já a potom zase já“, o níž takové projevy celkem jasně svědčí.
Nicméně tato věta stále povinně následuje za zprávami o utrpení přicházejícími z celého světa jako trapný refrén populární písničky, kterou nemáš rád, ale nemůžeš ji dostat z hlavy.
Je to vpravdě groteskní scénář: zatímco zmrzačené děti křičí v agonii, my bychom si měli oddychnout, protože žádné z nich není stejné národnosti jako my.
Myslím si, že zajímavou otázkou by bylo, jak daleko jde naše identifikace, a tedy soucit s trpícími? Jak velký je rádius našeho soucitu? Nebo jinak řečeno: Kolik lidí se vejde do našeho „seznamu nezraněných“?
(Z eseje Stiga Sæterbakkena Moje srdce patří Evropě, proto je zlomené; překlad Jan Balabán)